Kultura21.cz

Prý ano, prý Poslední rébus je také posledním případem inspektora Rebuse z Edinburghu. Do důchodu mu zbývá deset dnů. Pak přijde fůra volného času, zatím skorodůchodce neví, co si s ní počne. Teď probírá nevyřešené případy a předkládá je své kolegyni Clarkeové. Věří, že je dořeší za něj. Prochází spolu složku za složkou, Rebus vysvětluje co a jak, přidává podrobnosti, které ve složkách chybí a kolegyně naslouchá. Pak jejich „předávačku“ naruší případ. V uličce pod hradem najde mladá dívka mrtvolu muže. Brzy zjistí, že jde o slavného ruského básníka a disidenta Todorova. Koho mohl tolik namíchnout, že skončil s rozbitou lebkou nedaleko garáží v zapadlém koutu města? Rebus by rád případ vyřešil, aby ho nemusel přidat na kupičku „nevyřešeno“.

Ve městě právě dlí skupina ruských podnikatelů. Co když na ně Todorov něco věděl? Byl snad jejich černým svědomím? Podezřelých přibývá, stopy vedou k záhadné postavě v kapuci, do skotské banky, mezi poslance Skotského parlamentu i k nejmocnějšímu z místních gangsterů. A právě toho by Rebus viděl nejradši jako pachatele. Má s ním nevyřešené účty a jde po něm už hezky dlouho. Jenže pátrání se víc a víc komplikuje, nakonec je inspektor postaven mimo službu, přesto se nevzdává! Jako kdyby šéf kriminálky neznal jeho buldočí povahu, jako kdyby nevěděl, že se nikdy nestane pouhým pozorovatelem. Clarkeová je v kleštích: má se postavit proti šéfovi a ohrozit vlastní povýšení, nebo se vykašlat na brzkého důchodce a plnit rozkazy…

Drsný příběh s hořkosladkou náplní. Je o vlivu peněz, o zneužití moci, o absenci morálky. Pravděpodobně jde o fikci, ale indicie se velmi blíží realitě – nejen evropské realitě. Tak nějak určitě čtenáři vnímají případy korupce a zneužívání pravomoci v každé zemi. Proto jsou Rankinovy romány v takové oblibě. Ve Skotsku, Velké Británii, USA, stejně jako v Čechách. Proto nám je příběh blízký, proto nás silně oslovuje. Chtělo by se jásat: ještě, že to tak není doopravdy. Bohužel každodenní zpravodajství z domova i zahraničí předkládá zřejmé konotace.

Jásat netřeba!
Ian Rankin je dobrý pozorovatel. Sleduje, srovnává, hodnotí a vytváří ze svých sledování romány plné reality. Nedivím se, že nad jeho příběhy čtenáře zachvacuje pocit beznaděje. Protože ale vidí buldočí snahu inspektora, co možná někdy dávno pochybil, aby se pokusil pochopit věci a napravovat je, věří, že to samé se skutečně děje, že takoví inspektoři v reálu jsou.

Z edinburské detektivy na mne padl smutek. Smutek nad zkažeností světa. Peníze, peníze a zase jen peníze. Úplatnost státních činitelů, nemorálnost výše postavených, opilost z moci. Stačí zaměnit Edinburgh za Prahu a jste doma. Malost, ublíženost a pokrytectví těch, kteří mají „vládnout“ ve prospěch země; až zaráží, jak je to všude stejné. Inspektor Rebus svého dosáhl. Svůj poslední případ dotáhl do konce a vyřídil s ním i svůj letitý souboj s gangsterem Caffertym. Budu doufat, že konec románu není jen pohádka, že se něco podobného děje i v opravdových případech: tu víru v současné době vlastního opovržení nad chováním českých politických špiček nutně potřebuji. Myslím, že nejsem sama.

Poslední rébus je výborný detektivní román. Ale není na chvíle odpočinku a deprese se při jeho čtení nezbavíte. Určitě ne!

„Já jsem tady poprvé,“ řekl Rebus Clarkeové. „Ale už dlouho mi vrtá hlavou, jak asi vypadá čtyři sta milionů liber…“
Skotský parlament dělí veřejné mínění na dva tábory od první chvíle, kdy sdělovací prostředky plány na jeho stavbu zveřejnily. Někteří pokládali zamýšlený projekt za smělý a revoluční, jiní se pozastavovali nad řadou podivných nápadů a nad vysokou cenou. Architekt zemřel, než byla stavba dokončena, stejně jako zadavatel. Ale budova stojí a parlament funguje; Rebus musí přiznat, že kdykoli v televizních novinách vidí jednací sál, připadá mu poněkud zvláštní. (strana 59)

Z oficiální anotace nakladatelství:
Netrpělivě očekávaný román z pera nejčtenějšího současného skotského autora detektivních románů, který jím úspěšně zakončil téměř dvacetidílnou sérii příběhů o inspektoru Rebusovi.


Přesně po dvaceti letech a po přibližně šesti tisících stránkách Ian Rankin sérii příběhů o inspektoru Rebusovi ukončil. Skončil, jak začal: první román, Uzly a kříže, uvádí stejná věta jako díl poslední: „Dívka vykřikla jednou, jen jednou, ale to stačilo.“ V průběhu inspektorovy kariéry se jeho autor vyvinul v předního evropského spisovatele, jehož romány vynikají důmyslnou detektivní zápletkou, postavami z masa a krve, svěžím jazykem i mistrovským vystižením společenských poměrů v současném Edinburghu, který by zřejmě mnozí rádi viděli jako hlavní město nezávislého Skotska.

Ian Rankin (1960), dnes jeden z nejčtenějších autorů detektivních románů ve Velké Británii, pochází z Cardendenu, bývalého hornického městečka na východě Skotska. Vystudoval literaturu na Edinburské univerzitě, ale již tehdy měl bohaté zkušenosti s vlastní tvorbou – od skládání textů populárních písní přešel k poezii a později k povídkám. Než dosáhl úspěchu v detektivním žánru, vystřídal několik zaměstnání, pracoval například v zemědělství nebo jako novinář. 
Po jeho prvním románu o detektivu Rebusovi, Uzly a kříže, rychle následovala více než desítka pokračování, která si oblíbili nejen čtenáři ve Velké Británii, kde se všech románů o inspektoru Rebusovi každoročně prodá na milion výtisků, ale i v jiných evropských zemích, zvláště ve Skandinávii. Mimo Evropu jsou Rankinovy knihy populární zejména ve Spojených státech, v Kanadě a na Novém Zélandu. Jeho díla byla přeložena do sedmnácti jazyků – od velštiny po japonštinu – a osudy Johna Rebuse mohli v roce 2000 a 2001 sledovat také televizní diváci britské ITV, o něco později i diváci čeští. Kromě knih o inspektoru Rebusovi Ian Rankin napsal tři další romány a stejný počet románů pod jménem Jack Harvey. Za svá díla získal řadu významných literárních cen a byly mu uděleny také dva čestné doktoráty. Žije v Edinburghu, Londýně a Paříži, je ženatý a má dva syny.

Název: Poslední rébus
Autor: Ian Rankin
Překladatel: Jitka Fialová
Žánr: detektivní román
Vydáno: 2013
Stran: 364
Vydalo nakladatelství: BB/art
Hodnocení: 85 %

Zdroj foto: www.bbart.cz