Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Druhý Mandel sonetů. Dvacettři stran poezie a to i s doslovem. Šestnáct básní, čtrnáct řádků, nic víc a nic míň. V těch čtrnácti verších je bravurně popsaná podstata jednotlivých básní. Jakoby básník viděl člověku do duše. Nejméně jedna polovina básní se dá dozajista popsat jako milostná. Slova jež líčí pocity autora jsou výstižná a hravá. Hladící duši jež se blahem tetelí, kdy při posledním řádku si posteskne – „Jaká škoda, že už je konec.“

I já si dovolím použít hudební přirovnání. Ne však ke klavírnímu virtuosu, nýbrž k opernímu pěvci, který zpívá svou píseň procítěně, s naléhavostí jemu vlastní. A přestože příběh není váš, zdá se jak by byl. Tak mocně umí působit verše na čtenáře, labužníka života, kdy ho básník ponouká k životu s vášní, ohněm.

Sonet ohnivý – v něm je tento odkaz nám uveden, skví se v celé své kráse na zadní strně knihy. Svazek je vhodný pro kapsy milovníků poezie. Předurčuje ho k tomu jeho velikost a skutečně se dá nazvat kapesním přítelem na cesty. Zaručeně vám zvedne náladu pokaždé, když se budete cítit nešťastní či osamělí.

Netuším, čím to je, ale ten příliv positivní energie, která z řádků přímo prýští vás smete do vln radosti. Přečtete ji jedním dechem, na podruhé druhým a i tak máte chuť se utápět v těch slovech znovu a znovu.

Pokud smím, představím vám svého oblíbence:

Sonet o vědomém odpouštění ze strany 18

Radí mi z hlubin věků mudrci,
Abych se snažil vidět jen vše pěkné.
Zlehčí to jizvy, jež mám na srdci.
Ta rada ovšem snadněji se řekne,

nežli se aspoň zpola uskuteční
uprostřed vrahů, lupičů a model,
kteří se zdají trapně víc než věční
a v dějinách vyhrávají o děl

i zpupnou výši socha pomníků
stvořených k jejich vpravdě strašné pýše.
Proto se kloním v ústraní a tiše

k myšlence nejdřív odpustit sám sobě
a přes tu – žel- sobeckou okliku
též viníkům svým. Živým i těm v hrobě.

V dnešní době vyznějí tato slova mnohem naléhavěji, než kdy dříve, v době kdy byli lidé více spjati se sebou samými. Brali život tak jak jde, se vším dobrým i zlým, a uměli se s tím vyrovnat a také odpouštět. Dnes lidé více lpí na svých křivdách a nehledají cestu k vlastnímu já. Když se pak rozhodnou duchovně růst shledají známé rady : „Buď positivní, sleduj jen to pěkné“. Ale kde je psáno, že je normální cítit jak těžké je v sobě najít sílu zařídit se dle jejich slov. Já bych vám mohla povídat. Ale to není třeba protože právě tohle barvitě vylíčil básník v tomto sonetu.

Kolik pravdy se skví v těchto řádcích. Jak naléhavě zní věty sonetu. Připomíná mi to, ten nutkavý stav vědomí opakovat známou melodii, třeba právě tu, kterou posloucháte v rádiu při cestě do práce. Tak i tyto verše mi pomalu, ale jistě zalézají pod kůži a bijí stejně neodkladně a hlasitě jako při prvním mém čtení.

Kupodivu zjišťuji, že kromě ostatních kvalit jež verše mají, jsou hlavně inspirací člověku. Platí to i pro mne. Píšu mnohem více v jemných tónech než je obvyklé a snad se mi povedla i veršovánka.

Ať jste muž anebo žena,
čtěte Mandel sonetů,
neb Múza v něm je nakloněna
světlým zítřkům vašich dnů.