Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

K relativně útlé knížce jsem se dostala víceméně omylem. Ale byla to šťastná náhoda. Jako laik toho vím velmi málo o mnišství, jeho důvodech, způsobu přemýšlení těchto lidí, natož žijících v první polovině prvního tisíciletí (přesněji 300 – 600 n. l.). Začalo mě to zajímat.

Mnichové v té době odcházeli do pouště, pozorovali a poznávali sami sebe uzavřeni o samotě v „kellách“ (mnišských celách), kde jim nezbývalo nic jiného, než zůstat sami se sebou, neutíkat před sebou do reje a víru světa. Soustředěni sami na sebe se učili poznávat, pozorovat své pocity a myšlenky, vášně a emoce, pochopit je, smířit se s nimi a dosáhnout vnitřního klidu. Skrze poznání svých vášní a emocí pochopili jednání lidí kolem sebe a skutečně tak prožívali boha. Jedná se o tzv. spiritualitu zdola, kdy poznáním své nedokonalosti a chyb lze skutečně procítit přítomnost boha. Dnes podobným způsobem pracují analytičtí psychologové Jungovy školy. Psychologové se dnes zajímají o zkušenosti dávných mnichů, o jejich metody, jak se snažili pozorovat myšlenky a pocity lidí a zacházet s nimi.

Vědci se přou, z čeho mnišství povstalo. Zřejmě nemá jen křesťanské kořeny, neboť Bible k mnišství nevyzývá. Zdá se, že mnišství je všeobecné lidské hnutí, protože se vyskytuje ve všech náboženstvích. Důvodem může být prapůvodní touha v člověku sjednotit se s Bohem, askezí a útěkem ze světa se připravit na setkání s ním. Křesťanští mniši jdou za touto touhou. Mnohé jejich myšlenky a praktiky vycházejí z řecké filozofie, podobají se myšlenkám pythagorejců. Znalosti asketické praxe přejali od asketů různých náboženství. Potřebovali je, aby zvládli osamělý život v poušti a neskončili psychickým zhroucením a šílenstvím.

Mniši chápali své pokyny k askezi a spiritualitě jako úvod do umění zdravého žití. Kolem roku 300 se začali usazovat na různých neobydlených místech včetně pouští. Pracovali a modlili se tam celý den, postili se a vzájemně se předháněli v askezi. Stali se psychology tehdejší doby, neboť v samotě pozorovali přesně své myšlenky a pocity, rozebírali je se svým duchovním otcem po nedělní mši, aby jejich asketický zápas nevedl k omylům. Vznikla tak tzv. mnišská zpověď, při níž nešlo o odpuštění hříchů, ale o duchovní vedení. Jednalo se o jakýsi předstupeň terapeutického rozhovoru, jak jej rozvinula moderní psychologie. Proto se k mnichům začali stahovat poutníci, kteří si k nim přicházeli pro radu. Začaly vznikat kláštery, které formovaly svými motlitbami a prací kulturu západního světa. Některé moudré rady, příběhy, výroky a poučení „otců pouště“ byly zaznamenány ve sbírkách výroků (apofthegmatech), ze kterých lze čerpat i v naší době.

Například: „Stálost – snášet sám sebe, zůstat u sebe – je podmínkou každého lidského a duchovního pokroku.“ „Strom musí zakořenit, aby mohl růst. Stálé přesazování jen brání rozvoji.“ Nebo: „Mnich přece nezůstává sedět v cele, protože si myslí, že je lepší než lidé, kteří zůstali ve světě. Mnohem spíše se stahuje do své kelly proto, aby svět chránil před sebou. Je to jistý druh duchovní ochrany životního prostředí, který tu praktikuje. Očišťuje svět na malém prostoru své kely od zloby a nenávisti a vytváří tak kousek čisté atmosféry lásky a milosrdenství“. Při čtení tohoto výroku mě napadla analogie s vězni. Vůbec mě napadala celá řada myšlenek, celá kniha je velmi inspirativní. Ale to už posuďte sami.

Název knihy: Nebe začíná v tobě. Moudrost otců pouště
Autor: Anselm Grün
Překlad: Jiřina Štouračová
Nakladatelství: Portál, s. r. o., 2013