Josef Laufer: Roura od kamen a jiné povídky aneb Když vůni doutníků už nepostrádáme

laufer roura od kamen Na říjnovém křtu literární prvotiny Josefa Laufera „Roura od kamen a jiné povídky“ jsme kromě stále fešného autora Josefa Laufera přivítali i Zdeňka Trošku a ilustrátora Víta Haderku. Spisovatel Josef Laufer ještě pochválil výtvarníka Víta Haderku proto, že se prý hodně zapotil při práci na jeho portrétu na titul knihy, neboť portrétů muselo vzniknout víc. Nakonec nás Josef Laufer svými slovy povaroval: “Čtěte!!“

A četli jsme! Když jsem se probírala nepřebernou nabídkou knižních nakladatelství, hrábla jsem nakonec po této útlé knížce v domnění, že to sfouknu hned a recenzi napíši také coby dup. A ejhle! Já ty „úsměvné povídky“ četla dvakrát. Poprvé hned po jejich křtu v pražském Paláci Luxor a připravila jsem si na ně v duchu docela neslanou i nemastnou recenzi. Ale čas běží, Vánoce se blíží, knížka tiše a trpělivě čekala na mé druhé čtení a konečně se mi odměnila zcela milým zážitkem. No, nevím, co jsem to tenkrát měla za vlčí mlhu. Ale rozjasnilo se mi a začala jsem číst znovu od poslední řádky.

Od poslední řádky

Četla jsem poslední povídku s názvem Roura od kamen, a to ze zvědavosti, co to ten název znamená. Protože nějaká roura mi uvízla v hlavě, už vím, to bylo v knize s Hurvínkem, kde se píše také o rouře a o baronu Prášilovi. V nejlepší povídce knížky se skutečně jedná o rouru od kamen, kterou starý pán koupí místo rohlíků a mlíka, které měl podle pokynů své paní nakoupit. Nejvíce mě zaujal nápad, kdy se na konci každé povídky tučným písmem na pár řádkách dozvíme takovou myšlenku, kterou bychom si měli uvědomit. Například v této poslední si přečteme, že:
„Dokud sami stařecky nezblbneme, nemůžeme zdaleka tušit, jak je jim fajn.“

Pravidla silničního provozu s námi hýbou

Jedna z těch lepších povídek, Nová pravidla, je inspirována např. novými pravidly silničního provozu. V kavárně jsme svědky rozhovoru dvou mužů - starého pána, který si čte nová Pravidla silničního provozu, a mladíka, majitele honosného kabrioletu béžové barvy se stahovací střechou. Začteme se do jejich dialogu, kdy každý z nich má svou pravdu, počínaje pojmy jako je „osoba blízká“, „bezpečnostní pásy“, „oděv z reflexního materiálu“, „opilci mají štěstí“, „telefonování za jízdy“ atp. A právě slova starce o vzájemné důvěře řidičů a pomoci v dřívějších dobách zřejmě uvízla v paměti mladíka, když později odváží rychleji, než by přijela záchranka, svým luxusním autem do nemocnice těžce zraněného starce, který opomněl jít po přechodu. A závěrečné tři řádky? Zpozorněme, zní:
„Kolik bodů a jaká pravidla jsou pro chodce, kteří telefonují na zebře, nemají reflexní vesty, jsou barvoslepí a všude překážejí! To v té nové brožurce není.“ Prima postřeh Josefa Laufera! Ten se mi líbí! To by nás nenapadlo ani v nejmenším, že?

V knize najdeme dvanáct povídek – na každý měsíc jednu: Kníčemáci, Člověče, nezlob se, Lidi toho nakecají, S Helenkou do přírody, Pointa, Hemzy pana Kranze, Nová pravidla, Králíci to nemají rádi, Facka Konstantina Sergejeviče, Zpověď a Roura od kamen.

„Mnohokrát jsem byl osloven, abych o sobě vydal sepsané spisy, jak je tomu zvykem u lidí s nepřehlédnutelným obličejem. Paměť je věc ošidná a ne vždycky člověku vyjeví pravdu prožitou, ale spíše pravdu časem k obrazu svému okrášlenou. Asi by to v mém podání byla nuda, protože by se, vzhledem k mému věku, jednalo o několikasetstránkovou ságu. A tak mě napadlo, že bych se mohl pokusit o mnohem kratší a tudíž obtížnější útvar, jakým je povídka. Roura od kamen je povídka vzniklá z anekdoty, která je o neodvratitelnosti osudu. A stejně tak i ostatní příběhy asi nebudou ctěnému čtenáři tak vzdálené od života kolem nás. A trochu fantazie taky neuškodí…“ Josef Laufer

Josef Laufer - geniální muž mnoha tváří

Po svém narození dostal Pepíček Lauferů do vínku nádherné španělské jméno - José Rodrigues de Montagnes. Český herec, zpěvák (rock, beat), scenárista, mim, tanečník, režisér, tlumočník (angličtina, němčina, španělština), moderátor a textař (např. šansonového typu), není ale muzikant – na nic nehraje a neumí pořádně noty. Narodil se 11. 8. 1939 ve Francii – v La Rochelle jako syn českého lékaře židovského původu, Maxima Laufera, a Španělky Edelmiry. Od roku 1947 žije celá rodina v Čechách. Po vyučení v Tesle ve Vrchlabí studoval herectví na DAMU. Hostoval v Národním divadle, v Hudebním divadle v Karlíně (1967 – Gentlemani), Semaforu, v Městských divadlech pražských, Divadle Broadway (inspektor Columbo), Divadle Kalich (v Jacku Rozparovači hrál Johna Monroea) a v mnoha dalších. Psal a režíroval zábavné televizní pořady, i zahraniční. Hrál s kapelou Tornádo, The Majestic a se skupinou „Golem“, která umí hrát funky-jazz. Jinak zpíval během své kariéry všechny možné styly. Šansony, latinu, funky i obyčejné písně. Nazpíval velmi známé songy včetně nesmrtelného - Sbohem lásko, já jedu dál. Napsal více než 400 textů a dodnes hraje v muzikálech i filmech (Kameňák – postava Leo Kohna). Se svou manželkou, kostýmní výtvarnicí Irenou Greifovou, má dceru Ester Lauferovou, která našla smysl života v práci humanitární pracovnice v oblasti lidských práv doma i v zahraničí. A jak na sebe v jednom článku prozradil o své čtyřicetileté vášni k doutníkům, které se naučil kouřit od jisté slečny v Havaně a několik let už je nekouří, a zapaluje si jen v divadle, např. v roli inspektora Columba: „Za peníze za doutníky bych postavil dvě vily.“ A proč přestal? Jak sám říká: „Přišlo to samo. Jednoho dne to prostě přišlo a měl jsem klid. Každému kuřákovi to přeju.“

Do poslední řádky

Myslím si, že Josef Laufer ve své dobré snaze vracet se do 50. a 60. let, pokud jde o písničky, koncerty, film nebo divadlo, protože tu dobu považuje za dobu velkých zážitků, velkých úskalí a mála peněz, ač v poslední době vydal např. album svých největších hitů Maraton 1969 – 2008, by měl pokračovat více na tomto poli než ve psaní povídek. Protože ho máme všichni stále zafixovaného jako skvělého zpěváka, herce, scenáristu, mima, tanečníka, režiséra, tlumočníka, moderátora a textaře. Těžko si tomu jako čtenáři zvykáme, láme se to v nás. Protože takový Laufer, jakého známe, je jen jeden. Zato povídkářů je v Česku docela dost. I když neméně slavná Agatha Christie začala psát velmi úspěšně až ve svém věku pokročilejším…

A tak, když nám Josef Laufer tvrdil, že se na divadelní fakultě naučil, že věci pro něj musejí mít příběh, víme, že jak jeho texty, tak i tyhle úsměvné povídky jsou psány jakoby na základě příběhů ze života, byť ne konkrétně z jeho.

Roura od kamen a jiné povídky
Autor: Josef Laufer
Ilustroval: Vít Haderka
Odpovědná redaktorka: Romana Homonická
Technická redaktorka: Alena Suchánková
Vydalo Nakladatelství Fragment, Pujmanové 1221/4, Praha 4
Jako svou 2402. publikaci
Počet stran: 112
Provedení: vázaná
Rok vydání: 2012, číslo vydání: 1
Věk: Bez omezení
Žánr: beletrie pro dospělé – povídky ze života
Hodnocení: 75 %
www.fragment.cz