Kultura21.cz

Málokdo bývá tak zpochybňován, ba ostouzen, jako právě "intelektuálové". Jednou označováni za krasoduchy, jindy za rejpaly, pokaždé podezíráni, v čí prospěch vlastně promlouvají. Vadí, když se šťourají ve zdánlivě jednoduchých pravdách a upozorňují na rozpory v nich skryté. Více než tři desítky autorů, jejichž stati otiskuje sborník Intelektuál ve veřejném prostoru (opatřený podtitulem Vzdělanost, společnost, politika), zkoumají úděl intelektuálů. Připomínají onoho na obálce knihy vyobrazeného viselce, jehož sochař David Černý zobrazil, jak se možná z posledních sil drží jednou rukou na ráhnu?

Kniha se vyznačuje širokým tematickým záběrem: pisatelé ve svých textech, zpravidla deseti až patnáctistránkových, probírají nejen aktuální situaci, ale zhusta hledají také nejrůznější mezioborové kontexty a vypravují se do historie. Vedle školometsky suchých zamyšlení se dočkáme i šťavnatých úvah, které prozrazují, že nic nemáme brát smrtelně vážně - ani svou roli. Vedle jistě zasvěcených rozborů "toho, co existuje mimo mě" nalezneme i upřímné sebereflexe vlastních zkušeností a postojů. Troufám si tvrdit, že právě tehdy četba skýtá největší potěšení.

Většina autorů ověnčených tituly zpředu i zezadu pochází z vysokých škol či odborných ústavů, někteří mají i praktické politické zkušenosti. Výběr by tudíž mohl být poněkud zavádějící, neboť při povrchním čtení naznačuje, že o úloze intelektuálů mohou psát či dokonce jimi být mohou jen špičkově vzdělaní lidé. Avšak tento přístup odmítá hned v jednom z prvních příspěvků Petr Pithart, podle něhož "intelektuálem není jen ten, kdo je inteligentní a dejme tomu vzdělaný. Nemusí mít žádný diplom. Charakterizuje ho role, kterou ve společnosti přijal. Intelektuál je v tomto smyslu člověk veřejně činný. /… / Charakterizuje ho odvaha k hlasitému pochybování a odhodlání ke kritickému myšlení, což obojí vyplývá ze zájmu o souvislosti, o to, co se týká všech, a to nejen dnes a zítra, nejen právě a teď." (s. 40). A dodává, že intelektuál nemá nějaký patent na rozum, nemusí mít pokaždé bezpodmínečnou pravdu, může se mýlit. "Někdy se trefí, jindy je docela vedle." Připouští, že intelektuál může být služebný, může podlehnout vábení ideologií.

A Jaroslav Peregrin tuto dvojlomnost vlivu i šířených postojů domýšlí ještě dál: "Zdá se mi, že role, kterou sehrávali a sehrávají intelektuálové v rámci peripetií vývoje Evropy ve zhruba posledních sto letech, je poněkud podivná. Ač jsou to lidé svým vzděláním předurčení k tomu, aby dohlédli aspoň o něco dál než ostatní, nacházejí se až příliš často v roli "užitečných idiotů": lidí, kteří v zájmu ideálů nadšeně pomáhají vést státy a národy do područí diktátorů (aby na to pak samozřejmě i sami doplatili)." (s. 306). Jenže - snadno se takové obavy či výtky kladou, když z dějinného odstupu známe, co později následovalo, když archivy dovolí nahlédnout do zákulisí a poodhalit tak dosud nanejvýš tušené souvislosti. Jsme tudíž vybaveni nesrovnatelně větším množstvím informací, než jakým disponovali i ti nejznalejší lidé té či oné doby. A také připusťme, že ideál sociální rovnosti přitahuje podnes daleko silněji než třeba vize rasově čisté společnosti. Nebo si vezměme ideál svobody jako podstatný rys demokracie - pro mnohé je stále důležitější hmotné zajištění, neboť svoboda je neživí, jak s oblibou říkají, z čehož vyvozují, že se lze bez ní obejít.

Přiblížím několik statí přitažlivých svým osobním zaujetím. Socioložka Jiřina Šiklová přiznává, že nejvíce ji štvou "obyčejní" lidé, kteří si zakládají na své bezmoci, litují se a odpovědnost svalují na ty druhé. Dokonce obviňují ty, kdo jsou známí v médiích, a proto prý mocní, že právě oni jsou za všechna příkoři odpovědni. Nedůvěřivě hledí na každého, kdo se vymyká ze schematického černobílého vidění, kdo jen neprosazuje ten či onen názor vnucovaný politiky, ale poctivě hledá jiný, možná i lepší názor (s. 100 - 101).

Nalezneme i výroky nezastřeně provokující, třeba Čulíkovu tezi o zbytečném, v důsledku spíše škodlivém strašáku antikomunismu. Čulík tu píše, že "mnoho lidí dodnes spojuje po roce 1989 vzniklou KSČM, nepříliš praktickou, ale neškodnou politickou stranu, s někdejší totalitní KSČ, která ovšem mohla utlačovat československé obyvatelstvo pouze jako nástroj ruské imperiální politiky." (s. 199). I k Čulíkovým tvrzením lze vztáhnout připomínku filosofa Václava Bělohradského ohledně relativity vynášených soudů.

Podle něho to, co zejména politikové předkládají jako absolutní pravdu, bývá toliko pravda (dočasného) vítěze. Píše, že každé rozhodnutí vládnoucí strany, mocensky se vymezující proti poraženým, zastírá hlavně to, v čem se vítězové poraženým podobají (s. 130). Já bych jen skromně podotkl, že u nás a nyní jsou to nejen manipulace veřejným míněním, ale lidově řečeno zejména "zlodějny" - provázání politických a ekonomických zájmů do jednoho nepřehledného chumlu.

Orientalistka Olga Lomová si všimla jiné nástrahy - když intelektuál vstupuje na půdu sdělovacích prostředků, aby osvětlil své názory, ocitá se ve světě zplošťování. Doléhá na něho požadavek, aby své postoje co nejvíce zjednodušil, nejlépe do duality "buď a nebo", aby pominul veškeré složitosti. Je nakonec vtěsnán do jednoduché fráze, kterou chtěl původně - jak autorka píše - dekonstruovat.

Politoložka Vladimíra Dvořáková si pohrává s rozborem jednoho výroku někdejšího poradce ministra školství Ladislava Bátory, že by "raději jihočeskou selku než pražskou intelektuálku". Domýšlí, jak politická scéna i média často konstruují obraz intelektuála, jenž nejenže nepřispívá k řešení společenských problémů, ale vlastně je sám uměle vytváří, protože vnáší hodnoty, které většinová společnost - oni pověstní "obyčejní lidé" - nesdílí (s. 299). Avšak stejně tak přehnané je očekávat, že hlas intelektuálů cokoli okamžitě a razantně změní - spíše se jedná o vytrvalé upozorňování na složitost jevů, které nelze vtěsnat do jednoduchých pouček.

Také geolog Václav Cílek (s. 290-304) vnáší znepokojující otázky: zamýšlí se nad tím, zda někdejší socialistické zřízení u nás nepodryly více a účinněji kritické, deziluzivní články v běžně dostupných časopisech jako Technický magazín, než ze Západu pašované "podvratné" tiskoviny. A nastoluje mnohdy přehlížený či nedoceňovaný fakt, totiž materiální (ne)závislost intelektuála - zpravidla je někde zaměstnán, a tudíž někomu podřízený.

Jak zmiňuje Karel Hvížďala, sotva dnes nalezneme záviděníhodné osobnosti raně novověkých myslitelů z rodu Michela de Montaigne. Po materiální stránce veskrze soběstačný myslitel se stáhl do soukromí, aby se mohl plně věnovat úvahám o věcech privátních i veřejných. Tak vznikly proslavené Eseje, záhy překládané do dalších evropských jazyků. Proto nezbývá než nynější intelektuály opatrně posuzovat, neboť vždy může platit heslo "koho chleba jíš, toho píseň zpívej".

Intelektuál ve veřejném prostoru (Vzdělanost, společnost, politika)
Autor: Petr Hlaváček (ed.)
Vydala Academia, Praha 2012, 400 stran
Hodnocení: 80%

Foto: Academia, theblaguefromprague.blogspot.com, hua.umf.maine.edu