Michal Viewegh: „Doufám, že neztratím soudnost a v jistém momentě přestanu aspoň vydávat.“

Úterý, 01 Květen 2012 23:00 Jana Langerová

alt Spisovateli Michalu Vieweghovi nedávno vyšla kniha Mafie v Praze, což byla příležitost k vyzpovídání. Jak si rozumí s Jaroslavem Kmentou a co plánuje nyní psát, tak to se dozvíte na následujících řádcích.

Předně Vám děkuji, že jste svolil k rozhovoru. Jak se Vám nyní daří?

Děkuji, dobře. Píšu druhý díl Mafie v Praze, mám za sebou sérii zdařilých oslav padesátin, zaběhl jsem půlmaraton pod dvě hodiny, vyhrál důležitou bitvu ve válce s bulvárem…
Jen mě zlobí koleno, což mi komplikuje přípravu na Pražský maraton.

Jak se Vám spolupracovalo s panem Kmentou při přípravě Vaší poslední knihy Mafie v Praze?

Skvěle, skamarádili jsme se. Sbiftekovali, jak by řekl Jarda.

Dokážete si představit, že byste u takového stylu zůstal?

Teoreticky si umím představit, že bych psal fiktivní detektivky – ale brodit se pořád špínou politiky by se mi nechtělo. Přespříští kniha už proto bude úplně jiná.

Jakému tématu byste se nyní chtěl věnovat?

Nejspíš budu psát buď slíbený „dívčí románek“, nebo román s fantaskními prvky.

Jak jde práce na přípravě filmového zpracování k Andělům všedního dne?

Dle plánu, scénář jsem dávno napsal, Dodo Gombár si jej upravuje pro své režisérské potřeby.

Když jsme u filmových adaptací - jak velké máte právo mluvit do obsazení filmu?

De iure žádné, ale de facto celkem velké, producent a režiséři jsou většinou kamarádi…

Kdy vzniklo Vaše první „literární dílo“?

To záleží, co za něj považujeme. První publikovanou povídku jsem napsal někdy v roce 1981, první novelu – nepublikovanou – v roce 1984…

Jak vypadá Váš běžný den?

Přijde na to. Pokud zrovna píšu novou knihu, pak celé dopoledne sedím před počítačem. Odpoledne vyřizuji emaily a taky se snažím fungovat jako manžel a otec a soused a kamarád…

Čtete si někdy například diplomové práce, které o Vás vznikají?

Ne.

alt

Kdy si myslíte, že napíšete Vaši poslední knihu? Jste nezávislý, proto se nemusíte bát důchodu či konce smlouvy, takže to klidně může být ve sto letech...

Nepřemýšlím o tom. Psaní je pro mě nicméně způsob života – nejen obživy. Reflektovat psaním příběhy, které žiju a které kolem sebe vidím, je už od cca dvaceti moje základní životní potřeba. Čili zřejmě budu psát dlouho. Doufám, že neztratím soudnost a v jistém momentě přestanu aspoň vydávat.

Jak si představujete Vašeho modelového čtenáře?

Na každém čtení před sebou vidím dvacet až sto padesát různých „modelů“…

Píše se Vám snáze o vážnějších věcech ze života, nebo o těch komických?

„Vážné“ věci je těžké prožít, psát o nich už je sranda :-)

Chodíte všude s notýskem a zapisujete si postřehy z běžného života, jak se to mnohdy doporučuje?

Notýsek nemám, pokud přijde nápad či myšlenka, zapíšu to na cokoli.

Jak bojujete se dny, kdy nejste schopen nic napsat? Psaním deníku?

Naštěstí moc takových dnů nemám. Pokud výjimečně přijde, čtu si nebo dělám poznámky…

Míváte při psaní v hlavě konkrétní osobu? Například u hlavní postavy Románu pro muže?

Ne. Při psaní scénáře pro zmíněný román už jsem ale věděl, že to bude hrát Mirek Donutil.

Co v životě má pro Vás největší hodnotu?

Zdraví, rodina, přátelství, příroda, láska, laskavost, zodpovědnost, empatie, sex, humor, víno, pes, lyže, běh…