Katabáze R. F. Kuang

katabaze foto fr- Anotace nového románu od R. F. Kuang slibuje cestu do pekla studentky Alice na záchranu profesora, do něhož se vydá se svým úhlavním studijním sokem Peterem. Slibuje nám román v žánru Dark Academia a podprahově nám dává tušit, že se tu možná objeví romantická linka. I když Katabasis pracuje s lákavými tématy a prostředím, působí dojmem, že autorka se spíše snaží ohromit čtenáře svými znalostmi než skutečně vyprávět příběh. Kniha tak působí spíše jako akademické cvičení než jako vzrušující čtení.

„Považuješ někoho za velikána a on tě zdeptá tím, že je jen člověk.“

V předešlém románu Babylon neboli Nutnost násilí se zabývá kolonialismem, mocí jazyka, rasismem a otázkou, zda lze zkorumpovaný systém změnit zevnitř, nebo zda je nutná revoluce. Fantastický prvek zde byla metafora jazyka jako magie, s níž se kouzlí. V nejnovějším románu Katabáze se pokouší o eklektickou aplikaci analytické filosofie a především formální logiky a matematiky do fantasy příběhu. Peklo je pro ni v tomto světě zrcadlem našeho skutečného světa, což je originální nápad.

Katabáze by se mohla líbit čtenářstvu, které neocenilo Babylon, popřípadě mu v knize vadila forma sdělení či specifická forma kritiky koloniálního/postkoloniálního myšlení. Jestliže vám přišlo, že v Babylonu bylo příliš málo fantastických prvků na úkor alternativní historické smyšlenky, tak Katabáze vás může více potěšit. Kdo hledá fantasy a nebude mu vadit, že ho autorka občasně poučí o logice, matematice či filosofii vědy, shovívavě zapomene na nesourodost knihy od všeho trochu, odpustí jí snadná řešení konfliktů, tak pak by s Katabází mohl být spokojen.

„Rozpomněla se na další teorii pekla, kterou četla, tentokrát z jednoho mahájánového buddhistického textu.“

Na Katabázi je bohužel velmi znát, že příběh byl napsán velmi rychle bez hlubších úvah o fungování samotné analytické magie. Peklo je tu nastíněno jako směska výroků z různých náboženských a spirituálních nauk a jen omezeně se s těmito koncepty pracuje. Kuang nám vždycky poví v určité myšlenkové rovině, co se kde dočetla o pekle – Dante, starověcí Řekové, buddhisté a hinduisté, reinkarnace.

V pozdějším dějovém vývoji už Kuang zcela rezignuje na popis pekla a chce příběh už jen nějak uzavřít, což z šestisetstránkové knihy dělá menší utrpení. Matematika a logika se tu používá velmi poučujícím či vysvětlujícím způsobem. Kuang nenechává čtenáři žádný prostor pro přemýšlení. Intelektuální věci jsou v tomto příběhu pouze jako laciné ozdoby, aby Kuang dostála své pověsti. Nejsou zakomponované do příběhu, nehrají důležitou roli a neposunují vyprávění kupředu. Pokud si představíme, že v Katabázi jazykové klamy, logické a matematické spory chybí, vůbec nic se nestane.

Na předešlých knihách od Kuang je skvělá kombinace znalostí, které originálně využívá ve svých příbězích. Tady jsem bohužel měla neodbytný dojem, že si Kuang udělala průzkum různých teorií pekla a mnohočetných představ o něm a náhodně je během knihy zmiňuje, když si zrovna hlavní postava vzpomene, co kde četla. Všechny poznatky o pekle nejsou nijak svázané s dějem a opět stejně jako v případě matematiky a logiky silně působí, jako by nám Kuang jen ukazovala, co všechno zná z různých oborů.

Nekritizuji tu princip, že tu klasická ontologie nefunguje, nýbrž to, že je tu spousta věcí nepropracovaných, ledabyle hozených. Jako by si oštítkovala celý příběh poznámkami, co posbírala při načítání si informací o pekle v různých kulturách, filosofii 20. století a matematice, a všechno to v Katabázi opřipomínkovala.

„Proč zveřejňovat nějakou práci, když nevíte, čeho tím chcete dosáhnout?“

Postavy jsou ze začátku neživé a poznáváme je pouze z flashbacků. Později je nám ústřední dvojice vlivem nulového děje lhostejná. Sama jsem k nim čím dál víc cítila odcizení, což je přesný opak toho, co by se v knize mělo dít. Alice i Peter nejsou propracovaní a místy se stávají spíš karikaturami na akademické prostředí zastupující status než plastickou postavu. Kuang jim dává pouze situační charakter a nemají jiný rozměr než být akademické karikatury ambiciózních studentů.

Největší výzvy, kterým čelí Alice a Peter, jsou okamžitě vyřešeny třetí stranou nebo vyšumí do ztracena, což bylo velmi frustrující, zvlášť pro čtenáře, kteří očekávají akci a napětí. Neustálá deus ex machina ničí v Katabázi i to málo, co mohlo být na knize dobré – jakýsi smysluplný děj. Nejvíce zamrzí, že Katabáze má silně nevyužitý potenciál a Kuang se chytila nápadů, které jsou skvělé a neotřelé, ale v této knize vedou do samých slepých uliček. Možná je to také tím, že od autorky excelentního Babylonu a skvělého satirického Nažluto očekávám originální a výborně odvedenou řemeslnou práci spisovatelky, a v Katabázi se mi nedostává ničeho, za co Kuang získává ocenění ve svých předešlých knihách.

Katabáze potřebovala ubrat na nápadech a některé z nich prohloubit, propracovat je a více s nimi pracovat ve skutkové i dějové linii příběhu. Na celé knize je silně cítit, jak byla napsána v rychlosti, jako by Kuang tlačil deadline. Katabáze se na vícero úrovních snaží být nápodobou Babylonu, ale vůbec jí to nejde. Překrásná vizuálně zpracovaná kniha od detailů po celkový dojem a výtečný překlad do češtiny od Daniely Orlando bohužel nezachraňuje obsah, který potřeboval uležet, vyškrtat nefungující pasáže a postavy, znovu přepsat, promyslet a rozpracovat. Kuang na to po předchozích knihách měla všechny předpoklady, bohužel Katabází mi naopak dokázala, že vychrlit jednu knihu ročně není zaručený spisovatelský úspěch, ale cesta do pekla.

katabaze foto fr-