Teorie King Konga vás bude pěkně provokovat svými postoji a přesně takové knihy potřebujeme

teorie-king-konga

V Teorii King Konga nám Virginie Despentes předkládá radikální názory, které vyprodukovala kultura znásilnění, pečující práce žen, která je minimálně ohodnocená a variantou pak může pro některé být sexuální práce, která je velmi dobře placená, ale která se společností vulgarizuje jako něco příšerného. Kniha narušuje mnohé komfortní zóny, které si jako jednotlivci i společnost udržujeme.

Virginie Despentes jako proletářka ženskosti

Virginie Despentes je francouzská spisovatelka a filmařka známá svým knižním i filmovým počinem Baise-Moi (Fuck Me). Do češtiny je pak přeložená její knižní série Život Vernona Subutexe. Autobiografický manifest Teorie King Konga se poprvé objevil ve francouzštině v roce 2006, do češtiny se však text přeložil až minulý rok. A pramálo se toho od té doby změnilo.

Kniha je sexuálně pozitivní, nabízí břitké analýzy ženské sexuality, pornoprůmyslu, znásilnění, sexuální práce, genderově podmíněné násilí a to vše se nese v pozitivní notě, s lehce černohumorným a naštvaným akcentem.

Už v úvodu se nám představuje ona sama i jakým jazykem je kniha psána: „Píšu za šeredy a pro šeredy, pro každou stařenu, lesbu, mužatku, frigidu, nevyšukanou, nešukatelnou, hysterku, bláznivku, pro všechny ty, které nevyhovují standardům hlavního trhu dobrých žen. A aby bylo jasno, tak předesílám: za nic se neomlouvám a nechci si tady stěžovat. S žádnou jinou bych neměnila, nic by mě totiž v životě nelákalo víc než být Virginií Despentes.“ Už na úvod se nám Virginie a její myšlení představuje jako svérázné, do standardního obrazu „správných“ žen nezapadající. Kniha je psána surovým jazykem, vulgárně upřímným a agresivním rukopisem.

Knižní text je krátký, ale rozebírá jedno zajímavé téma za druhým. Virginie Despentes se opírá o své zkušenosti znásilnění a prostituci, aby vypověděla o francouzské (ale i naší) kultuře, která se opírá o mužské parametry společnosti a jejich ego, třídní nerovnosti, kulturu manželství a mateřství. Svým způsobem navazuje na poststrukturalistické feministky sedmdesátých let, jejíchž kritické manifesty se také snažily o pojmenování problémů a od jejich časů se toho pramálo změnilo. V mnohém je však Despentes radikálnější a méně uhlazenější, nesklouzává k esencialismu ženského pohlaví a naopak se drží ve společenských a třídních mantinelech, které ovládají naše nazíraní na gender.

„Prostituce může být příjemnější profese než rovnat v sámošce zboží do regálů. Ze znásilnění se žena nemusí zhroutit.“

Virginie Despente tu popisuje, jak se jí podařilo stát se silnou punkrockovou feministickou ikonou, kterou je dnes. Ukazuje, jak funguje provázaný mechanismus násilí a sexu, který ženy udržuje jako méněcenné a poslušné.

Nejsilnější a podpůrné momenty jsou ty, v nichž povídá, jak se po zkušenosti znásilnění nestala zamlčenou a ustrašenou ženou, ale naopak o zkušenosti začala mluvit a identifikovat kořeny násilí, které jsou zapuštěné do naší patriarchální kultury, která z žen dělá chudinky, které by se měly stydět za to že byly znásilněny. Ba dokonce mluví o tom, že se znásilnění děje tak často a v takové míře, že jsme si jako společnost vymysleli různé bagatelizace „trochu to přehnali, byla moc ožralá, nebo prostě byla nymfomanka, co to jenom hrála, že to nechce“, abychom ze znásilnění udělali něco okrajového, co nevypovídá o společnosti, akt patologických násilníků, a nikoliv běžných mužů. Znásilnění je totiž vykonání aktu moci „projev politického zřízení, kterým jedno pohlaví oznamuje druhému: nárokuju si na tebe všechna práva a donutím tě cítit se podřízeně, provinile a poníženě.“

Teorie King Konga však zevrubě nepopisuje pouze kulturu znásilnění, ale zachází i do míst, kde popisuje, jak jsou ženy vychovávány k tomu, aby byly hodné holky, neagresivní, které si nedovolí ublížit muži za žádných okolností, i kdyby měly zemřít. Ale tady to nekončí, manifest přímo líčí, jak by se ženy po znásilnění měly stáhnout do ústraní, stydět se na to, co se jim stalo, dávat si to za vinu a nikdy se z traumatu nevzpamatovat: „Po znásilnění jediné přípustné stanovisko spočívá v zaměření nenávisti proti sobě samé. Třeba přiber dvacet kilo. Stáhni se ze sexuálního trhu, jsi zničená, tak sama sobě upři touhu.“

A proč zrovna teorie King Konga?

„King Kong tu funguje jako metafora sexuality z dob před koncem devatenáctého století, kdy se politicky prosadilo rozdělení na gendery. King Kong se nedá zařadit do samčí ani samičí kategorie. Je na pomezí člověka a zvířete, dospělého a dítěte, hodného a zlého, primitivního a civilizovaného, bílého a černého. Hybrid z dob před vynucenou binaritou.“

Despentes zkoumá důležité otázky života žen a dělá to takovým zatvrzelým a vyčerpávajícím způsobem, že bude pro mnohé čtenáře snadné ji zamítnout pro její přílišnou radikalitu. Kniha narušuje mnohé komfortní zóny, které si jako společnost udržujeme a možná se vám při čtení zapnou nějaké obranné mechanismy, které vám zabrání být knize maximálně otevření. Ale i to je způsob, jak tahle kniha svými tezemi zvýrazňuje společenskou realitu, v níž žijeme. S autorkou nemusíte souhlasit, ale divila bych se, kdyby ve vás po dočtení nevyvolala žádné emoce a postoje.

Ukázka:

Muži o ženách rádi rozprávějí. Nemusí pak mluvit o sobě. Jak si vysvětlit, že za třicet let žádný muž nepřišel se sebemíň převratným textem o mužnosti? Proč tihle žvanilové, co dokážou tak fundovaně přednášet o ženách, o sobě mlčí? Je totiž známá věc, že čím víc mluví, tím míň toho řeknou - o tom, co je důležité, co jim skutečně leží na srdci. Možná by si přáli, abychom o nich na oplátku mluvily my? Třeba by si chtěli vyslechnout, jak navenek působí to jejich skupinové znásilňování? Působí to tak, jako by se chtěli navzájem pozorovat při šukání, sledovat péra ostatních, to, jak se jim společně postaví, jako by se sami chtěli nechat zklátit. Jako by měli strach si přiznat, že ve skutečnosti touží po tom šukat spolu. Muži milují muže. Pořád nám vykládají, jak milují ženy, ale všechny víme, že to jsou kecy. Milují sebe navzájem. Prostřednictvím žen šukají jeden druhého, spousta z nich už myslí na kámoše, ještě než ho z kundy vytáhnou. Dívají se na sebe v kině, dávají si krásné role, připadají si mocní, dmou hrud, nemůžou z toho, jak jsou silní, krásní a odvážní. Jeden pro druhého píšou, navzájem si blahopřejí, podporují se. Dobře dělají. Ale jelikož při tom nepřestávají naříkat, jak ženy nešukají dost, nemají rády sex tak, jak by měly, a nikdy nic nepochopí, člověk se neubrání údivu: proč se konečně nezačnou píchat navzájem? Do toho. Pokud vám to vykouzlí úsměv na rtech, bezva. Jenže jim byl mimo jiné řádně vštípen strach z vlastního buzerantství a povinnost mít zalíbení v ženách. Takže si nevyskakují. Mudrují, ale podřizují se. A ze vzteku, že takhle musejí žít, sem tam zbuší jednu dvě holky.

teorie-king-konga