Den Michaela Cunninghama popisuje specifické milostné vztahy, o nichž běžně nemluvíme

Den V Cunninghamově psaní je cosi okouzlujícího a lidsky mystického. I Den je psán až meditativně se smyslem pro melancholii zcela typickou pro Michaela Cunninghama. Jako ve všech svých dílech i zde popisuje specifické milostné vztahy, které máme pravděpodobně všichni, jen o nich takovým způsobem nemluvíme a možná o nich tak ani nesmýšlíme.

Michael Cunningham zpravidla nejvíce působí na čtenáře svou senzitivitou

Podobně jako v jiných románech a novelách Cunningham píše o milostném trojúhelníku, který však nenaplňuje tradiční erotiku. Jde o vztahy platonické s láskou, která se vymyká konvencím. Celosvětová pandemie zde tvoří pouze pozadí a Cunningham koronavirus explicitně nezmiňuje. Pandemie je zde pouhým prostředím, v němž se postavy pohybují a konají. Pro autora je to nástroj, jak ukázat osamělost a životní stagnaci postav, kteří se však zoufale touží osvobodit a posunout se dál. Platonický milostný trojúhelník mezi bratrem, sestrou a jejím manželem je pro Cunninghama typická svým specifickým pojetím mezilidských vztahů. Celý román se odehrává v průběhu jednoho dne po dobu tří let. Načrtává nám osudy sedmi postav, jímž se střídavě více čí méně věnuje a proplétá je vztahovými a rodinnými vazbami k sobě navzájem.

Isabelina melancholie v kombinaci s nenaplněným očekáváním od života i vztahu s manželem Danem míří ke krizi středního věku. Dan, hýřící neutuchajícím optimismem, jež je naopak naplněný nepřiměřeným očekáváním, že se vrátí k personě rockové hvězdy, začíná být opět závislý na drogách. Robbie, který je platonicky zamilovaný do obou zároveň – do své sestry i jejího manžela, taktéž ovládán různými pochybnosti je připoután k falešné identitě na instagramovém účtu. Tento trojúhelník se stará o dvě děti, které nám poskytují další a odlišný pohled na tři zmíněné protagonisty. Violet i Nathan dokáží v různých chvílích prohlédnout jejich lži a to je formuje výrazným způsobem v pohledu na ně samé i svět. Všichni tu mají intenzivní druhy myšlenek, jak se cítí a jak se vztahují ke každé jiné postavě v knize.

Cunninghamovy zvláštní jedinečné popisy situací a pocitů, detailů a charakterů, vždycky v čtenáři zanechávají silný pocit čehosi zvláštního a poetického. Jakoby ve vás usedala melancholie, která ukolébává k vnitřnímu klidu. Je to také Cunninghamova schopnost nahlédnout za kazy vztahů a nacítit se do sebemenších detailů. Schopnost vidět do prázdna vztahů, jeho šmouh a rozlišovat mezi osobní krizí a vztahovou krizí. Kouzlo Cunninghama spočívá ve stylu, jakým analyzuje emoce a svým vyprávěním je připodobňuje k různým věcem a událostem. Cunningham je silný především v komplikované psychologii, kterou nastiňuje a popisuje. Všechny ty jemné a téměř neviditelné zákruty tajných přání a tužeb postav ukazuje s jistou virtuozitou. Ilustruje nám lidi, kteří se během svého života mění a stávají se někým jiným, než dosud byli. Někým, kdo už nedokáže žít ve vztahu, který zobrazuje naše staré já - když se stanete člověkem, který sice má všechno, co chtěl, ale už tím původním člověkem, co to všechno chtěl, není.

Den je minimalistický román typu Hodin

U knihy Den se nejedná o okázalý román, který by měl čtenáře zasahovat svou velkolepostí. Už začátek, kdy vychází slunce nad New Yorkem, napovídá, že se bude jednat o minimalistický příběh zaměřující se na sofistikované vnitřní myšlenky, které budou doplněny o dialogy, které nás postupně povedou k malému a bezvýznamnému konci. Pokud si chcete přečíst knihu, která nevznáší nároky na nějaké ohromení, jako spíše na malých popisných chvílích, kdy se postavy nachází na šedých místech a zkoušejí se z nich dostat, tak rozhodně sáhněte po této knize.

Snad bychom jej mohli rozdělit na Cunninghama píšící novely typu Za soumraku či Sněhové královny a Cunninghama, který píše knihy ve stylu bildungsroman, kde sledujeme postavy od počátečního seznámení po téměř celý jejich život – takovými byly například Domov na konci světa či Tělo a krev. Román Den je na pomezí těchto dvou kategorií. Rozsahem se jedná o kratší dílo podobně experimentální jako například populární Hodiny. Odehrává se totiž v průběhu tří let, nicméně každá jedna část je výpovědí útržku pátého dubna lišící se jen rokem a částí dne. Máme tu tak 2019 ráno, kdy svět ještě nezažil kovidovou pandemii, rok 2020 odpoledne, kdy je svět již takřka uzavřený a lidé zůstávají zavření doma, poslední část se odehrává večer v roce 2021.

Den má podobnou narativní strukturu jako asi nejznámější Hodiny, nebo také Vzorové dny. Líbilo se mi, že se Cunningham soustředí každý rok na jeden den. Umožňuje mu to ukázat nesčetné množství změn, ke kterým dochází v jejich životech, aniž by musel každou z nich podrobně rozebírat. Kromě vnitřních monologů, které jeho čtenáři dobře znají z jiných děl, v Dni experimentuje se sociálními sítěmi jako hrou stínového divadla. Najdeme tu také co je s Cunninghamem neodmyslitelně spjato a to je hudba. Nejedná se pouze o postavu Dana, hudebníka, ale hudba tu tvoří důležitou kulisu pro vyjádření aktuální situace, v níž se postavy nachází.

den