Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

První album Věry Špinarové se jmenovalo Andromeda, točilo se v Praze a vyšlo v roce 1972. Malá dáma s velkým hlasem měla už za sebou několik hitů, ale jak bylo tehdy zvykem bez přísného žánrového zaměření, to byly typické znaky přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Dnes vychází Andromeda v reedici Supraphonu a je to dobrá zpráva. Dobře se poslouchá nejen nádherná titulní píseň, ale i staré hity domácí provenience Poste restante nebo Doktor Faust, kde zní i Vobrubův TOČR a Jezinky…

Její energický projev dostal několik výborných příležitostí, ale také pomohl převzatým písním k občas vitálnější podobě, než byl originál. Podobně koncipováno je i toto album. V rámci hledání toho nejlepšího si Špinarová ponechala Skupinu Ivo Pavlíka, v některých nahrávkách ji však vhodně podpořily rozhlasové big bandy.

Mezi autory jsou Ivo Pavlík, Drahoslav Volejníček (Jedeš k nám), Bohuslav Ondráček (Poste restante), Vladimír Popelka (Alchymista) nebo olympický Petr. Janda (Doktor Faust). Textaři Vladimír Čort, Eduard Krečmar, Zdeněk Borovec, Michael Prostějovský, Vladimír Poštulka, Zdeněk Rytíř či výjimečný Jan Werich (Summertime) nepochybně prospěli. K úvodnímu medley v čele s Music-boxem se přidaly songy z domácích zdrojů kvality Mý ádié, ale také dovozové Máme máj (Wight is Wight), Den a noc (She's Not There) a Volej, volej (Soley, soley).

Byl to značný stylový rozptyl od fajnového popu přes rockový kousek až po neodbytný bubble-gum. Společně s devíti CD bonusy autorů jako Andonise Civopulose, Petra Šišky, Borise Urbánka a dalších (Já si broukám, Tak nic neříkej, Jsem ženská, Kouzlo bílejch čar, Oči, Holubí pírko, Měj mě rád, Já tě znám, I milenci jednou zestárnou) tvoří tato reedice celek doplňující výchozí sedmdesátky o novější důkazy zpěvaččiny pěvecké suverenity. Mimochodem, letos prosinci by jí bylo teprve sedmdesát...

Je fakt, že Věřina první LP deska dostala název podle písně Ivo Pavlíka Vladimíra Čorta Andromeda, ale z drtivé většiny se na ní objevily dosavadní singlové úspěchy zpěvačky, vesměs šlo o převzatý repertoár. Více než pětiminutová písnička Andromeda je ale zcela mimořádná hudební záležitost, a dost možná znamená pro Věru Špinarovou to, co pro Helenu Vondráčkovou píseň Ostrovy pokladů.

Avšak na jedno živé uvedení Andromedy Věra Špinarová vzpomínala se smíšenými pocity: „Na Andromedu mám vzpomínku, při které i ještě teď běhá mráz po zádech. Zatímco většina běžných písniček trvá tři až čtyři minuty, Andromeda měla délku dvojnásobnou. V Lucerně se konal slavnostní galakoncert s přísně vymezeným programem, všechno muselo jít jak na drátku a každý zpěvák dostal čas právě jen na ty čtyři minuty, na jednu písničku. Mě pozvali s Andromedou. Měli jsme jen krátkou zkoušku a večer rovnou načisto koncert. Špičková atmosféra, za pulty rozhlasový orchestr, před muzikanty dirigent Josef Vobruba. Andromeda měla další předehru, a já, nezvyklá na aranžmá pro velkou kapelu, jsem nastoupila o čtyři takty dřív.

Začátek skladby byl záměrně mírně disonantní, takže si nikdo ničeho nevšiml, ale v refrénu se na to přišlo. Já plavala, ve sboru Lubomíra Pánka počítali na prstech takty, aby se neztratili i oni. Přestala jsem zpívat text, a protože to byla taková vypjatá melodie, tak jsem si „prodžezovala“ na pět slov celých šest minut. Diváci si mysleli, že to tak má být, ale já se hrozně styděla. A tak, jakmile dotleskali, jsem jim řekla: Nezlobte se, ale já jsem pokazila text, tak vám to zazpívám ještě jednou. Organizátory polil pot, ale orchestr nasadil k předehře a já těch šest minut zazpívala nanovo."

Foto Supraphon a Robert Rohál