Kultura21.cz

Když tato kniha vyšla, přemýšlel jsem, zda si do nakladatelství Academia napsat o recenzní výtisk. V průběhu posledních let jsem udělal velmi dobrou zkušenost s tamní PR manažerkou, která mi vždy vyšla ochotně vstříc, takže příčinou mého váhání rozhodně nebyla pochybnost, jestli mně Dopisy z popela z Academie pošlou. Spíše jsem si nebyl jist, zda knihu, pojednávající o tak děsivých a troufám si říct přímo nepopsatelně zvrácených zločinech budu vůbec schopen recenzovat. Jistě, psal jsem již o mnoha knihách s tématikou holokaustu, ale dokážu to i v případě jako je tento, kdy se ve vražedném osvětimském běsnění ocitáme v samotném jeho epicentru? Copak jsem před chvílí sám neřekl, že to, co se konkrétně dělo při vyhlazovacím procesu, počínaje selekcí na rampě přes plynové komory až po krematoria, nelze popsat?

Když jsem se přece jen posléze odhodlal o knihu požádat, pak se mi záhy potvrdilo to, co jsem dopředu tušil, že totiž budu zavalen vlnou emocí, ztěžující mi nacházet správná slova pro vyjádření dojmů a pocitů z její četby Prosím tedy čtenáře následujících řádků, aby ke mně byli shovívaví a především aby si knihu Dopisy z popela pořídili a přečetli, neboť na dané téma nebylo podle mého názoru napsáno nic lepšího!

20. ledna 1942 se konala smutně proslulá konference ve Wannsee, na níž bylo během jedné a půl hodiny naplánováno praktické provedení tzv. konečného řešení židovské otázky. Nebyl to jediný eufemismus, kterým přítomní nacističtí funkcionáři maskovali vyvraždění 11 milionů evropských židů. Jak víme z kopie závěrečného dokumentu, používaly se i jiné neutrální výrazy jako např. přirozený úbytek, což znamenalo (dle vysvětlení Adolfa Eichmanna soudcům v Jeruzalémě) smrt v důsledku otrocké práce, hladu a nemocí, či zacházení odpovídajícím způsobem (zastřelení). Člověka bezděčně napadne, proč vlastně účastníci této tajné schůzky nehovořili o svých záměrech otevřeně, proč je halili do zmíněných eufemismů. Protože mnozí z nich byli absolventy elitních vysokých škol a považovali se tudíž za intelektuály, možná si nepřáli přiznat, že chystají masové vraždění, jaké dějiny dosud nepoznaly. Případně si nechtěli kazit chuť před obědem, který na ně po vyřízení židovské agendy čekal...

O tom, že tato monstrózní akce byla připravována a prováděna s příslovečnou německou důkladností, svědčí mimo jiné to, že se ji nacistům dařilo před německou i světovou veřejností držet po dlouhou dobu v tajnosti. Dokonce ještě v létě 1944 maďarští židé, deportovaní Adolfem Eichmannem do Osvětimi, většinou nevěděli, co je tam čeká. Ignorování zvěstí, že kdesi na Východě jsou židé masově vražděni plynem, se dá částečně vysvětlit tím, že lidský rozum prostě nebyl schopen něco takového akceptovat. Celý rozsah děsivého fenoménu, který poté vstoupil do dějin pod označením holokaust, odhalil tudíž teprve konec války.

Jestliže existence vyhlazovacích táborů měla zůstat utajena, pak o samotném vraždícím procesu to platilo dvojnásob. Jak je tedy možné, že máme přesně zdokumentováno, co se dělo v Osvětimi-Birkenau s lidmi, o nichž během selekce na příjezdové rampě Josef Mengele rozhodl, že mají být okamžitě usmrceni? Kniha ruského historika Pavla Poliana Dopisy z popela nám na tuto otázku poskytuje detailní odpověď, neboť jsou v ní zveřejněna svědectví těch, kdo při těchto hrůzných jatkách asistovali...

Esesáci v Osvětimi se vyhýbali přímé účasti na likvidaci židů z přijíždějících transportů a nechávali většinu špinavé práce na vězních. Obsluhu plynových komor a krematorií měli na starosti členové tzv. sonderkomand, což byli fyzicky zdatní muži, držení v přísné izolaci a jako tzv. Geheimsträger (nositelé tajemství) průběžně usmrcovaní a nahrazovaní jinými. Tak mělo být zabezpečeno, že se o drastických metodách průmyslového hubení obrovských mas lidských bytostí nikdo nikdy nedozví. Protože věděli, že je vbrzku čeká smrt a chtěli příštím generacím předat poselství o hrůzách, jichž byli svědky, několik příslušníků těchto sonderkomand zakopalo v okolí plynových komor nádoby s písemnými zprávami v naději, že jednou budou nalezeny. V průběhu poválečných let se skutečně podařilo objevit devět takových dokumentů, jejichž cesta ke zveřejnění však byla z řady důvodů neobyčejně komplikovaná

Kniha Dopisy z popela je unikátní tím, že obsahuje texty všech zmíněných písemných nálezů, při jejichž revizi byly nově použity nejmodernější technologické postupy, umožňující rozluštit dříve nečitelná místa. Pavel Polian si navíc dal práci s tím, aby tento vzácný dokumentační materiál začlenil do celkového kontextu fungování vyhlazovací mašinérie. Stal se tak autorem impozantní publikace, která svým rozsahem a faktografickým záběrem převyšuje vše, co dosud bylo o osvětimské továrně na smrt napsáno. Považuji za vhodné uvést, že knih o Osvětimi jsem přečetl snad již několik desítek, takže jsem nečekal nějaké zásadní překvapení. Pravdou byl pravý opak – pro mne dosud neznámých informací bylo v knize tolik, že moje dosavadní znalosti o holokaustu se ukázaly být žalostně neúplné!

Pokud jde o konkrétní příklady právě řečeného, pak chci jmenovat např. zřejmě první zevrubnou analýzu počtu osvětimských obětí, resp. příčin, proč toto číslo v průběhu let kolísalo mezi 5 – 6 miliony (horní hranice) a 300 – 400 000 (spodní hranice). Dosud neznámou pro mne byla i informace o konstrukčně-technických řešeních při stavbě krematorií. Zakázku realizovala firma Topf und Söhne, jejíž inženýři pro tento účel vyprojektovali revoluční systém spalovacích pecí (který si dokonce nechali patentovat), přičemž na základě zkušeností, získaných při jejich praktickém provozu, průběžně přicházeli s inovativními nápady. Bylo to nutné, neboť konkurence nespala a na lukrativní osvětimské zakázky si brousily zuby i jiné firmy. Asi není třeba dodávat, že v příslušné výrobní dokumentaci se to opět jen hemžilo eufemismy. O nemálo dosud nepublikovaných informací je obohacen popis příprav a průběhu povstání sonderkomand ze 7. října 1944 a řadu nových či doplňujících údajů obsahuje i oddíl věnovaný historii nálezů zakopaných dokumentů.

Ze seznamu použité literatury je zřejmé, že Pavel Polian vykonal obrovskou badatelskou práci, kterou díky svým spisovatelským schopnostem navíc dokázal skvěle zúročit. K dané problematice či události přistupuje vždy tak, že porovná zprávy očitých svědků či důvěryhodných osob, najde případné nesrovnalosti a poté pomocí logické analýzy konstruuje nejpravděpodobnější scénář. Současně však ponechává čtenářům prostor pro jejich vlastní přemýšlení.

Jak to u takovéto knihy ani nemůže být jinak, je v ní z nejrůznějších úhlů pohledu zkoumána problematika morální spoluviny. Řečeno jinak – jejími stránkami se stále větší intenzitou probublává, aby byla nakonec vykřičena naplno nejdůležitější otázka, obsahující strašlivé obvinění: Nebyli členové sonderkomand spolupachateli holokaustu, když (byť nikoli z vlastní vůle) přijali roli významné a fakticky nepostradatelné součásti vražedného soukolí? Po zvážení všech pro a proti nevyznívá odpověď pro tyto lidi nijak příznivě. Ostatně oni sami si byli (jak o tom svědčí jejich nalezené písemnosti) svého morálního selhání vědomi a permanentně zápasili s výčitkami svědomí. Poté, co zjistili, že mají pomáhat esesáckým katům, někteří raději spáchali sebevraždu. Proč tak ale neučinili všichni či alespoň významná část, navíc když dobře věděli, že je dříve či později stejně čeká jistá smrt? Proč ze sebe nechali udělat bezduché automaty, jako by v transu reagující na povely esesáků, nutících je vodit lidi do plynových komor, spalovat jejich mrtvoly a udržovat celý areál ve vzorném pořádku tak, aby každý další transport mohl být bez problémů zplynován a spálen?

Holokaust byl zločinem natolik obludným, že lidská mysl si jej jen stěží dokáže představit v jeho naturalistické podobě a dává jaksi automaticky přednost řeči statistik. Hlavní předností knihy ruského historika Pavla Poliana je to, že statistické údaje v ní ustupují do pozadí a hlavní slovo je dáno těm, kdo hovoří o tom, co viděli svýma očima a zažili na vlastní kůži. Zárukou věrohodnosti těchto dopisů z popela je nezpochybnitelný fakt, že něco takového se nedá vymyslet!

Název: Dopisy z popela
Autor: Pavel Polian
Žánr: literatura faktu
Nakladatelství: Academia
Rok vydání: 2025
Počet stran: 640
Hodnocení: 100%
Odkaz na web: https://www.academia.cz/knihy?id=3423