Kultura21.cz

Nijak nepomohlo, že obyvatelstvo, kdysi označované za cikánské, se nyní pojmenovává jako romské. S původním nazváním tohoto etnika, v dávnější minulosti pronásledovaného jako škodná zvěř, se pojí významy převážně záporné, jakkoli diktované nutností přelstít protivníky: cigánit = lhát; žít jako cikán = chovat se asociálně a bez mravních zásad, toulat se. Problematické soužití s touto komunitou (tedy hlavně s její částí, která si počíná bezuzdně a konfrontačně) stvrzuje uvedené stereotypy i dnes.

Postavením Romů v české, potažmo evropské společnosti se zabývala řada knížek, nejnověji toto téma obohacuje překlad původně anglické publikace PRÁVA ROMŮ. Britská historička Celia Donertová, nyní působící na Cambridgeské univerzitě, se soustředí převážně na poválečné Československo, eventuálně Česko a Slovensko, ale příležitostně upře pohled i za hranice zmíněného regionu. Na chronologicky pojednaném spisu oceníme nejen podrobný průzkum domácích archivních pramenů, ale také připomenutí dalších písemných dokumentů, studií a knih včetně zahraničních. Autorka se snaží zachytit jednak rozhodnutí panujícího politického režimu (nejen komunistického), ať již se jednalo o postoje kriminalizující nebo paternalistické, jednak si všímá stanovisek lidí, jichž se tato opatření týkala.

Dohled nad lidmi s odlišným způsobem života

Donertová připomíná kořeny, z nichž vyrůstalo novodobé nakládání s původně stěhovavým etnikem. Státní správu vždy zneklidňoval výskyt kočujících lidí se svébytným chováním i systémem hodnot, takže se snažila nějakým způsobem je podchytit, registrovat jejich množství, usměrňovat jejich pohyb. Z roku 1927 pochází zákon o potulných cikánech, který k nim přiřazoval i jiné tuláky práce se štítící, kteří po cikánsku žijí, jak zní dobové vyjádření.

Za nacistické nadvlády pak potírání „cikánského zlořádu“ vedlo - a to v celoevropském měřítku - k pokusu fyzicky jej vyhladit. Přestože většina české romské populace, do jisté míry socializovaná, válku nepřežila, averze vůči „cigánům“ zdá se ještě vzrostla vinou masivního přestěhovávání Romů ze Slovenska, kteří se nacházeli na ještě nižší civilizační úrovni, do průmyslových center nebo vysídleného pohraničí.

Cikánští budovatelé socialismu

Po nástupu komunistů k moci se tito lidé paradoxně proměnili v ideální občany stalinistické vize budoucnosti, neboť ve jménu práce a třídní uvědomělosti měli být osvobozeni z dosavadního útlaku a podceňování, aby se stali rovnoprávnými, dělnými členy nově budované společnosti. Tehdy vyrůstají první romští aktivisté coby vzorové osobnosti (např. Elena Lacková, Tomáš Holomek, kteří jako jedni z prvních dosáhli vysokoškolského vzdělání).

 Film Můj přítel Fabián ukazuje převýchovu prací

Prosazují se představy o asimilování Romů do většinové společnosti zejména prostřednictvím školy – např. Miroslav Dědič zakládá internátní školu pro cikánské děti, zpravidla dlouhodobě oddělené - aby nebyly ovlivňovány - od svých „dosud neuvědomělých“ rodičů (dodávám, že tomuto pedagogickému experimentu se kriticky věnoval televizní dokument Zatajené dopisy, 2015, a inspiraci poskytl hranému snímku Kdo se bojí, utíká, 1986). A také vznikají celovečerní filmy o převýchově prací: Donertová podrobně obhlíží Weissova Mého přítele Fabiána (1953), tvrdě poznamenaného tehdejšími dogmaty, ale další zajímavé výpovědi již pomíjí (připomenu aspoň hravou omývací linii v Menzelových Skřiváncích na niti, 1969, a postižení proticikánské podezíravosti v Kleinovu Radikálním řezu, 1983). Stejná slova platí pro televizní tvorbu – nikdo již dnes netuší, že význačná romistka Milena Hübschmannová – ovšem pod příjmením převzatým od svého manžela - napsala scénář k Valáškově inscenaci Kluk (1964). A samozřejmě vznikla řada dokumentů (Oni a my, 1968).

Cikáni se měli rozplynout v socialistické společnosti

Vřazení cikánského obyvatelstva do společnosti měl napomoci i zákaz kočování – do budoucna bylo vyžadováno trvalé bydliště. Svévolně prováděná sterilizace žen měla omezit porodnost. A nelibě přijímal komunistický režim i emancipační snahy: doufal třeba, že romský jazyk postupně zanikne. Jenže postupná liberalizace vrcholící na sklonku 60. let naopak vedla k založení vlastního Svazu Cikánů-Romů. Autorka dokonce zpochybňuje, že by v době normalizace hájili lidská práva jen političtí disidenti, domnívá, že o totéž usilovali i romští aktivisté, aniž by ovšem napadali vládnoucí systém.

Experimentální škola pro cikánské děti vedená Miroslavem Dědičem

Odtud pramení i tvrzení obsažená v posledních kapitolách, že právě komunistické režimy poskytly Romům jakožto občanům rovná práva a ekonomické příležitosti, jakkoli v realitě obtížně průchodné. Avšak přechod k liberální společnosti po rozpadu sovětského bloku byl z jejich perspektivy plný rozporů: vedl ke zhroucení všeobecných záruk minimální životní úrovně. Skokově narostla míra nezaměstnanosti.

Proč Romové vadí?

Celia Donertová už bohužel nezkoumá příčiny odmítavého postoje většinové společnosti, nezabývá se mentalitou a odlišnými hodnotovými preferencemi romské populace, které v posledních desetiletích vedou k omezené uplatnitelnosti na trhu práce, přehlíží kořeny konfliktů. Marně bychom hledali odpověď na otázku, v čem tkví příčina stavu, že v dotyčném společenství převažují vzděláním i pracovními návyky sotva dotčení jedinci, kteří jsou tudíž stěží zaměstnatelní, zato vychytrale parazitují na sociálních dávkách.

Ostatně: romští aktivisté odmítají pojmenování „cikáni“ jako urážlivé, ačkoli se nejen v češtině, ale obecně v evropských jazycích vyskytuje odedávna a je hluboce zakořeněné. Je to obdobná situace, jako kdyby Němci, Rakušané, Finové či Řekové protestovali proti tuzemskému pojmenování jako projevu zlomyslné svévole, neboť přece oni sami sebe nazývají naprosto odlišně.

Celia Donertová: Práva Romů. Boj za občanství v poválečném Československu
Přeložila Petra Lupták Burzová
Úvodní slovo napsala Jana Horváthová
Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2024. 495 stran

Hodnocení: 60 %

www.academia.cz/knihy?id=3253
Foto: kniha, https://www.artbook.cz/products/muj-pritel-fabian-1955