Jak jsme se ženili a vdávaly

Jak jsme se zenili perex Na Slovensku už před bezmála půlstoletím vyšla obtížně sehnatelná kniha TRADIČNÁ SVADBA U SLOVANOV – pokud se vzácně objeví v nabídce antikvariátů, její prodejní cena šplhá do tisíců korun (nebo ke stovce euro). Takže nutno vzdát díky nakladatelství Sol noctis, že přichystalo nové vydání tohoto průkopnického spisu.

Profesor Ján Komorovský (1924-2012), z univerzitního působení dvakrát vypuzený odborník přes slavistiku i religionistiku, v něm shrnuje poznatky o svatebních obyčejích, jak byly popsány nejen v československém kontextu, ale v daleko širším záběru: zpřístupňuje též zprávy z Polska, národů bývalé Jugoslávie stejně jako z Ukrajiny nebo Ruska – a vytváří tak poutavý obraz zvyklostí, jejichž význam mnohdy si vyprchal, i když jsou stále (nebo spíše donedávna byly) udržovány, zvláště pak ve vesnickém, prostředí. Vhledy do aristokratického či dokonce panovnického prostředí jsou výjimečné.

Pan profesor píše o slovanských svatbách

Cením si, že nynější vydavatel se nepokojil s pouhým přetiskem: kniha je opatřena předmluvou, která přibližuje Komorovského osudy i vědecký odkaz. Původní text doznal nanejvýš stylistické úpravy, k žádným obsahovým změnám nedošlo, kniha ani v lexikálním výrazivu nepodléhá různým „pokrokářským“ tlakům, jak je vnucuje současnost – ponechává původní Komorovského termíny, takže by nemělo překvapit, že autor důsledně píše třeba o „cigánech“, a nikoli korektně o Romech. Povšimneme si, že verbální složka provázející předsvatební i svatební obřady, pokud je citována z příslušných domácích i cizozemských pramenů, je důsledně ponechána v původním jazykovém znění, aniž by byla překládána.

jak jsme se zenili 1

V.M.Maximov - Příchod kouzelníka na vesnickou svatbu

Tradičná svadba u Slovanov samozřejmě navazuje na početné předchůdce – vždyť národopisné průzkumy se vyskytují přinejmenším půldruhého století a jejich syntézy se k zájemcům dostávaly ještě před první světovou válkou. Však také Komorovský upozorňuje na zakladatelská díla, která počátkem minulého věku sepsali Lubor Niederle nebo Čeněk Zíbrt, byť se nesoustředili jediným směrem a naopak chtěli načrtnout co nejširší obraz (později v rámci Československé vlastivědy, předválečné i poválečné, získal národopis samostatný svazek stejně jako nedávno v rámci Dějin zemí Koruny české). Sám podniká komparativní výpravu do obšírné tematiky, když zohledňuje i zahraniční průzkumy, v předmluvě se zabývá i uplatněnou teorií i metodologií národopisu.

Jak se svatba chystala

Výsledné pojednání, které se vedle četných popisů různých slavnostních počinů, někdy pravda až zbytečně únavných a stereotypně se opakujících, snaží rozklíčovat i původní podobu (nejen) svatebních obyčejů, rozvrhnul do čtyř kapitol, z nichž až ta poslední se věnuje svatebnímu obřadu. Předchozí kapitoly zkoumají, co vše přecházelo: autor obhlédl předmanželské život mládeže v minulých dobách, který zdaleka nebyl cudný, jak si občas představujeme – náboženská ani mravnostní tabu rozhodně nepůsobila jako neprodyšný příklop. Dovíme se třeba, že svatební motivy se objevovaly už v dětských hrách, že existovaly „přechodové rituály“, kterými musel mladý člověk projít, než se plnohodnotně zařadil mezi své vrstevníky – přitom se ještě nejednalo o vstup mezi dospělou populaci.

Zajímavá je kapitola o způsobech, jakými lze uzavřít sňatek. Na prvním místě se jako starobylý zvyk vyskytuje únos (dodnes se náznacích vyskytuje při pokusu ze svatby unést nevěstu): Komorovský rozlišuje tři druhy únosu – únos mohl proběhnout proti vůli unesené ženy a jejích rodičů, ale také se tak mohlo stát po vzájemné dohodě a souhlasu unesené i únosce (zvláště v případě sociálně či jinak nerovné dvojice), případně se jednalo o předstíraný únos, mnohdy motivovaný touhou vyhnout se vysokým nákladům na svatbu. Že problémem byly najmě násilné únosy, dokládají dávné zákoníky, které je trestaly nejčastěji pokutami. Ostatně takové počínání se prý dodnes objevuje třeba na Kavkaze.

Až po svatbě se začínalo žít

V obtížně rekonstruovatelných dobách předkřesťanských či raně křesťanských se mohlo vyskytovat i mnohoženství (tedy soužití jednoho muže s více ženami), naopak mnohomužství (soužití vícera mužů zpravidla pokrevně spřízněných s jednou ženou) bylo vzácnější. Obě - o nyní módní polyamorii, jak ji zpodobnil např. český film Hranice lásky, se nejspíš ani netušilo - bývaly přirozeně odsuzované. Také záleželo na tom, zda se žena přivdala do manželovy rodiny, nebo zda naopak muž se přiženil do manželčiny rodiny. Přitom se rozlišovalo mezi svobodnou a vdanou (případně „zmrhanou“) ženou skrze na hlavně uvázaný šátek. Nemanželské děti mívaly trpký úděl, bývaly vyobcované ze společenství těch „slušných“.

Na (nejen) slovenském venkově se ještě v 19. století stávalo, že se vdávala již dvanáctiletá děvčata, zatímco na Balkáně se naproti tomu ženili chlapci ještě jako malé děti s mladými ženami, které si je vlastně musely vychovat pro budoucí soužití. Budoucí partnery zpravidla vybírali rodiče (ovšemže s ohledem na ekonomickou stránku), avšak leckteří badatelé a pozorovatelé – včetně Boženy Němcové – píší, že dívka sama se mohla rozhodnout, komu věnuje svou přízeň. Avšak mělo se tak jen v rámci dané vesnické komunity. Pokud chtěl dívku získat i nějaký přespolní zájemci, se zlou se potázal.

Jak se vybírala nevěsta

O provdání i vybavení nevěsty se smlouvalo, dohadovala se velikost věna, aniž by ta, o níž se rozhodovalo (zpravidla rodiče). Nevěsta, posuzovaná jednak podle pracovitosti, jednak podle plodnosti, se vlastně kupovala a v prvopočátcích to byl právě ženich, který ji musel vyplatit. Teprve později se tento zvyk otočil. Přípravy na svatbu se však lišily, vyznačovaly se různorodostí. Námluvy (neboli pytačky) se často zahájily s pomocí nějakého dohazovače, jenž předběžně dojednával s rodiči případný sňatek. Tak jej máme vykresleného - byť jako komickou figuru - ve Smetanově opeře Prodaná nevěsta.

Jak jsme se zenili 2

Nevěsta na Slovensku (Karel Plicka)

Až po uzavřené dohodě mohlo nastoupit předsvatební veselí, poté zvaní na svatbu, které určitě nemělo písemnou podobu, vedle osobních návštěv se mohlo vyskytovat i doručování speciálního pečiva nebo nápoje, které též sloužily jako pozvánka. Součástí předsvatebních ceremonií býval i nevěstin pláč – loučila se tak s dosavadním životním statutem, ale mohl vyjadřovat i obavy, zvláště pokud odcházela do manželovy usedlosti a stávala se součástí jeho rodiny. Také se v předvečer svatby konaly „rozlúčky“ (tedy rozloučení se svobodou) zvlášť pro ženicha a zvlášť pro nevěstu.

Nemravné popěvky ke svatbě patřily

Pestrý a mnohočetný průběh měla samotná svatba. Vycházela z místních zvyklostí, takže se mohlo a lišit v oblečení nevěst (slavnostní kroje mívaly svá specifika), vynořily se mnohé obřady magického rozměru (sem třeba patří i rozbíjení talíře), leckteré výjevy se podobají divadelní inscenaci (např. obyčej s falešnou nevěstou). Početné obřady – v podobě proslovů a písní - se vztahovaly k hmotné hojnosti i sexualitě. Ostatně v oddílu „Svadobná poézia“ Komorovský tvrdí, že „vari nebolo u Slovanov svadby, kde by sa neboli spievali aj obscénne, lascívne piesne“ (s.380). Samozřejmě nevěsta měla do manželství vstupovat jako panna, pokud tomu tak nebylo, očekávalo (nejen) ji opovržení.

Tradičná svadba u Slovanov, vybavená nepříliš kvalitními černobílými reprodukcemi dobových fotografií, případě obrazů, si nadále uchovává rozměr význačného díla, které neztratilo svou vypovídací hodnotu. Jen si musíme být vědomi, že zaznamenává stav poznání a jeho výklad souznějící s dobou vzniku. Jenže nic podnětnějšího v česko-slovenském prostoru prozatím nenalezneme, nanejvýš můžeme nahlédnout do Bologneovy před čtvrtstoletím vydané knihy Svatby – dějiny svatebních obřadů na Západě. Zjistili bychom, že svatební tradice a obyčeje po celé Evropě vykazují mnohé podobnosti.

Jak jsme se zenili obalka