Kultura21.cz

Historiky převážně zajímal (a stále zajímá) život mocných tohoto světa, protože právě o nich se dochovalo nejvíc podkladů – jak se oblékali, co jedli, jakými zvyklostmi se řídili. O svět poddaných se badatelé zajímali mnohem méně i proto, že dávní kronikáři je pomíjeli. Poddaní, pokud si nestěžovali, nebouřili se či netropili nějaké protivrchnostenské ohavnosti, jak znělo někdejší označení, se nejčastěji stávali pouhými číselnými údaji v nejrůznějších seznamech, které o nich byly vedeny. (Poddaní nezanechávali nějaké své vzpomínky, ostatně málokdo se uměl podepsat, neřkuli že by zvládal psát.) Na nejnižším stupni se ocitala čeleď obého pohlaví, sloužící na dvorech, městech i vesnicích, to znamená mnohdy i u těch, kteří sami byli někomu poddáni. Podrobně o tom pojednává LADISLAV NEKVAPIL v knize ČELEDNÍ SLUŽBA V ČECHÁCH V RANÉM NOVOVĚKU, loni vydané pardubickou univerzitou.

Jak se dovíme hned z předmluvy, autor vychází z vlastní disertační práce, která ovšem už v názvu neskrývala, že se soustředí hlavně na teritorium východních Čech (jmenovitě velkostatek Choltice, což je městys v pardubickém okrese). Nyní je ovšem zaměnil za celé Čechy, aniž by ovšem rozšířil pramennou základnu. Takže nadále vychází ze zjištění, která se vztahují k východním Čechám, ale zobecňuje je. Jistě však lze souhlasit s tvrzením, že „člověk raného novověku přemýšlel jinak než člověk 21. století, jelikož měl víru v Boha, přírodu, rodinu a tradice, tedy hodnoty, které dnes původně křesťanská společnost z dlouhodobého hlediska dobrovolně a systematicky opouští.“

Choltický zámek

Jak služebná ke štěstí přišla

Nutno ocenit, že Nekvapil, zaměstnanec pardubického muzea, zpracoval rozsáhlé archivní fondy. Nahlédl do matrik, církevních archivů, avšak nejčastěji vycházel z choltických soupisů poddaných, vedených v průběhu 17. a 18. století. Vytáhl z nich mnohé překvapivé údaje o privátních osudech, dokonce přiblížil počínání ženy, která se v pouhých šestnácti letech provdala za muže o šedesát let (!) staršího, u něhož nejprve sloužila - a jejich svazek byl obdařen nejen dětmi, ale zřejmě i rodinnou pohodou. Seznámil se s nejstaršími prameny (první čelední řady pocházejí z poloviny 16. století), zužitkoval i další dobové zdroje později otištěné, třeba Berní rulu a Tereziánský katastr, rovněž materiály publikované v Archivu českém. Prostudoval obsáhlou odbornou literaturu, včetně Pekařovy průkopnické Knihy o Kosti, od jejíhož sepsání nás dělí více než jedno století. A sotva se podivíme množství odkazů na historika Eduarda Maura, jenž Nekvasilovi disertační práci vedl…

Čeledín poddanský, dvorský a zámecký

Kniha se přidržuje obvyklého členění obdobných prací: nejprve seznamuje s dosavadním výzkumem čelední služby, poté autor probírá jednotlivé prameny, metodiku a názvosloví. Obsáhle zkoumá právní postavení sloužících v kontextu vývoje českého pracovního práva. Samozřejmě převažují údaje normativního charakteru, které se mohou lišit od reálné (zvykové) praxe, speciální kapitola se týká nucené služby. A zjistíme, že leckdy stačilo nechat se odvést do armády, aby člověk unikl svému údělu. Čelední služba, z níž se bylo možné vyvázat např. sňatkem (ale i ten vrchnost povolovala!), se přitom dělila do několika kategorií: pokud pomineme řemeslo, jednalo se o typ služby poddanský, dvorský a zámecký. Připojené tabulky a přehledy pak dokládají konkrétní výčtové hodnoty.

Sviňák - dříve zaměstnání, dnes nadávka

Druhá polovina knihy pokrývá čelední službu ve východních Čechách, v první řadě pak na již zmíněném panství Choltice.  Nekvapil shrnul dostupné informace o jeho rozličných  šlechtických majitelích, přidává správní, hospodářskou i demografickou charakteristiku. Ostatně měnící se počty obyvatelstva a jeho věkové rozvrstvení tvoří důležitou položku. Nekvapil dokládá základní parametry čelední služby včetně postavení sirotků (a ti rozhodně nebyli zanedbatelnou skupinou), zohledňuje mzdové náklady: třeba nejmladší čeleď - zhruba do 15 let -  pracovala jen za „slušný oděv“, takže zaměstnavatel jí poskytoval jen ošacení a stravu. Do služby, často mnoholeté, se tudíž vstupovalo již od útlého věku, třeba dobytek pásli skotáci řekněme od devíti let; ostatně ještě ve 20. století za prvorepublikového Československa bývalo běžné, že o husy na pastvě se staraly děti předškolního věku. Také si uvědomíme, že některé výrazy dnes vnímatelné jako nadávka tehdy označovaly zaměstnání – třeba takový sviňák měl na starosti prasata.

Cenný vhled do tématu čelední služby

Nekvapilovu knihu, která vyšla v nákladu pouhých 200 výtisků, považuji z ryze laického hlediska za cenný, byť čtenářsky ne vždy přitažlivý, spíše studeně faktografický vhled do málo zpracovávaného tématu čelední služby, omezeného na úzce vymezenou lokalitu – jakkoli se srovnávacími exkursy do jiných oblastí, třeba na jihočeské Protivínsko. V této souvislosti lituji, že badatelé se soustředí především na šlechtické majetky, zatímco městům rovněž vlastnícím poddanské vesnice i čeleď se věnuje málo pozornosti – mám na mysli třeba jihočeský Písek, dosud zcela opomíjený. Dokonce se tam v 18. století vyskytl případ sloužícího, jenž (marně) žádal o povolení, aby se namísto dosavadního hospodáře mohl ujmout rodného gruntu v Putimi, kterou Písek tehdy vlastnil. A v posledku mi trochu vadí, že autor používá majestátního plurálu, kdysi příslušného třeba panovníkům: nepíše „zjistil jsem“, nýbrž „zjistili jsme“. Neuropatolog František Koukolík o takovém bezdůvodném vyjadřování soudí, že se jedná znak narcistické psychopatie…

Ladislav Nekvapil: Čelední služba v Čechách v raném novověku. Právní, sociální a ekonomické aspekty
Vydala Univerzita Pardubice v roce 2020. 383 strany

Hodnocení: 90 %

Foto: kniha

https://eshop.upce.cz/publikace/9006478/