Putimská kronikářka Jaroslava Pixová se ve svých knížkách opakovaně vrací k málo známým, pozapomenutým stavebním památkám, možná příliš drobným a donedávna leckdy zdevastovaným, než aby přitahovaly větší pozornost nejen odborníků. Tak se vypravila na písecká předměstí, prošla mlýny vinoucí se kolem řeky Blanice – a nyní obhlédla kdysi šlechtická venkovská sídla (někdy spíše sídélka), která teprve jejich novodobí majitelé, zpravidla nadšenci pocházející z měst, opětovně povznesli k okrasnému vzezření – Zámečky a tvrze jižních Čech.
Přesněji zaměření této publikace však prozrazuje teprve podtitul: Jak se na nich žije dnes. Autorku totiž zajímá hlavně, jak si počínají, jak smýšlejí novodobí vlastníci, věčně sužovaní nedostatkem finančních prostředků na velkolepější opravy i nutností lecjaké práce zvládat sami. Protože kromě budov si péči žádají i přilehlé zahrady či parky. Početné fotografie jak dokládají výchozí „ruinovitý“ stav, zaviněný čtyřmi desetiletími komunistického režimu, tak postupné zvelebování. Jaroslava Pixová není obecný ani umělecký historik, lze ji vlastně považovat za samouka (psát genderově vyváženější výraz „samoučka“ se jaksi neodvažuji, ježto zní blbě) – a je to dozajista její přednost.
Před odosobněnými uměnovědnými rozklady upřednostňuje poutavá líčení, která přibližují osudy lidí s daným místem spojených, ať již se jedná o dávné majitele a jejich někdy prostopášný život nebo o současné obyvatele, kteří takříkajíc srostli se svou usedlostí a věnovali ji všechen volný čas i schopnosti. Však také zaznamenává rozmluvy s nimi, postihuje jejich odhodlání i vytrvalost, vskutku buldočí zarputilost, s níž se vrhli do obnovy, někdy nuceni překonávat i nedůvěru místních.
Na zhruba třech stech stranách podnikla pisatelka výpravy na celkem devět objektů, které sice už v minulosti podchytily rozsáhlá pojednání (například Sedláčkova), avšak teprve ona jim obrazně řečeno vdechla druhý život. Spolu s ní nahlédneme do čestlického nebo tažovického zámečku, do tvrzí v Drslavicích a v Kestřanech. Zazvoní starobylá pojmenování, třeba Dobrš, skrývající doslovný klenot (spíše tedy klenůtek) šumavského Podlesí. Zvolené lokality, zpravidla přístupné veřejnosti, se totiž povětšinou rozkládají na někdejším Prácheňsku, dnes se přimykají především ke strakonickému okresu. Škoda, že kniha neobsahuje mapy, které by vyznačovaly přesnou polohu jednotlivých objektů a přístup k nim, aby se čtenář nemusel prokousávat cestopisnými návody zahrnutými do textu.
Jaroslava Pixová rozhodně nepředstírá, že by sepsala nějaké odborné pojednání, nabídne čtenářsky vstřícnou popularizační, vskutku fandovskou práci, která zákrutovité lidské osudy občas popisuje jakoby průzorem někdejší červené knihovny a kýčařských melodramat plných dojímání, ale přitom dokáže zprostředkovat obdiv k nadšení i pracovitosti těch, kteří se ujali náročné rekonstrukce a přijali ji jako životní poslání, jako naplnění své existence. I jednotlivé kapitoly se vyznačují rozdílnou délkou, od necelých deseti stran až po pětinásobek. Každému objektu a lidem s ním spojeným autorka věnuje pokaždé tolik prostoru, aby postihla vše důležité, aniž by vyprávění zahltila vatovitými vycpávkami nebo naopak (pseudo)vědeckým suchopárem.
Knihu vydalo putimské nakladatelství Blanice – a pozornějšímu čtenáři jistě neunikne, že toto nakladatelství není jediné, které se pojí s proslavenou jihočeskou vesnici. Už dříve se ambiciózní nabídkou mohlo pochlubit také další zdejší nakladatelství Kalina, které záslužně zprostředkovalo např. literární odkaz básníka Josefa Kostohryze. Je tedy patrné, že Putim neoplývá jen věkovitými duby lemujícími dlouhou hráz tamního Podkostelního rybníka, dvojlodním kostelem sv. Vavřince a přilehlou farou (též nejspíš bývalou tvrzí), věhlas jí vtiskly nejen románové postavy sedláka Jana Cimbury a vojáka Josefa Švejka, jemuž tu v blízkosti kamenného mostu dokonce vztyčili sochu, ale uznání si vydobyla i pozoruhodnými nakladatelskými aktivitami.
Jaroslava Pixová: Zámečky a tvrze jižních Čech aneb Jak se na nich žije dnes
Vydalo nakladatelství Blanice, Putim 2016. 299 stran
Hodnocení: 75 %
| < Předchozí | Další > |
|---|
Už je to dávno. V osmdesátých letech byl součástí vysmívaného středního proudu a mnozí si ho pamatují jako dětskou hvězdu. Zbavit se této zátěže nebylo jednoduché. Po jaké cestě se Josef Melen vydal po sametové revoluci? Jaký j...
Poměr populace České republiky ke šlechtě je dán několika historickými paradigmaty – situací po Bílé Hoře; nacionalismem devatenáctého století a především komunistickou propagandou po roce 1948, která v sobě spojila nejen jí vlastní odpor k aristokraci...
Pražský výtvarník Adolf Born (1930), osobnosť moderného českého umenia, sa v júni dožíva v zdraví a plnom tvorivom nasadení svojich krásnych 84. narodenín. Kreslenie - voľná grafika a ilustrácia boli a zostali pre neho všetkým - um...
Na patnáctidenní turné do Spojených států odletí od 31. května do 14. června část hereckého a uměleckého souboru Švandova divadla v Praze. Vedle dvou inscenací reprezentujících současnou českou činohru zde smíchovská scéna...
Mezinárodní festival Film a architektura představí ve dnech 29. 9. – 4. 10. 2023 v Praze, Brně a v dalších 26 městech po celé České republice i na Slovensku téměř čtyřicítku dokumentárních i hraných snímků s tématem architektury, t...