Aby minulost mohla být zodpovědně a na nevyšší dosažitelné úrovni zkoumána, musí si historici vytyčit zejména vhodné metodologické nástroje, které by zaručily myšlenkově nepředpojaté bádání. Již před časem jsme psali o knize Základní problémy studia raného novověku (viz ZDE), nyní se můžeme začíst do další publikace obdobného zacílení, posunuté jen směrem k dnešku - nazývá se Základní problémy studia moderních a soudobých dějin.
Do tří oddílů členěné pojednání zahrnuje na čtyři desítky příspěvků, sepsané předními odborníky ve svém oboru. Každou studii provází podrobný soupis důležitých knih, které zpracovávají danou oblast. První desítka textů povětšinou mapuje dosud vykonanou práci: otištěné materiály se zabývají současným stavem poznání o 19. i 20. století, přibližují vznik moderních vědeckých institucí, zkoumají výuku dějin ve školách.
Důležitá je kapitola Vítězslava Sommera, která se dotýká úlohy někdy dokonce inspirativního působení marxismu na rozvoj historické vědy, zvláště pak se zaměřením na společensky neprivilegované (a tudíž přehlížené) vrstvy, počítaje v to rovněž dělnictvo. Pokud pomineme jak stalinistickou deformaci a její pozdější ozvuky, tak rázné zavržení marxismu pro roce 1989, autor konstatuje, že se "marxistické myšlení ve svých nesčetných variantách do české historiografie postupně vrací jako důležité badatelské téma a zároveň jako součást vlivných teoretických a metodologických konceptů." (s.161)
Druhý oddíl zahrnuje studie o pramenech a metodách výzkumu. Autoři probírají pestrý vějíř nabízejících se zdrojů - počínaje pozůstalostními fondy, korespondencí, ale také lidovým kronikářstvím, tiskem a karikaturami, které se v něm (i mimo něj) vyskytovaly, a v neposlední řadě též orální historií, kdy jsou zpovídáni pamětníci a zjišťovány jejich postoje k určitým událostem či době. Protože 20. století již vládlo hodnověrnými záznamovými technikami, do popředí se posouvá rovněž film.
Petr Koura se ve stati Film jako historický pramen dotýká nyní nejrozšířenějšího audiovizuálního média. Nejprve si všímá filmových časopisů a knih, poté přechází k dokumentárním filmům a posléze k hraným, určeným jak pro kina, tak pro televizi. Upozorňuje, že bývaly spojeny s více či méně obratnou propagandou různých ideologických konceptů (v naší společnosti zejména komunismu), s okázalou modelací "dědičného" nepřítele. Často se vyskytovaly manipulace, kdy za autentické výjevy se vydávaly scény inscenované pro potřeby filmařů. Významné jsou rovněž pokusy filmařů legalizovat a normalizovat ve svých dílech právě prožívanou přítomnost, četné jsou snahy minulost provázat se současností.
Koura však na zvolené téma pohlíží staticky, pomíjí přijímaný či odmítaný dopad na publikum, který se v průběhu dějin výrazně měnil - zatímco mistrovská díla, vzniklá na úsvitu represivních systémů (např. Ejzenštejnovy, Pudovkinovy, Dovženkovy a Věrtovovy filmy ve stalinistickém Sovětském svazu, dokumenty Leni Riefenstahlové, hraná tvorba Hanse Steinhoffa a Veita Harlana v nacistickém Německu) se vyznačovala mimořádně silnou přesvědčivostí i naléhavostí, pozdější produkty - třeba normalizační cyklus Potomci a předkové - již zcela selhávaly profesně, neschopny jakkoli oslovit.
Důležitý není jen záměr filmařů, ale také divácký vněm a jeho proměny. Lze například Jasného vesnické epopeji Všichni dobří rodáci (1968 – na snímku), záhy po svém uvedení na dvě desetiletí zakázané, přisoudit smířlivé prokomunistické vyznění? Ostatně v průběhu dějin kolísavé přijetí týchž děl by také mělo patřit k předním výzkumným úkolům.
Závěrečný oddíl shrnuje jednotlivé okruhy, kterých by se historické bádání mohlo týkat: je to například sekularizace, vedoucí k oddělení církve od státu a znevýznamnění náboženství, patří sem zprůmyslnění a s ním související otázka sociální, válečné zkušenosti, totalitní systémy pravicové i levicové, nacionalismus, antisemitismus. A nechybějí ani moderní či jen módní témata: dějiny každodennosti, genderová studia všímající si postavení žen, zkoumání "posvátných" míst či významů v souvislosti s kolektivní pamětí.
Jaký cíl kniha sleduje? Hned v úvodu editoři Jana Čechurová a Jan Randák píší: "Studium historie by tak v ideálním případě mělo vést jak kosvojení faktografie, tak rovněž k přemýšlení o časech více či méně vzdálených, ke schopnosti analýzy a kritické práce s texty i nabízenými a na první pohled třeba jasnými a bezproblémovými informacemi. Je možností naučit se klást otázky a nahlížet tradiční a známé v nových souvislostech a rozdílných perspektivách." (s.12)
Jana Čechurová, Jan Randák a kol.: Základní problémy studia moderních a soudobých dějin.
Vydaly Nakladatelství Lidové noviny a Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2014. 756 stran.
Hodnocení: 90%
Foto: kniha, Česká televize
| < Předchozí | Další > |
|---|
Clarinet Factory patří k souborům, které vždycky něčím překvapí. Nikoliv virtuózní bravurou, o té už každý dávno ví, ale třeba propojováním žánrů a oblastí, ve kterých se doká...
Navštívit Francii a neochutnat jejich víno se pomalu považuje za zločin. Se zakládáním vinic na území dnešní Francie začali již řečtí osadníci v šestém století před našim letopočtem a pak pokračovali i Římané. Od p...
Když jsem si přečetla anotaci knížky Hany Rebeky Šiander Brigita, řekla jsem si – něco pro mne. Šedesátiletá hrdinka, která v důchodu najednou neví, co s časem. Dosud žila pro rodinu a zaměstnání (byla zdravotní sestrou na chirurg...
Tento podtitul nese nová hra autorské dvojice Michaely Doleželové a Janky Ryšánek Schmiedtové s názvem Vzpoura nevěst. Ty se komediálním způsobem podívaly na zoubek jak dnešní době,...
V pátek 17. dubna byly slavnostně ukončeny Regionální ozvěny mezinárodního filmového festivalu Praha – Febiofest a tím i celý 22. ročník této oslavy filmu. U této příležitosti byl promítán také Oscarem ověnčený film s názvem Pořád jsem j...