Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Pohnutý osud hraběnky Barbory Wrbnové zachytil publicista a fotograf Robert Rohál už ve dvou publikacích. Nyní se však rozhodl napsat scénář k dokumentu, který by měl letos natočit mladý režisér a dokumentarista Jakub Krumpoch.

"Životní peripetie hraběnky Wrbnové, která žila na holešovském zámku, mě zajímají už řadu let. Léta se o ní vůbec nesmělo mluvit, teprve až později vyplouvaly na povrch různé skutečnosti. Měl jsem to štěstí, že jsem potkal pamětníky, kteří ji znali osobně, ale i tak jsem vyvinul takřka detektivní úsilí, abych získal nějaká fakta. Teprve potom vyšla první publikace a po ní následovala další, obohacená o nové informace. Každopádně to byla neuvěřitelně silná žena, která to ani s láskou neměla jednoduché. Zajímavé je i to, že ve svém životě prošla čtyřmi velkými epochami - zažila Rakousko-Uhersko, první československou republiku i fašistickou porobu. Teprve až budování komunismu ji srazilo na kolena a přivedlo do kriminálu," říká Robert Rohál.

Barbora Wrbnová (*11. 4. 1892) neměla urozený původ. Do holešovského zámku si ji tehdejší hrabě Rudolf Ludvík Ferdinand Wrbna oficiálně přivedl až někdy v roce 1929. Znal ji však mnohem dříve. Poprvé ji potkal během první světové války ve vídeňském vojenském lazaretu, kde ležel s lehkým zraněním a kde Barbora - tehdy ještě Wiedemannová - působila jako ošetřovatelka. Byla z toho láska jako trám, jenomže okolnosti oběma mladým lidem příliš nepřály. Zatímco Barbořin milý byl aristokrat, ona neměla onu patřičnou modrou krev.

Sňatku bránili hraběcí rodiče Rudolfa, kteří měli jiné představy o původu synovy nevěsty. Avšak jejich představy mladý pan hrabě Wrbna nenaplnil. Pravda je taková, že na sebe ti dva čekali patnáct let, teprve potom se mohli vzít. Došlo k tomu až v roce 1930, tedy tři roky po smrti starého hraběte Rudolfa Kristiana Wrbny. Novopečené paní hraběnce Barboře, která vydržela na svého milého čekat takovou dobu, bylo tehdy osmatřicet let.

Nepřízeň osudu uhodila už šest let po sňatku, kdy manžela paní Barbory zranil kůň tak nešťastně, že hrabě Rudolf Wrbna ve svých čtyřiačtyřiceti letech zemřel. Tím začaly pro bezdětnou vdovu krušné časy. Jako dědictví jí sice připadl celý zámek a k tomu ještě nedaleký les, ale protože už tehdy bylo panství zatíženo starými dluhy, někdejší, byť jen na první pohled zdánlivá idyla skončila.

Poté se musela paní hraběnka hodně ohánět, aby svůj zámek udržela. Však také odsud odešlo takřka veškeré služebnictvo, protože zámecká paní neměla na jeho zaplacení. Nebyly ani velkostatky, které v minulosti k zámku patřily. Ale přišly ještě horší časy, zvláště během druhé světové války, kdy byl zámek uvalen do nucené správy. Nepřízeň osudu dokonala své dílo zkázy hned po únoru 1948, kdy jí zámek přestal patřit. Paní Barbora Wrbnová v něm sice mohla stále ještě bydlet, ale pro tehdejší komunistické mocipány byla trnem v oku.

Nakonec ji na kolena srazily spiritistické seance, během nichž se chtěla spojit se svým mužem. Tristní je ovšem skutečnost, že i když „vyvolávání duchů“ zorganizoval někdo jiný, byla to Barbora Wrbnová, která z toho vyšla nejhůř. V roce 1957 byla obviněna z protistátní činnosti a v Uherském Hradišti odsouzena na tři roky nepodmíněně, které si odseděla ve věznici v Ilavě na Slovensku.

Krátce po jejím zatčení došlo k bizarnímu trhu na holešovském náměstí, kde byly prodávány její šaty, kožichy, boty, prádlo, župany, ručníky, boty či klobouky, přičemž v té době podezřele rychle zmizely i nejcennější kousky ze zámeckého inventáře.

Když se do Holešova v roce 1960 s podlomeným zdravím vrátila, bydlela u své sestry Vlasty. Zemřela ve věku sedmdesáti let 13. února 1962 na nefunkčnost ledvin, k čemuž nemalou měrou přispěl její pobyt v kriminále. Pochována ale není v hraběcí hrobce pod Černou kaplí v holešovském chrámu Nanebevzetí Panny Marie, nýbrž na holešovském hřbitově. Tehdy v roce 1962 to zkrátka nešlo, tehdejší představitelé města dělali všechno možné, aby pohřeb proběhl ve vší tichosti.

Zatímco první publikaci Robert Rohál nazval Vzlety a pády holešovské hraběnky Barbory Wrbnové, druhá knížečka dostala název Dáma každým coulem. Obě publikace vydalo město Holešov a přinesly i řadu dobových a dnes už historických fotografií. A nebyl  by to Robert Rohál, kdyby nezačal uvažovat ještě o filmu, a to o filmu dokumentárním. Jeho délka by měla být do čtyřiceti minut.

Proto se spojil s mladým režisérem Jakubem Krumpochem, kterého zná už několik let. Tento mladý nezávislý filmař vletěl do filmového průmyslu naslepo a po hlavě před dvěma lety, kdy se prosadil se svým dokumentárním filmem Unhappy Happy Life.  Už před časem se z rodného Přerova přestěhoval do Prahy, kde natočil několik klipů a pracuje na několika dalších filmových projektech.  Na jednom z nich spolupracuje dokonce s renomovaným režisérem Jurajem Herzem.

"Jakub Krumpoch je podle mého názoru skvělá volba," tvrdí Robert Rohál. "Má už něco za sebou a proto bych chtěl ten původně ponurý příběh natočit právě s ním. Scénář se sice teprve rodí, ještě se o tom budeme hodně dlouho radit a bavit, ale prozatím je jasné, že by v tom měl být patrný silný příběh a samozřejmě přesah do současnosti. Jakub svými nápady jen střílí a mě to nevýslovně těší.  Současně doufáme, že nám při natáčení vyjde vstříc město Holešov stejně jako Městské kulturní středisko. Rádi bychom všechno natočili v zámku, ale i v jeho zahradách, kde se paní hraběnka tak ráda procházela..."

Dokument, který by neměl přesáhnout délku čtyřiceti minut a ve kterém by měly být vedle povídání několika zasvěcených lidí také dvě nebo tři hrané scény, chtějí tvůrci nabídnout některé z televizních společností. Není přitom vyloučeno ani vydání filmu na DVD.

Foto: archiv autorky a Roberta Rohála