Jiřího Menzela léta rozmarná i hořká
Kultura21.cz

Jiřího Menzela léta rozmarná i hořká

menzelobalka perexObčas se i mezi režiséry vyskytne takový, který zatouží svým divákům sdělit, co všechno prožil a jak se kdy zachoval, zpravidla s výraznou tendencí hájit svá někdejší rozhodnutí a počiny. Tak si počínali pánové Jiří Weiss, Otakar Vávra i Juraj Jakubisko. Nyní k nim přibývá Jiří Menzel (oproti Weissovi či Vávrovi přinejmenším o generaci mladší, nicméně pětasedmdesátiny oslavil již loni!). Sepsal vzpomínkovou knihu Rozmarná léta.  

 

Název odkazuje na jeden ze slavných Menzelových filmů ze 60. let, přepis Vančurovy předlohy, který se jako jeden z mála děl té doby opakovaně uváděla i veskrze znormalizovaná Československá televize během 70. a 80. let. Při psaní si vybavuje šťastné dětství ("první příznivou okolností bylo, že jsem se narodil do slušné rodiny a že v mém dětství a jinošství neexistovala televize") i to, jak byl jako zcela nejmladší v ročníku - například spolužačka Věra Chytilová byla o devět let starší - přijat na FAMU, do třídy Otakara Vávry, na něhož nenechá podnes dopustit. Tvrdí, že všechno, co umí, ho naučil právě on.  

Jiří Menzel ovšem přibližuje i další osobnosti se školou spjaté, ať již to byli pedagogové (učil to třeba i Milan Kundera) nebo spolužáci, později vesměs proslavení - vedle již zmíněné Chytilové to byl Evald Schorm nebo Jan Schmidt. Později následovali spolupracovníci, najmě Bohumil Hrabal, jenž se svými náměty zasloužil o vznik Menzelových nejvýznamnějších filmů, nebo Rudolf Hrušínský.  

Právě takovým lidem rád zasvěcuje drobnou "monografickou" kapitolku, od ostatního textu odlišenou modrým zbarvením písmenek. Ale zařazuje sem i úvahy o dalších tématech, o vztahu literatury a filmu, o divadle Semafor, o vlastních vlohách, třeba o herectví, které nikdy nestudoval, ale přesto v něm prokázal mimořádnou vynalézavost. Pochvalu si rovněž zaslouží bohatá fotografická příloha, prokládaná přetisky dopisů, úředních dokumentů.

Jiří Menzel postupuje víceméně chronologicky, jen občas zasune odkaz na budoucí události, které nějakým způsobem souvisely právě připomínanou minulostí. Probírá okolnosti vzniku jednotlivých filmů, počínaje těmi školními (pod laskavým, ale přísným Vávrovým dohledem) a konče jednotlivými díly natáčenými na Barrandově - jeden za druhým následují pověstné tituly, milované tuzemskými diváky a uznávané i v mezinárodním měřítku. Ostře sledované vlaky, Rozmarné léto, Skřivánci na niti, Postřižiny, Vesničko má středisková...  

Menzel měl štěstí i smůlu současně: svou prvotinu Ostře sledované vlaky natočil tak dokonale, že za ni sklidil Oscara. Nasadil si uměleckou laťku tak vysoko, že ji v příštích letech bude jen obtížně přeskakovat - ostatně v  podobné situaci se o čtvrtstoletí dříve ocitl Orson Welles s Občanem Kanem. Také už nikdy nevytvořil nic, co by věhlas tohoto filmu přesáhlo.  

menzel

Pan režisér líčí se stejným zaujetím události jak prkotinné, tak závažné. Pokaždé však nesou nějakou cennou informaci, prozrazují střípek dobové mentality i autorových očekávání. Upozorním aspoň na takový podružný detail, kdy Menzel popisuje, jak rodiče překvapeně reagovali na jeho první autor (trabant kombi). Nebo jak jeho matka svým smýšlením o sexualitě přesně zapadala do mantinelů upjaté středostavovské morálky. Pisatel se totiž svěří i s tím, že vlastně nevěděl, jak se děvčaty sblížit - "maminka mi vštěpovala, že správná dívka 'to' nemá ráda a která 'to' ráda má, je špatná osoba."  

V knize nalezneme zajímavé pasáže o Menzelových setkáních s rozličnými řediteli a producenty doma i v zahraničí, všímá si, jak měnící se politické poměry dokázaly rychle měnit i lidské charaktery, s trochou alibismu se zabývá rovněž tím, co vše musil učinit, aby odčinil své provinění v podobě Skřivánků na niti i postojů v osudném roce 1968 - a směl režírovat svůj první normalizační film, budovatelské dílo o správné socialistické morálce Kdo hledá zlaté dno. A jak musel shýbat hřbet i později.

Přiznává se ke své naivitě: když natáčel Skřivánky na niti, věřil, že komunisté přiznali svoje chyby a poučili se z nich. To ještě netušil, že právě tenhle snímek spadne mezi díla trezorová, která se k divákům dostanou až o dvacet později po pádu režimu - a že bude muset zdolávat obavy svých nadřízených, zda zase nechystá nějakou protisocialistickou výtržnost. Proto se uchyloval i k bezpečné minulosti starého mocnářství (Báječní muži s klikou, Postřižiny).  

menzelportret

S gustem jmenuje někdejší papaláše, kteří rozhodovali, co kdo natočí, ale přitom i mezi nimi dokáže přesně rozlišovat (místy vstřícný Jiří Purš v protikladu k jednoznačnému padouchu Ludvíku Tomanovi), jmenuje lidi statečné i prospěchářské (v televizi převzal Menzelův projekt naprosto bezostyšně Antonín Moskalyk, zatímco jiní solidárnější kolegové to odmítli učinit). 

Ale dosti nepochopitelně skrývá za pouhou iniciálu H. televizního režiséra, jenž v srpnu 1968 vyzýval ruské vojáky, aby odjeli domů, zatímco o několik let později již zastával tvrdou prorežimní linii - je to neblaze známý Jaroslav Hužera, pod jehož vedením povstaly jen zploštělé politické agitky. A také si musím postesknout, že marně jsem hledal jediné slovo vysvětlení, proč Menzel přestal obsazovat Vlastimila Brodského, ačkoli tento herec byl v 60. letech účastný na všech jeho filmech.  

Jiří Menzel svou knihu, psanou během loňského léta, dovedl k roku 1989, kdy se režim, který i jeho tolik dusil,  konečně zhroutil. Pokud napíše další knihu, hodlá v ní postihnout, co následovalo poté. Těmito slovy ("Jestli ji napíšu") se snad jen prozatímně loučí se čtenářem...  

Jiří Menzel: Rozmarná léta

menzelobalka
Vydalo nakladatelství Slovart, Praha 2013
423 stran
Hodnocení: 80%  

Foto: kniha, www.2011.alekino.com

( 0 hlasů )

 

Přihlášení



Tetování jako rozsudek smrt

Kruté a napínavé. Tak lze stručně charakterizovat knižní detektivku „Inkoust – Tetování jako rozsudek smrti“, jejíž autorkou je Alison Belshamová, rodačka z města Hampshire ve Spojeném království, která žije a pracuje v Edinburghu. Kniha Zlín ve společnosti Albatros Media a. s.

Reniin deník- deník dívky, která milovala život

Renia si ve svých čtrnácti letech začne psát deník, který se stává jejím nejlepším přítelem. Jak sama říká, jemu může svěřit vše, aniž by se musela bát prozrazení nebo posuzování z jeho strany. Nemůže tušit, že kromě svých starostí a radostí, mu svěří i budoucí události, o kterých se jí nesnilo ani v tom nejhorším snu. Nakladatelství Zeď s.r. o.

Rozhovor

„Z VIP večírků jsem šel do fekálií a kanálů,“ směje se Roman Buťa

altČeský rybníček je malý. A každá tvář v něm hned upoutá pozornost. Obzvlášť, když je to někdo mladý, talentovaný a nadšený nejen do práce, ale i do životního optimismu. Roman Buťa rozhodně někým takovým je. Publikum si získává už více než deset let ...

Hledat

Na svém albu oslavuje Lucie Bílá své autory - Ondřeje Soukupa a Gabrielu Osvaldovou

Jedenadvacet hitů a známých písní a závěrečná novinková nahrávka Salto mortale přináší album s všeříkajícím názvem Lucie Bílá/Ondřej Soukup/Gabriela Osvaldová. Album mapuje spolupráci výjimečných umělců, kteří si sedli umělecky a lidsky už začátkem devadesátých let.

Z archivu...

Čtěte také...

Co zajímavého o filmu vyšlo na Slovensku?

200filmZatímco u nás zjišťujeme, že důležité publikace o filmu šíří nakladatelství, která se tímto oborem buď nezabývají jako svým hlavním předmětem zájmu (Host, Academia), nebo se jedná o malé vydavatele, zato s výrazným vkladem nadšenectví (Casablanca, Camera...


Literatura

Madona z hor promlouvá nejen k hlavní hrdince

Madona z hor, perexMadonna mia, to bylo ale čtení. Poetické a hutné zároveň. Něžné a přitom drsné. Odpočinkové, ale burcující emoce. Oduševnělé a také drsně reálné. No prostě úžasné. Na Madonu z hor jsem se velmi těšila. A má očekávání byla...

Divadlo

Představení Smrt v hotelu Alexandria provonělo celé divadlo

alexandria 200Teprve před několika dny měla ve zlínském Městském divadle premiéru lázeňská divadelní komedie Smrt v hotelu Alexandria. Autor hry trochu zavání Cimrmanem, ale hra je to opravdu skvělá a navíc zlínskému publiku velmi blízká.

...

Film

Nemám Vánoce rád a Silvestr přímo nesnáším, říká režisér Zdeněk Troška

zdenek perexI když v poslední době slavil v kinech úspěchy s komediemi nebo pohádkami, filmografie Zdeňka Trošky má přece jenom rozmanitější žánrový rozměr. Patří tam třeba historický film Poklad hraběte Chamaré nebo kom...