Jako nikdy vhlédneme do duše umírajícího umělce

Jako nikdy vhlédneme do duše umírajícího umělce

Tisk

200filmFilmový obraz lidí, vědomých blížícího se konce své pozemské pouti, zdůrazňoval v minulých desetiletích hlavně jejich nenadálou aktivitu, kdy se pokoušeli něco změnit či prosadit - z české tvorby lze uvést zejména Kachyňova Směšného pána (1969), jatého předtuchou, že náhodně spatřovaná dívka přemýšlí o sebevraždě. Později ovšem převládly trýznivé průhledy do psychiky umírajícího (i jeho okolí), jenž se pokouší vyrovnat se s neodvratným osudem. Právě mezi takto zacílené výpovědi patří rovněž snímek Jako nikdy (2013), napsaný Markétou Bidlasovou a režírovaný Zdeňkem Tycem - z jeho tvorby upozorním aspoň na vizuálně oslnivý debut Vojtěch řečený sirotek či pozdější Smrady a El dorado.

 

O těžce nemocného, stále popudlivějšího malíře Vláďu Holase (Jiří Schmitzer), jako umělce snad uznatelného, jako člověka však charakterově rozporného, sobckého, pečují obětavě, byť s více či méně tlumenou vzájemnou žárlivostí hned dvě jeho milenky - jak ta dávná (Taťjana Medvecká), tak současná (Petra Špalková), ochotné s ním setrvávat v jeho odlehlé vesnické chalupě. Jen poznenáhlu se dovídáme, že manželství se mu rozpadlo, že ženě svým chováním nejspíš bolestně ublížil, že dospělý syn, jenž s ním přestal komunikovat, nachází jen s obtížemi nějaký vstřícnější vztah.

film

Všichni ústřední interpreti zvládli své zjitřené postavy věrohodně, obdařili je verbální sršatostí, která znenadání zajiskří - nikoli při skutečných konfliktních zauzleních, ale hlavně při pouhém podezření, při svévolném odečítání významů. Jsou vztahovační a vznětliví, přecitlivělí na vše, co je zbavuje jistoty, často jednají zkratovitě, s umanutým naštváním.

Snadno si povšimneme, jak Schmitzerův Vladimír, jehož zraňuje pomyšlení na blížící se konec, až arogantně, odmítá starostlivost, provokuje jej ohleduplnost - snadno se rozčílí i tehdy, když namísto čerstvých třešní dostane bublaninu z nich připravenou. Zlomyslně se strefuje do slabostí či rozpaků svých bližních, jako by mu potěšení činilo urážet a ponižovat.

Špalkové Karlu, jen zdánlivě odměřenou, vyvede z míry i pouhé pomyšlení, že by někdo mohl "svatokrádežně" pomýšlet na dědictví - stačí si vybavit, jak kousavě zareaguje při kuchání ryb. Také Medvecká svou Jarunu obdařila bezmyšlenkovitě oddanou zaslepeností, jak lze vypozorovat zejména z přístupu k její vlastní rodině, k manželu se vším mlčky smířenému. I tady postačí drobný, ale výmluvný postřeh - doma upečený závin si hodlá s sebou odvézt k Vladimírovi, aniž by pomyslela na vlastní rodinu...

Tyc zkoumá nejen vztahy mezi oběma (vykajícími si) ženami, které střídajíce se u nemocného jen zdráhavě překonávají vzájemnou rivalitu, ale také jejich poměr k Vladimírovu synu a jeho snoubence. Ve filmu vizuálně nepříliš nápaditém zaznějí postřehy o snášenlivosti i nenaplněných očekáváních, o synově marném čekání na otcovo přiznání viny. Jak tato konstrukce uspěla? Jednotlivé zápletky i kresba postav z dramatického hlediska snad vyhovují, i když převažuje důraz položený na verbální složku, která nese tíhu sdělení.

Jenže vytrácí se uvěřitelnost společného citového sdílení zúčastněných postav, vztažených k témuž člověku, nyní však zřetelně rozvrácenému. Bohužel jen stěží u něho vytušíme nějaké charisma, kterým by ženské pokolení, zde zastoupené oběma opatrovatelkami (a vlastně i synovou přítelkyní, dokud ta rozhořčeně neodejde), k sobě přímo osudově poutá. Prosvítá tu, nejspíš bez Tycova úmyslu, a tudíž bez patřičné pozornosti, až cosi zatuchle patologického.

Obě stárnoucí ženy se totiž dobrovolně vydělily ze svých rodin, aby se Vladimírovi mohli věnovat. Toto pozadí film nedokázal přijatelně objasnit, diváka tudíž sotva přesvědčí o reálnosti takové situace. Nepomáhá ani rozšířené pozadí jejich existence, zasvěcené jejich počínání, když u Vladimíra nesetrvávají - Jarunu vídáme zejména v kruhu její rodiny, Karlu, jež se svými rodiči udržuje jen letmý telefonický kontakt, provázíme při cyklistických výletech do hospody v blízké vsi či pravidelném nočním koupání.

film1

Výsledná kresba pak postrádá věrohodné rozkrytí pohnutek, noří se do unylosti a bezbarvosti, do předstíraného hlubokomyslného umělečna. Prvoplánově sdělované postřehy o diamantech skrytých pod pichlavým zevnějškem sotva osloví. Leckteré situace, hlavně ty pobočné, které bezprostředně nesouvisejí s ústředním tématem, překvapují svou inscenační plochostí snad až ochotnickou, bezpříznakovým sledem slov a situací - mám na mysli třeba chlápka z hospody, škemravě se vnucujícího do Karliny přízně.

Pokud něco schází, je to promyšlená, předvídavá dramaturgie, která by včas upozornila na hrozící potíže. Ani kameraman Patrik Hoznauer nedokázal zvolené prostředí venkovské chalupy, krajinu a postavy s ní spojené něčím poutavým ozvláštnit, předkládá vlastně bezbarvé, odkrevnělé obrázky, jen mechanicky za sebou seřazené.

Tycův film selhává především v komunikaci s divákem, emotivně vypjaté oslovení vnímám jako málo přesvědčivé, míjelo mě. V pozadí ční vyumělkovanost, jdoucí v první řadě na vrub scénáře. Pro své disharmonicky kvílivé vpády se účinkem míjejí, dokonce rušivě doléhají i občasné úryvky z Janáčkova smyčcového kvartetu Listy důvěrné, neboť ničí panující ticho, ať již označuje napětí či naopak klid. Umělecké ambice se tak mění v pouhou zástěrku kýčařsky namyšlené prázdnoty, protože všudypřítomnou dramatickou svévoli nelze jinak označit.

filmplak

Jako nikdy
ČR 2013, 93 minut
Námět a scénář: Markéta Bidlasová
Spolupráce na scénáři a režie: Zdeněk Tyc
Kamera: Patrik Hoznauer
Hudba: Leoš Janáček, Zdeněk Král
Hrají: Jiří Schmitzer (Vladimír Holas), Petra Špalková (Karla), Taťjana Medvecká (Jaruna), Marek Němec, Luboš Veselý, Marek Taclík, Jana Pidrmanová, Zdeněk Palusga
Premiéra 19. září 2013, distribuce: Falcon
Hodnocení: 50%

Foto: Falcon


 

Přihlášení



Řeka pod hladinou – hra na samotné výspě teritoria život

Na knižním trhu se nedávno objevil titul, který by si zasloužil multižánrové zařazení. Řeka pod hladinou s podtitulem Vědomím proti času totiž není pouhým dobrodružstvím, ale románem s mnohem širším, filosoficko-psychologicko-vědeckofantastickým přesahem. Vypráví o muži, jehož v červnu roku 2018 objevili indiánští lovci na břehu řeky Tatshenshini v oblasti Yukon a přivezli jej s vážným poraněním do Nemocnice sv. Pavla ve Vancouveru. Neznámý v bezvědomí je později identifikován jako vodácký průvodce z Čech.

Bílá vlčice

Na první pohled mě Bílá vlčice zaujala svou nádherně ilustrovanou obálkou, která láká k samotnému prozkoumání obsahu knihy. Pojďme se tedy společně ponořit do dobrodružství maličké Pětky a jejího věrného druha havrana Raaka, který ji doprovází na její místy i strastiplné životní pouti. Budete zažívat nezměrná dobrodružství v hlubokých lesích, podél řek i na rozsáhlých pláních v samotném srdci hor, kdy se radostné chvíle, budou střídat s těmi smutnějšími, avšak rozhodně vás nenechají vydechnout.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

Dominik Vodička: „Vítězství je vždy krásná věc, ale tady šlo hlavně o půl rok strávený se super lidmi.“

vodicka 200Dominika Vodičky jste si mohli všimnout v pořadu Stardance, kde společně s Veronikou Khek Kubařovou vyhráli. Na co bude nejvíce vzpomínat, co mu to přineslo a jak se nyní má?

...

Fanouškovství i historie nejúspěšnějšího českého klubu

Úspěšný český autor Ota Kars přichází s dalším dílem, které se tentokrát věnuje jeho vášni pro fotbal. Fotbalová škvára je další knihou vydanou ke 130. výročí od založení letenského klubu. Popisuje jeho historii tak trochu jiným způsobem.

Čtěte také...

Smutný konec nezapomenutelné herečky Kláry Jernekové

klara 200Kdysi slavná herečka Klára Jerneková, dlouholetá členka činohry Národního divadla Praha, zažila hořký konec své kariéry, deprese z osamění a alkohol jen urychlily její předčasnou smrt. Tak jako tak vytvořila řadu rolí, které přežily ji samotnou a má...


Literatura

Kde bloudí vaše duše, sestry Foxovy?

Sestry Foxovy, perexRozmlouvání s dušemi zemřelých, nadpřirozené schopnosti, spiritismus. Téma ovinuté tajemnem a záhadami. Odpoví nám skutečný příběh sester Foxových, zakladatelek spiritismu, na otázku, která se nám jednou za čas mihne hlavou? Je tohle vůbec reálné? Nebo ...

Divadlo

Sněhurka a já: Pohádkový muzikál pro celou rodinu

Snehurka a ja 200Daisy je na prahu dospívání. Miluje pohádky, jejich srozumitelnost, daný řád, šťastné konce. Věří, že to podobně může fungovat i v opravdovém životě. Setkává se ale s nepochopením, znejistěním… Když se podívá do zrcadla, neví, koho v...

Film

Střihoruký Edward je dokonalá klasika

strihoruky edwardStřihoruký Edward (1990) je dokonalá klasika. Johnny Depp si ve filmu vystřihl roli mechanického nekňuby, nad kterým se ustrne nejeden člověk a zvlhne nejedno oko. Mohl být šermí...