Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Leckteré přehlídky, když se nemohly konat v kinech, buď byly zrušeny (např. karlovarský festival) nebo naopak byly přesunuty do virtuálního prostoru. To se týká rovněž festivalu 3KINO, pořádaného letos již po sedmé. Stejně jako v minulých letech přiblížil filmová díla vzniklá ve středoevropském prostoru: nabídl tituly nejen tuzemské, ale také ze Slovenska, Polska a Maďarska. V pětičlenné porotě zasedla – např. vedle herce Macieje Stuhra a Martina Pomothyho, zakladatele česko-slovenské filmové platformy ČSFD - rovněž režisérka Agnieszka Hollandová, jež významně ovlivnila i tvář české kinematografie, nejnověji skrze Šarlatána. Porota udělila tři ceny – za nejlepší celovečerní hraný film, za nejlepší celovečerní hraný debut a zvláštní cenu poroty.

Zvítězil český snímek Nabarvené ptáče, počin i v mezinárodním kontextu vnímaný jako kontroverzní (třeba Polsko se na něm odmítlo podílet). Vyšlo o něm už tolik článků, že je snad zbytečné je dále rozšiřovat. Stačí snad jen napsat, že sugestivita černobílého vyprávění o malém chlapci ztraceném ve vichru války i rasového nepřátelství, je skutečně obdivuhodná a a film si získané ocenění dozajista zaslouží.

Tvrdým tréninkem proti trudnomyslnosti

Cenu za nejlepší debut si odnesl polský titul Vše pro mou matku. Spadá mezi díla, která se zabývají podobou problémové polské mládeže, často přebývající v nápravných zařízeních. Jeho hrdinkou je sedmnáctiletá dívka, jíž se matka zřekla už v raném dětství. Neúspěšná adopce, problémové chování, to vše ji opakovaně zahání za zdi ústavu. Avšak ona není jako ostatní dívky, netouží po drahém oblečení ani po novém smartphonu, odmítá také poskytovat dozorci sexuální služby za nějaké materiální výhody. Zato se usilovně a navzdory překážkám připravuje na sportovní závody, poháněna vidinou, že tak na matku, která je sama bývalou sportovkyní, možná zapůsobí. Každodenním tréninkem na zamřížovaném hřišti tak zahání smutek i pocity nejistoty.

O pochroumané mentalitě polské společnosti

Zvláštní cenu poroty si odnesla Supernova, kritická výpověď o pochroumané mentalitě polské společnosti – věřím, že by tento snímek plně oslovil i tuzemské publikum, neboť se dotýká problémů, s nimiž zápolí vícero postkomunistických společností. Věnuji mu podrobnější obhlídku. Deziluzivní prvotinu polského režiséra Bartosze Kruhlika, uvozuje citát, pocházející ze sbírky gregerií španělského novináře a spisovatele Ramóna Gómeze de la Serny: kdybychom nebyli smrtelní, nemohli bychom plakat. A divák by vskutku měl zaplakat nad duchovní ubohostí, s níž se jednotlivé postavy prezentují: zapadlý venkov tone v osidlech násilí a alkoholismu, tupé odevzdanosti, bezradná, bojácná policie se obává mocných tohoto světa – a jeden takový, dobře uhnízděný v politických sférách, se i po tragické autohavárii chová zpupně, bez záchvěvu svědomí, jako kdyby věřil ve svou nedotknutelnost, dokonce vyhrožuje, koho všeho potopí, pokud padne.

Režisér, jenž si napsal i scénář, předkládá krajně nelichotivé zpodobnění současných časů, upozorňuje na všudypřítomný marasmus, v němž tone celá společnost, jakkoli zde zastoupená modelově předestřeným výsekem. Film vlastně splétá trojí předivo, aniž by posléze kteroukoli rovinu upřednostňoval. Začíná nepřerušovaným dlouhým záběrem na silnici, k níž se přiblíží nejprve pasoucí se kráva, zatímco sledujeme mladou ženu, jak i s dvěma malými dětmi opouští opilého manžela, jenž se jí pokouší v odchodu zabránit, zatímco vzápětí – poté, co odcházející trojici srazí projíždějící auto - kamera krouží kolem sledované postavy či postav, pohybuje se před nimi i za nimi, mění však i předmět svého zájmu, když se náhle upne na někoho jiného. Mozaikovitě tak nahlížíme do různých počínání zúčastněných postav a jejich skutků, ať již plynou souběžně nebo v těsné návaznosti.

Ani výbuch supernovy svět nezmění

Kruhlik hlavně zaznamenává rostoucí emoce, jak se odrážejí v práci policie, záchranářů i přihlížejícího davu, náhodných svědků (mezi nimi též kněze, který se rovnou počne modlit zásvětní modlitby), k nimž se druží posádky aut, které nemohou skrze uzavřenou silnici projet. Ostatně od zpodobněné situace nakonec odjíždíme, když se kamera uhnízdí v autě, které se před uzávěrou otočilo a odjíždělo odtud – vyslechneme jak dohady ohledně toho, co se mohlo přihodit, tak úryvek z rozhlasového pořadu o výbuchu supernovy jako novém uspořádání vesmíru. Na zvoleném kousku země, kde se celý incident odehrál, se však sotvaco změní.

Na tomto snímku, kameramanem Michalem Dymkem stylizovaném do studivého, nevlídného dopoledne, zaujme zejména sevřenost, s jakou je vyprávěn – navzdory tomu, že se postupně rozevírá do jakéhosi kolektivního portrétu, ve výsledku spjatého tragickou událostí. Pozorujeme, jak na ni reagují jednotliví protagonisté: pachatel (Marcin Hycnar dobře postihl jak jeho děs v očích i zmatečné chování, tak později arogantní sebejistotu) pěšky uprchne z nabouraného auta, aby se později -provázen mezitím přivolanými právníky - vrátil a pokoušel zbavit se zodpovědnosti; opilý manžel (Marcin Zarzeczny skrze mluvu, mimiku i gesta načrtnul působivě jeho přízemnost ještě umocněnou alkoholem), právě se probudivší z krátkodobého spánku v příkopě, ohrožuje uzmutou zbraní jak jednoho z policistů (Marek Braun přiblížil bezmocnou bolest, s níž se skrze výbuchy vzteku jen obtížně vyrovnává), k němuž žena chtěla odejít, tak vraha za volantem.

Zvrací se plasticky a impulsivně

Plasticky jsou rozkresleny i jednotlivé postavy policistů, od zvracivých stavů vyděšené nové příušnice přes její zkušenější kolegy až k veliteli, žehrajícímu na nenadálé potíže, v nichž se ocitl těsně před důchodem. Přidat můžeme i záchranáře, rovněž impulsivně reagující na nastálou situaci, a v neposlední řadě též přihlížející dav, rozličně se domáhající osvětlení toho, k čemu vlastně došlo – z útržků jejich rozmluv můžeme rovněž soudit nejen na panující mentalitu, ale také, jak postiženou rodinu její okolí vnímalo.

Supernova tak navazuje na odkaz někdejšího „kina morálního neklidu“, před půlstoletím mapujícího skutečnou, člověka ubíjející tvářnost tehdejšího socialistického zřízení nejen v Polsku. Kruhlik, úspěšně hledaje osobité výrazové prostředky i svébytné uchopení, uplatnil někdejší étos na nynější poměry stejně stísňující jako ty někdejší – a postihl, že leckteré patologické rysy sužující nynější společnost jsou nejspíš věčné.

3Kino – 4.-15.11.2020
Supernova / Supernova
Polsko 2019, 78 minut
Premiéra v Polsku: 22.11.2019
Scénář a režie: Bartosz Kruhlik
Kamera: Michal Dymek
Hrají: Marek Braun, Marcin Hycnar, Marcin Zarzeczny, Agnieszka Skibicka, Anna Mrozowska,Michal Pawlik, Mateusz Korsak, Tomasz Zaród, Tomira Kowaliková, Jerzy Janeczek, Hubert Podgórski

Hodnocení: 90 %

www.csfd.cz/film/762765-supernova/prehled/
Foto: 3Kino