Vtipné i dojemné „sex-positive“ drama o hledání tělesné i duševní svobody

Vtipné i dojemné „sex-positive“ drama o hledání tělesné i duševní svobody

Tisk

MMCPOddaná katolička Cruz prožila celý život podle pravidel, která jí vnutila rigidní španělská společnost. Denně chodí do kostela, uzavírá své tělo do korzetu, stará se o svého nemluvného manžela, pečuje o vnučku a strachuje se o dceru, která se snaží prosadit ve Vídni jako tanečnice. Stačí ale jeden náhodný klik na internetu a její život nabere úplně nový směr. Pornostránky, které zpočátku zděšeně ukrývá pod polštář, jsou začátkem cesty ke svobodě – těla, emocí, myšlení.

Když v létě 2023 diváci na Letní filmové škole v projektu LFŠ uvádí zvolili snímek venezuelské režisérky Patricie Ortegové, byli jsme zpočátku poněkud na rozpacích. Bude diváky oslovovat film o probuzení sedmdesátileté babičky? Příběhy o dozrávání (coming of age) jsme si přeci jen zvykli spojovat spíše s dospívajícími hrdiny. Rozpaky ale vzaly záhy zasvé, protože režisérka vypráví příběh své hrdinky s něhou, odvahou a pochopením, jimž prostě nebylo možné odolat. Předsudky, očekávání a společenský diktát (byť jistě ne v tak vyhrocené formě) zná přece každý z nás a nesmělá a vytrvalá cesta Cruz ke svobodě je tedy univerzálním příběhem, který může oslovit diváky napříč generacemi. Proto tento laskavý, humorný a okouzlující příběh uvádíme do kin se stejnou vášní, jakou objevila naše hrdinka Cruz…

MMC 15-enhance-3.1x

Rozhovor s Patricií Ortegovou

Sex a stárnutí není téma, které by se dnes ve filmu objevovalo příliš často. Proč jste si ho zvolila?

Dva roky jsem se starala o svou matku, která byla nemocná a podstupovala chemoterapii. Jednou jsem upravovala pokoj, kde spala, aby se cítila pohodlněji, a našla jsem fotku, kde byla mladá – a nahá. Hodně mě to překvapilo, protože máma je mimořádně konvenční člověk. Já jsem ta „černá ovce“ rodiny, ta, která se vždycky staví na tu „divnou stranu“.

Řekla jsem si, že máma, kterou znám, by na tuhle fotku nikdy nepózovala. Což znamená, že jsou věci, které o ní jako o ženě nevím. Bylo to zvláštní, ale taky velmi inspirativní. Přemýšlela jsem o své babičce, která mi kdysi řekla, že pro ni sex a rozkoš nic neznamenají, která strávila celý život vařením, měla devět dětí a pořád se o ně starala, a o své matce, která se opravdu obětovala a svůj život věnovala nám.

Z toho se zrodila otázka: kdo jsou ženy, které za těmito rolemi stojí a celoživotně slouží rodině? A na základě toho jsem začala psát. Pak jsem při prohlížení japonského erotického umění zvaného šunga narazila na nádherný obraz obrovské vagíny, která vyzařuje paprsky světla, a nějací mužíčci se s ní snaží bojovat. Tam vznikl nápad světla, které vyzařuje z těla, jako symbolu svobody. To byly startovní body mého příběhu: fotografie mé matky a obrázek šunga. Byly to dva symboly, které se pro mě staly majákem.

I když dnes existuje mnoho žen, které jsou se svou sexualitou spojené plnohodnotným a zdravým způsobem, myslím, že když se vydáte na jakékoliv místo v Seville, najdete mnoho žen, které jsou stejné jako hrdinka filmu Mamacruz. Myslím, že se to nestává jen ženám, ale i mužům, ať už jsou jakéhokoli věku a ať už pocházejí odkudkoli. I když jsou země, které jsou zjevně mnohem otevřenější než jiné, mám pocit, že sexualita pořád není normalizovaná, že mluvit o sexu, fantaziích a vášni je cosi nepřípustného.

MMC 20-enhance-3.1x

V Mamacruz se objevuje skupina žen, které zdánlivě v pohodě mluví o sexu. Jsou z generace, v níž se o sexu nemluvilo – jak se vám téhle uvolněnosti podařilo dosáhnout?

Role jsem obsadila na základě improvizace. Vytvořila jsem profil každé postavy a každá z žen na základě tohoto profilu svůj monolog improvizovala. To mi pomohlo zjistit, jak jsou jako herečky schopné postavu ztvárnit a taky vytvořit citové pouto, empatii, kterou ta která žena dokáže navázat s postavou, kterou jsme vytvářeli.

Ve filmu je scéna, kdy ženy kouří. Je velmi snová a vypadá to, jako by kouřily opium a ne marihuanu. Byl to efekt, o který vám šlo?

Ano! Nic nebylo předem dané. Řekla jsem jim: „Tohle je cesta, na níž může každá z vás odhalit vlastní sexuální fantazii.“ Měla jsem fantazie napsané, ale mohly si přidat cokoli chtěly. Žena, která říká „jsem se dvěma černými muži, jeden zepředu, druhý zezadu…“, to ve scénáři nebylo. Točili jsme to ruční kamerou, pustila jsem na pozadí velmi jemnou hudbu a udělali jsme to na dvě části. V té první tančily, dotýkaly se, hladily se nebo se navzájem laskaly a kamera se pohybovala, jako by je hledala, hledala tvář, ruce… Pak jsme zvlášť natočili monology a sestříhali je. Byl to zážitek, který přesahoval kouření jointa; bylo to spojení se sebou samými.

V Mamacruz je jediná mužská postava – Cruzin manžel Eduardo, který nemá v příběhu velkou váhu. Proč?

Můj scénář je velmi osobní, vyprávěný z pohledu mé zkušenosti a napsat postavu Eduarda pro mě bylo mimořádně těžké! Nevím, jaké to je žít v rodině s mužskou postavou. Celý život jsem žila s babičkou, která vedla domácnost. Začala jsem pracovat z odstupu a musela jsem hodně pátrat.

Chtěla jsem pracovat s Cruz v téhle fázi jejího života, kdy má svého manžela ráda, ale spíš jako bratra. Pokouší se k němu přiblížit, ale protože to nikam nevede, osvobodí se a jde za vlastní fantazií. To nejdůležitější, co jsem chtěla říct, bylo: naše tělo je schopné uspokojit své touhy. Nikoho dalšího nepotřebujeme.

Emigrace mě naučila, že můžu být šťastná i sama, bez rodiny, bez našeho domu, beze všeho, co pro mě domov znamená. Takže po nějaké době pochopíte, že štěstí žije ve vašem vlastním těle. Nechtěla jsem točit film o páru, ale o poznání sebe sama.

MMC 2-enhance-3.1x

Nikoho, kdo by to nevěděl, by asi nenapadlo, že protagonistkou vašeho filmu je almodóvarovská herečka. Proč jste se rozhodla obsadit Kiti Mánverovou, která byla nakonec pro úspěch vašeho filmu klíčová?

Vzpomínám si, že když jsem mluvila s Olmem (producent Olmo Figueredo), neměla jsem o herečce v hlavní roli žádnou představu. Řekla jsem mu ale, že potřebuji ženu, která by dokázala omládnout bez make-upu, která by měla velmi široké emocionální spektrum a schopnost vypadat na začátku jen svými gesty a pohyby těla velmi staře a pak, po všem, co se jí stane, omládnout.

Chtěli jsme někoho, kdo by vypadal prostě a spontánně jako každá babička a zároveň působil sexy. Olmo, který zná Kiti nejen jako herečku, protože s ní pracoval, ale i jako člověka, protože jsou přátelé, mi okamžitě řekl, že je pro tu roli ideální.

Nechtěla jsem vidět žádný z jejích předchozích hereckých výkonů, vnímala bych ji jako „Almodóvarovo děvče“ a já chtěla něco jiného. Místo toho jsem se začala dívat na rozhovory o jejím životě a její názory a vize se mi moc líbily. Pak jsme si spolu začaly povídat a byla to láska na první pohled. Zjistila jsem, že je úžasná, protože dokáže být „Almodóvarovým děvčetem“ a zároveň někým úplně jiným. Když se dívám na Mamacruz, velmi si její práce vážím, protože se v tom filmu úplně vydala. Nebála se být citově a fyzicky zranitelná. Mám pocit, že Kiti je duší filmu.

Jaké to bylo proměnit ji v ženu, kterou vidíme na začátku filmu?

Ze všeho nejdřív jsme se s Kiti učily tuhle postavu chápat. Porozumět tomu, proč dělala to, co dělala, odkud přišla, co si myslela a o čem snila. Začaly jsme vytvářet Cruz, která byla reálná, a i když tyhle věci ve filmu neuvidíte, my jsme si je nutně potřebovaly pořád uvědomovat.

Je tu například drobné gesto, které Cruz v průběhu celého filmu dělá, nevím, jestli si ho vůbec všimnete, ale ve scénáři nebylo, vytvořila si ho sama Kiti. Hodně jsme pracovaly s improvizací, hledaly jsme jádro každé scény. Nechtěla jsem, aby herci memorovali dialogy, pohyby nebo akce. Nešlo o to, být na sto procent věrný napsanému textu, ale vyjít z něj a přijít na všechno přirozeně a spontánně. Nechtěla jsem vytvořit karikaturu babičky nebo ženy.

Váš film je nádherně natočený, mohla byste nám říct něco o jeho vizuálním konceptu?

Obecný koncept vycházel z potřeby vytvořit dramatický oblouk postavy prostřednictvím kompozice, barevné palety a světelné atmosféry. Film začíná monochromatickou atmosférou bez kontrastů, aby se postupně proměnil v prostor teplých tónů a šerosvitů, nuancí a rozmanitých textur.

Důležitá byla také zrcadla a odrazové plochy. Chtěla jsem, aby se moje postava neustále odrážela, svůj odraz si ale nikdy neuvědomuje, až když nakonec najde sama sebe.

Pro mě je velmi důležité, aby každý záběr vyprávěl příběh. Dám vám příklad: nikdy se nenoříme do konfliktů mezi Cruz a jejím manželem, ale vyjadřujeme je místem, které zaujímají v každém záběru, vždycky jsou oddělení, vzdálení, nekomunikativní, až se nakonec zrodí zárodek nové možnosti.

MMC 22-enhance-3.1x

Své první filmy jste natočila ve Venezuele. Je pro vás cesta zpátky anebo zůstanete ve Španělsku?

Cesta zpátky není, protože i kdybych se ve Venezuele věnovala něčemu jinému než filmu, stejně bych práci nenašla. Dlouho jsem snažila zůstat kvůli své matce. Odloučení pro mě bylo velmi těžké, ale musela jsem odejít z finančních důvodů.

Bylo to opravdu jako nucené vyhnanství, protože moje matka potřebovala péči, a v mé zemi neexistuje žádné sociální zabezpečení ani záruky. Musíte mít peníze a všechno se počítá v dolarech, takže jsem nějaké dolary musela vydělat. Proto jsem odjela do Argentiny, tam se mi ale pracovně nedařilo. Uživila jsem se, ale ve Španělsku se mi otevřely dveře k práci, kterou mám ráda. Neznamená to, že by tady nebylo těžké zafinancovat projekt, jsou tu problémy, ale přinejmenším tu existují fondy, daňové pobídky a platforma, která umožňuje natáčení filmů nebo seriálů. Pak už není cesty zpět, protože pokud mohu dál pracovat na tom, co mě baví, nebudu to riskovat a vsadím na to.

Jaké filmy plánujete točit v budoucnu?

Zajímá mě vyprávění příběhů, které zpochybňují společenské konstrukty definující naše těla, identitu a pohlaví. V současné době pracuji na svém novém projektu Nueve Lunas (Devět měsíců), který se právě tímto přístupem zabývá, přistupuje k němu ale z úplně jiného úhlu pohledu. Ráda zkoumám, hraju si, sama sebe jako filmařku vyzývám a samozřejmě zpochybňuju své vlastní koncepty. Čím více se zpochybňuji, tím víc se jako režisérka nacházím.

Režisérka Patricia Ortegová

Rodačka z venezuelského Maracaiba (* 1977) vystudovala obor režie na Mezinárodní filmové a televizní škole (Escuela Internacional de Cine y Televisión) na Kubě a dokumentární režii na Filmové akademii v německém Ludwigsburgu. Po řadě krátkých snímků vstoupila Patricia Ortegová na pole celovečerního filmu dokumentem El regreso (Návrat), jenž byl inspirovaný masakrem indiánského kmene Wayuuů v kolumbijském Bahía Portete v roce 2004. Jejím prvním hraným filmem bylo Nemožné (Yo, imposible) z roku 2018, jehož hrdinka se v dospělosti vyrovnává s následky vrozené intersexuality. Mamacruz je jejím třetím filmem.

O projektu LFŠ uvádí

Myšlenka propojit dvě základní aktivity Asociace českých filmových klubů – tedy festival Letní filmová škola a filmovou distribuci – vznikla v roce 2017, kdy jsme poprvé představili projekt LFŠ uvádí. Jak to funguje? Akviziční jednotka AČFK předvybere tři výrazné filmy, které by mohly být ozdobou českých kin, a v průběhu Letní filmové školy je promítne ve třech unikátních projekcích divákům. Ti pak hlasováním rozhodnou o vítězi.

Tím, že svěříme „moc do rukou lidu“, chceme diváky festivalu upozornit na naše celoroční distribuční aktivity, dát jim možnost je ovlivnit a následným sdílením dojmů po jejich virtuálních i osobních sociálních sítích také vytvořit „zdravě virální“ propagaci vybraného titulu.

Vítězné filmy projektu:

Na konci světa (2017, r. Francis Lee)

A dýchejte klidně (2018, r. Ísold Uggadóttirová)

25 km/h (2018, r. Markus Goller)

Malířka a zloděj (2020, r. Benjamin Ree)

Hranice odvahy (2020, r. Johanne Helgelandová)

Velká svoboda (2021, r. Sebastian Meise)

Filmy soutěžící v sekci LFŠ uvádí na Letní filmové škole Uherské Hradiště v roce 2023:

Mamacruz (2023, r. Patricia Ortegová)

Kodaň neexistuje (2023, r. Martin Skovbjerg)

Delegace (2023, r. Asaf Saban)


 

Přihlášení



Martin Němec o svém otci, kterému věnoval knihu Josef Němec – Obrazy a kresby

Košatost a význam umělecké tvorby zobrazuje kniha s názvem Josef Němec – Obrazy a kresby, která současně přiblíží pracovní i soukromou tvář pražského výtvarníka. Jeho synem je Martin Němec, dnes renomovaný malíř a hudebník, duše rockových kapel Precedens a Lili Marlene, jenž potvrzuje, že jablko nepadlo daleko od stromu. Právě on je spolutvůrcem zmiňované výpravné knihy. A protože ji čeká 18. dubna pražský křest v Galerii Malostranské besedy, tak nevím, kdo by o knižní novince, o Josefu Němcovi a o jeho tvorbě povyprávěl víc než jeho syn Martin.

Sebepéče pro pečující

Spousta z nás se může ve svém životě dostat do situace, kdy bude potřebovat pomoc nebo se ocitne v roli pečujícího, ať už na osobní úrovni, nebo té profesionální. Ve společnosti je často zmiňována a probírána role potřebného, ale již se opomíjí myslet na roli pečovatele. I pečující osoba je pouze člověk, se svými silnými i slabými stránkami, který na sebe převzal neuvěřitelný závazek a zejména velkou zodpovědnost. Je potřeba si uvědomit, že i on má svůj soukromý život, své limity a omezené zásoby energie, zvláště v případě, kdy nemá z čeho čerpat.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

MetaLinda: „Bola iná doba, asi aj lepšia, ako je teraz.“

Metalinda perexSkupinu MetaLinda založili v Bratislave v roku 1983 členovia skupiny Halušky a Regata Peter Sámel, Ján Lapoš, Vlado Suchán a Dušan Horecký. Ich začiatky ako uviedol Peťo Sáme

Daliborovy dubnové tipy. Co pěkného si přečíst?

Možná jsme podlehli neoprávněnému dojmu, že léto tento rok dorazilo dříve. Jenže příroda změnila názor. Takže co s pošmournými, chladnými a deštivými večery? Máme pro vás opět Daliborovy knižní tipy, které se určitě budou hodit!

Z archivu...

Čtěte také...

Seriálová sezóna: Revolution

revolution200Seriálová sezóna 2012/2013 je vskutku nabitá dramaty a sci-fi záležitostmi. Po Orphan Black se podíváme blíže i na nejdiskutovanější seriálový projekt, Revolution. Post-apokalyptický, bojovný, akční a záhadný...


Literatura

Příběh o válce v americkém stylu

svetla perexV našem kulturním magazínu poměrně často uveřejňujeme recenze na příběhy z druhé světové války, ať už ty reálné ve formě memoárů nebo ty, které se odehrály (pouze) ve fantazii autora. Anthony Doerr si ve svém románu pohrává s tím, jak se mohl...

Divadlo

Festival pro děti a jejich rodiče VyšeHrátky slaví 20 let

vysehratky2Divadelní představení Studia Damúza a dalších souborů. Výtvarné, pohybové a vzdělávací workshopy. Koncerty kapel Bombarďák nebo Rozbal to! Tak bude vypadat oslava 20. ročníku festivalu pro děti a jejich dospělé s názvem VyšeHrátky, který proběhne v t...

Film

Hotel Transylvánie aneb přijmeme nový pohled na Drákulu?!

hotel transylvanieMotto: „Jedním z nejtěžších úkolů pro rodiče je nechat děti žít vlastním životem. Nemůžete je navždy ochraňovat před světem, musíte zkrátka věřit, že se o sebe dokáží postarat. Ukazuje se, že dokonce i Drákula se domnívá, že ...