Kultura21.cz

Když skončila doba výhradně tištěných médií s pisateli řekněme předem vybranými a do popředí se prodrala éra internetová, proměnil se i způsob psaní. Na internetových platformách – ať již písemných nebo audiovizuálních – se totiž může uplatnit doslova každý, ať již umí či neumí formulovat své myšlenky, ať již ovládá či neovládá pravopis. Není tudíž divu, že (sebe)prezentace na internetu se záhy stala předmětem odborných zkoumání.

Mnohé studie či přímo publikace již vyšly. Z těch posledních upozorním aspoň na dvě. Olomoucká univerzita před dvěma lety vydala knihu Když je kritikem každý, kde Jakub Macek a Jan Hanzlík rozebrali fanouškovské spisování obecně o kultuře a speciálně o filmu, kde se dotkli vztahu mezi profesionálním a laickým psaním, pozastavili se zejména u problematiky emocí, které v publikovaných názorech silně rezonují. V posledním čísle loňské Iluminace se pak Ondřej Pavlík zabýval rétorikou českých videorecenzí. Nyní nakladatelství Academia vydala obsáhlý sborník Míšení žánrů, stylů a diskursů v internetové komunikaci.

Když internetovou komunikaci zkoumají teoretici
Kolektiv šesti autorů (a autorek, případně autorčat) se mohl opřít od předchozí zkušenosti, které jednotliví pisatelé, vesměs pocházející z jazykovědných pracovišť, získali při svých dřívějších bádáních. Záhy pochopíme, že zastřešujícím přístupem je lingvistické zkoumání elektronických médií. Souhrnný popis vymezuje výchozí předmět zájmu, kterým je internetová komunikace, a to na všech myslitelných úrovních, ať již je jedná o sociální sítě (Twitter, Facebook, Instagram), databázovou platformu (čsfd) nebo online sportovní přenosy a diskuse k nim. Přitom jsou vysvětleny i základní pojmy (např. hashtag, emotikon apod.). Podnětné postřehy předkládá např. úvaha o vazbách mezi mluvností a psaností, kdy psaný projev napodobuje ten mluvený, o tom, jak do leckdy zkratkovitého vyjadřování pronikají zpotvořené anglismy. Stejně důležité jsou názorné obrázky převzaté přímo z internetových zdrojů, ať již se jedná o ukázky textů nebo - v menší míře – fotografické doklady.

Po této více než stostránkové části následují jmenovitě zaměřené kapitoly: o sportovních přenosech vysílaných online, o twitterových profilech různých českých institucí, o zdvořilostních normách, jaké panují (zřejmě nejen) na českém Twitteru, a také o youtuberech, kteří psané slovo nahradili audiovizuálním sdělením. Pro mne nejpřínosnějším je kapitola filmových recenzích (či spíše osobních dojmech) zveřejňovaných na internetu. Petr Mareš se v ní rozepsal o široké nabídce referování v internetových časopisech (kam vlastně náleží i Kultura21, byť zde nezmíněná), ale také spoluvytváření ohlasů na databázích, z nichž asi nejznámější a nejpoužívanější je česko-slovenská filmová databáze (csfd.cz).

Jak se na internetu píše o filmu
Pro zkoumání si vytyčil vzorek dvaceti filmů (z let 2017-2018, např. Prezident Blaník, Měsíc Jupitera, Tvář vody…), jejichž odezvu zjišťuje jak v desítce primárně internetových „odborných“ platforem, tak v několika tištěných médiích, které mají též internetové stránky (Film a doba, Cinepur, Lidové noviny, MF Dnes – škoda, že nebylo zařazeno také Právo coby relevantní zdroj). Poté rozebírá, jak vyhlížejí texty publikované jednak v odborných časopisech a v novinách, jednak určené pouze pro internet.

Mareš si podrobně všímá jazykového výraziva, když pisatelé přecházejí od popisu k hodnocení filmového díla, zjišťuje, jaká (převážně přídavná) jména používají při líčení své estetické libosti či nelibosti. Zjišťuje, že jakýmsi právě módním termínem je slovo „dechberoucí“, které se šíří doslova jako plevel. Upozorňuje, že někteří hodnotitelé rádi přecházejí od jakési objektivizace k subjektivní rovině náhledu, a tím naznačují, jako kdyby byli součástí širší masy čtenářstva, posluchačstva či diváctva.

Samostatný oddíl pak Mareš věnuje databázi csfd. Charakterizuje ji jako platformu, která vyniká stylovou různorodostí, názorovou protikladností a přitom rovnocenností textíků, kdysi označovaných za komentáře a nyní poněkud nadneseně za recenze. Snáší množství příkladů, jak jsou zde předávána hodnocení, prožitky i citové dopady, všímá si uplatňovaných jazykových prostředků, kdy do psaní vniká anglické výrazivo, kdy si pisatelé zakládají na výrazové neformálnosti, aniž by se vzdali naléhavého akcentu, chtějí zaujmout významovými hříčkami nebo překvapivou nadsázkou, bizarním přirovnáním a čtenáře přesvědčit o své „pravdě“.

Má to smysl číst?
Hodnocená kniha předpokládá poučeného příjemce, který více či méně tuší o tajích a nástrahách jazykovědy, o její terminologii. Běžného čtenáře asi stěží přitáhne, byť obsahuje leckterá cenná zjištění, ať již dokládají konkrétní stav či naopak zevšeobecňují. Abychom se připravili, čím se setkáme, stačí pohledět, odkud autoři knihy pocházejí: jsou to oddělení stylistiky a sociolingvistiky v Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR a Ústav českého jazyka a teorie komunikace na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Možná tu chybí jen znalec matematické lingvistiky.

Jiří Homoláč, Petr Mareš, Jana Hoffmannová, Lucie Jílková, Jakub Kopecký, Kamila Mrázková: Míšení žánrů, stylů a diskursů v internetové komunikaci
Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2022, 375 stran

Hodnocení: 80 %

Foto: kniha, csfd.cz
Míšení žánrů, stylů a diskurzů v internetové komunikaci – Academia