Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Přehlídka středoevropského filmu 3KINO FILMFEST, letos pořádaná již po desáté, patří ke vzácným příležitostem seznámit se s (nejen) filmovou tvorbou našich severních, východních i jihovýchodních sousedů – už jen proto, že jak polské, tak maďarské filmy přicházejí do tuzemských kin více než ojediněle, nanejvýš je lze spatřit na televizní obrazovce.

V minulých letech jsme psali o předchozích ročnících (např. ZDE, dále 3Kino nám zpřístupní středoevropské filmy, které bychom jinak sotva spatřili a také 3KINO 2022 se vynořilo na obzoru), takže zvídavý čtenář se snadno přesvědčí, že už tehdy se vyskytovaly obdobné potíže s pronikáním těchto filmů do tuzemské distribuce. Též letos sotva spatříme leckteré zde uváděné filmy ještě někde jinde.

Stejně jako dříve je také letos věnována větší pozornost polské produkci, zatímco maďarská tak trochu zeje prázdnotou (ale tím, nevylučuji, že v této zemi se opravdu moc kvalitních filmů neurodilo). Oceníme, že můžeme spatřit letošní produkty z česko-slovenského prostoru, ostatně mnohé snímky vznikaly ve vzájemné spolupráci tvůrčí i finanční.

Bratři jako jednoduchá akční podívaná

Podívejme se nejprve na díla zastupující hostitelskou zemi. Nejvíce jsou očekávány dvě čerstvé novinky, jednak Bratři pojednávající o krvavém útěku bratří Mašínů do „nepřátelské“ ciziny, jednak koprodukční „migrantský“ snímek Hranice. Bratry natočil Tomáš Mašín, vzdálený příbuzný protagonistů, které pojal jako bezmála následováníhodné hrdiny, navíc syny proslulého protektorátního odbojáře. Stejně jako otec-důstojník také oni vstoupili do nesmlouvavého boje s represivním režimem, tentokrát komunistickým, jemuž se počátkem 50. let postavili se zbraní v ruce, pevně přesvědčeni, že záhy vypukne další světová válka.

Bratři

Jenže nutně se vyjeví několik „ale“, neboť skutky, jichž se Mašínové a jejich druzi dopustili, stále vyvolávají mravní otazníky. Loupežnou vraždu byť ozbrojeného civilisty, který převážel peníze určené na mzdy, lze sotva odůvodnit válečnou situací. A ještě spornější je brutální podřezání dalšího již téměř do bezvědomí omámeného nešťastníka, jakkoli příslušníka mocenských složek režimu. Takový čin - zvláště je-li spáchán poprvé – si dozajista vyžaduje příšernou otrlost, která není nijak vysvětlena ani rozebrána. Není náhodné, že takové vraždy se v současnosti pojí výhradně s řáděním islámských fanatiků. Filmaři si navíc počínají notně alibisticky, neboť ani jednu z těchto vražd vůbec neukázali, ty vyplývají z navozeného dějového kontextu; nejspíš chtěli ušetřit útlocitnější diváky, aby si „hrdiny“ nezošklivěli.

Dobrodružná podívaná jak z počítačové hry

Pronásledování na území východního Německa, do něhož se zapojí bezmála celé pluky ozbrojených mužů a uprchlíky honí jak králíky – dopadnou jen několik z nich, posléze odsouzených k smrti, zatímco Mašínům se podaří prostřílet se do západního Berlína. A spolu s nimi emigruje i český vyšetřovatel, vyslaný do Německa, aby dopomohl ke zdárnému vyřešení případu. Německá část vyprávění se pak mění v akční bezmála supermanskou historku, jakkoli se opírá o doložitelné události. Při sledování se možná leckomu vybaví Weirův film Útěk ze Sibiře, zpracovávající útěk válečných zajatců z ruského lágru s daleko větší empatií a smyslem pro rozkreslení jednotlivých postav. V Bratrech totiž převažuje jednostrunnost hereckého pojetí, daná nejspíš už scenáristickým nárysem. Mašínové – aspoň podle filmu – svou nenávist k režimu dlouho tajili, ostatně úspěšně studovali a zřejmě snili o vojenské kariéře, jejich matka byla zprvu členkou komunistické strany, než odevzdala legitimaci na protest proti prvním politickým procesům (jmenovitě s Miladou Horákovou, jíž osobně znala). 

Invalida

Teprve poté se celé rodině, která dosud patřila ke spíše privilegovaným, začali komunisté mstít. Také volně plynoucí rozpětí tří let (1950-1953), kdy se příběh odehrává (s prologem v nacistické věznici), poněkud znejasňuje dění: první vraždy, jichž se skupina bratří Mašínů dopustila, zůstávaly dlouho neobjasněné a pachatelům byly přičteny až během dramatického útěku. Některé okamžiky jsou až směšné svou plakátovitostí – třeba nadšené juchání po oznámení Stalinovy smrti. Zjednodušující glorifikaci považuji za krajně spornou, možná schůdnější by bylo postižení doby a jejích krutostí skrze matku a sestru Mašínů, na které se pohlíželo jako na vyvrhele a které se skutečně staly bezmocnými oběťmi třídní nenávisti…

O ubohých migrantech, zlých pohraničnících a ušlechtilých aktivistech

Hranici natočila mezinárodně proslulá polská režisérka Agnieszka Hollandová, jež úspěšně zasáhla také do domácí tvorby – je podepsána pod Hořícím keřem a Šarlatánem. V Hranici si vybrala citlivé téma, jakým je pokus běloruského diktátora Lukašenka destabilizovat Evropu vpuštěním početného množství arabských, syrských, afghánských i černošských migrantů, které nalákal na leteckou přepravu a slib překročení přes polské hranice směrem na Západ, do vysněného Německa nebo Švédska. Polští pohraničníci se proti takovému úmyslu tvrdě postavili a zmatené nešťastníky zaháněli neurvale zpět. Migranti se tak ocitli mezi vysokými ploty v „zemi nikoho“, z níž se nemohli nikam pohnout. A režisérka nešetří děsem – dítě utone v bažině, těžce nemocnou ženu odvezou pohraničníci rovnou z nemocnice, mrtvoly se přehazují z jedné strany plotu na druhou (pohraničníci dostanou příkaz, aby se na polské straně žádný mrtvý nevyskytoval).

Hranice

Režisérka se rozhodla nejprve začlenit pohled migrantů, kteří hnáni jak štvaná zvěř přestávají být považování za politováníhodné lidi, neboť se pro Poláky stávají jakousi zákeřnou živou zbraní. Druhá náhledová rovina postihuje často bezohledné, ba sadistické jednání polských pohraničníků, z nichž málokdo se později zastydí za své chování. Teprve třetí významová vrstva, která je nejrozsáhlejší, oslavuje obětavost aktivistů, kteří navzdory hrozbám vyčerpané uprchlíky zachraňují a doslova pašují do bezpečí. To jsou jediní Poláci (provázeni českou spřízněnou duší), kteří zasluhují uznání. Hollandová se tak ocitla v pozici pověstného „užitečného idiota“, neboť vyzývá k pašování migrantů. Její agitační postoje budou v dnešní době, kdy problémy s nelegální migrací valem narůstají, sotva obhajitelné. Ostatně zájem o Hranici je v Česku mizivý: v prvních dnech promítání ji vyhledalo zhruba čtyři a půl tisíce zájemců…

Má smysl na něco chodit?

Co se týká zahraničních titulů, mnohdy u nich platí varování „vstup jen na vlastní nebezpečí“. To se vztahuje hlavně na maďarské filmy (Vidím, co vidíš; Dvojčata; Larry). Ale také u polských titulů není jisté, zda naplní očekávání – některé pojednávají o závažných záležitostech, aniž by bylo jisté, že budou také přiměřeně zvládnuty po vypravěčské stránce. Zajímavá by mohla být „olejomalebně“ animovaná Jagna, přepis rozměrného Reymontova románu Sedláci, který je znám i z několika hraných verzí - celou akci zahajuje. Spíše psychologické než akční drama Objekt umožní nahlédnout do nitra estébáka, jenž dlouhá léta sledoval budoucího papeže Jana Pavla II. Špionážní historka Doppelgänger. Dvojník zase načrtává ne vždy předvídatelné lidské osudy – člověk ze Západu se upisuje ruské tajné službě, zatímco Polák bojuje proti domácímu komunistickému režimu. Možná je v tom jistý paradox: každý podporuje to, co vlastně pořádně nezná. Pisatel těchto řádků je asi nejvíce zvědavý na polský snímek Fin Del Mundo?, nachystaný slavným animátorem Piotrem Dumałou, jenž se věnuje i experimentální hrané tvorbě.

Jagna

Musím však vyslovit politování, že organizátoři (záměrně?) pominuli dva vítězné filmy z národních festivalů – v případě Maďarska je to Blokáda, zasazená do prvních let po pádu komunismu, kdy v celé zemi došly pohonné hmoty (podle některých názorů, s nimiž se však zdráhám souhlasit, se jedná o dílo podporující Orbánův režim!), v případě Polska se jedná o výpravný životopis generála Kościuszka, jenž se snažil na sklonku 18. století zabránit rozchvácení Polska silnějšími sousedy. Lze tudíž předpokládat ostrý protiruský akcent…

Vlastně jen o českých či slovenských filmů, uváděných v kinech již před několika týdny či měsíci, se hojně psalo, takže každý zájemce si může vybrat to, co právě jemu by mohlo vyhovovat a vyhnout se tak zbytečným zklamáním. Ze Slovenska lze doporučit lze třeba tamní nejnavštěvovanější titul, notně morbidní vražednickou komedii Invalida, z české strany by mohly s menšími či většími výhradami stát za pozornost např. snímky Úsvit, Muž, který stál v cestě, Brutální vedro, Němá tajemství…

Soutěžní přehlídka 3Kino FilmFest se odehraje převážně v pražské Městské knihovně ve dnech 6. až 11. listopadu 2023.

Program 2023 - 3Kino MFF - Praha
Foto: 3KinoFilmFest