Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary, jíž se oceňují významné osobnosti českého filmu, získá na letošním ročníku kameraman Vladimír Smutný

Čtvrtek, 20 Červen 2019 06:00 Jan Jaroš

Smutny perex VLADIMÍR SMUTNÝ patří k našim předním kameramanům, nejnověji je s napětím očekáváno válečné drama Nabarvené ptáče, jehož obrazové pojednání ovlivňuje už použití černobílého materiálu. Měl by změkčit děsivé hrůzy, tak zběsile popsané už ve stejnojmenném románu Jerzym Kosińským. Pro Smutného se jednalo o úkol nadmíru náročný, protože dosud u něho převažovalo natáčení barevné. S černobílým obrazem se sice setkával v dobách svých začátků, kdy asistoval zkušenějším kolegům (Slasti Otce vlasti, Smuteční slavnost), případně když se podílel na několika dokumentech (Ticho), avšak později už málokdy.

Smutný se narodil 13. července 1942 v rodině, která měla blízko k fotografování i filmování: otec se živil jako fotograf, strýc Karel Smutný pracoval v těsně poválečném období jako kameraman dokumentů. Vladimír se sice vyučil spojovým technikem, ale posléze absolvoval kameru na FAMU (1970). Na Barrandově několik let působil v pomocných funkcích, než se počátkem 80. let dostal k samostatné tvorbě.

Na Smutném je cenné to, že vždy dbal o naplnění režijní koncepce, pokud ovšem byla řádně promyšlená, aniž by prosazoval nějaké své ego. Takže dokázal zaujmout vizuálně drsným, slunečního svitu jakoby zbaveným zevnějškem (jako tomu bylo ve Svobodových filmech Schůzka se stíny, Zánik samoty Berhof, dále Prokletí domu Hajnů, Jen o rodinných záležitostech, později v televizních projektech Jan Hus a Zádušní oběť), kde prokázal smysl pro výraz až bezmála expresivní; v emotivním souznění obrazu podpořil bezmála (sebe)vražedná dilemata lidí, kteří se ocitli na osudové křižovatce. Avšak také uměl vyhovět Kachyňovým nárokům na poetické ozvláštnění (Dobré světlo, Smrt krásných srnců, Duhová kulička, Městem chodí Mikuláš, zejména pak několik let pozastavený seriál Vlak dětství a naděje). Vystihl však i Soukupovy požadavky na pestrobarevný taneční vír v obou dílech Discopříběhu či ve Svatbě upírů, naopak nadsazeně pastelové a zašedlé odstíny vévodí v Kamarádu do deště.

Smutny

Po pádu komunistického režimu ozkoušel spolupráci se zahraničními produkcemi (podílel se třeba na rozsáhlém televizním seriálu o Maigretovi) a především jej oslovili o generaci mladší, začínající tvůrci, jimž dopomohl k výrazným úspěchům – např. Janu Svěrákovi, pro něhož vykouzlil půvabné, téměř šerosvitné scenerie, když evokoval podobu nedávné minulosti (Kolja, Tmavomodrý svět, Po strništi bos) i současnosti (Vratné lahve). Všudypřítomnost pochmurnost, ležící na zdevastovaném prostředí i stejně postižených postavách v něm, evokoval v Jiráského sociálním dramatu Poupata. Postihl jak parodicky nadsazená klišé potemnělé barevnosti amerického filmu noir, tak písečné šero v Marhoulových snímcích Mazaný Filip a Tobruk – a jistě nikoli náhodou si jej Marhoul vybral i pro již zmíněné Nabarvené ptáče, po výrobní stránce mimořádně složitý projekt, kterým by celoživotní odkaz letos již sedmasedmdesátiletého umělce mohl vyvrcholit.

zanik-samoty-berhof

Pro Vladimíra Smutného jsou příznačné vážně až tragicky zacílené filmy, kde plně může uplatnit tíživě pochmurnou barevnost, avšak se stejným zaujetím zvládá odlehčené tragikomedie i rozverné veselohry, jimž dokáže vtisknout jakousi rozjásanost, když zdůrazní syté barvy ve škále mezi žlutou a červenou, někdy také v modravém nádechu, když rozvlní obraz mihotavými odstíny letní krajiny. Ostatně bezstarostně lehkovážné příběhy, kterým propůjčil svůj um, oslovily vděčné publikum v posledních letech několikrát: Líbáš jako ďábel, Něžné vlny, Tátova volha...

Vladimír Smutný se dočkal i význačných ocenění: sedmkrát získal Českého lva za nejlepší kameru, dvakrát jej ocenila i česká filmová kritika. Od roku 1997 vyučuje na FAMU, kde byl posléze jmenován i profesorem. Na letošním karlovarském festivalu přebere profesor MgA. Vladimír Smutný Cenu prezidenta tohoto festivalu. A jako doprovodný film si vybral Zánik samoty Berhof, o němž se v katalogu můžeme dočíst tato slova: Druhá světová válka už sice skončila, na česko-polsko-německém pomezí je ale život nadále plný nebezpečí. V lesích se skrývají tlupy werwolfů, kteří se snaží dostat přes hranice do Německa a při vynucených „návštěvách“ zdejších chudých usedlostí za sebou nechávají mrtvé. Režisér se vyhnul obvyklé dobové schematizaci a v souhlasu s předlohou stvořil monumentální tragédii lidí v mezní situaci, sevřenou do několika dnů a prostoru jedné horské samoty. Vedle mladičké hospodářovy dcery Ulriky jsou tady hrdiny strach, zoufalství, krutost a zmar, přesto však ve finále i nadějeplné milosrdenství. Baladickou atmosféru umocňuje expresivní kamera Vladimíra Smutného a podmanivé hudební motivy. Film se uvádí ve čtvrtek 4. července v městském divadle.

54kviff poster