Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

O krátkých filmech sotva nalezneme nějaké souhrnnější pojednání. Bývají zpravidla spojovány s dokumentární, případně animovanou tvorbou, ale nalezneme mezi nimi i snímky hrané. Když Lucie Česálková své knize Atomy věčnosti vtiskla podtitul Český krátký film 30. až 50. let, měla na mysli téměř výhradně filmy dokumentární a jejich stylové i významotvorné proměny, které v časech zásadních společenských a politických zlomů nastávaly.

Zkoumá totiž krátkometrážní tvorbu v měnících se podmínkách, ať již diktovanou ideály předmnichovské republiky, nacistickým tlakem za německé okupace či komunistickým smýšlením najmě po únoru 1948. Výsledná zjištění se přitom netýkají jen krátkého (dokumentárního) filmu, lze je vztáhnout i na ostatní tvorbu. Krátký film byl totiž vnímán především jako svého druhu propagační prostředek. Měl publikum ovlivňovat žádoucím směrem, aby vyznávalo potřebné ideje, reklamou počínaje a pracovními výzvami konče. Připomínám, že vesměs se jednalo o éru předtelevizní.

Kde autorka přišla k podivnému názvu knihy? Odkazuje k amatérskému snímku Atom věčnosti (1934), který v symbolistních obrazech zachycoval tragický osud svedené dívky. Rozhodující tu nebyl melodramatický syžet, nýbrž jeho vizuální uchopení. A právě vizuální ztvárnění, například smysl pro lyriku obrazu či svébytné střihové uspořádání, mělo krátké film lišit od běžné pohlednicovité sestavy jednotlivých záběrů. Avšak od pohyblivých se obrázků se očekávalo, že diváka také osloví jak svým sdělením, tak způsobem vyprávění. Sama autorka píše, posuzující mezinárodní kontext, že političnost a společenská angažovanost se v období hospodářské krize a nástupu fašismu staly typickými znaky. Krátký film se měl prostě stát dílem společenským zodpovědným.

Shrnuje tehdejší diskuse, dotýká se výrobní základny, v názorných grafech přibližuje organizační strukturu a postavení krátkometrážní tvorby v rámci celé kinematografie, zkoumá různorodé politické tlaky. V tomto ohledu je cenné, že zpřístupnila nejen množství obtížně dostupných časopiseckých ohlasů, ale že rovněž nahlédla do četných archivních fondů, aby doložila, co vše se odehrávalo "v zákulisí", skryto před očima veřejnosti. Sepětí (i krátkého) filmu s panující mocí bylo často velice těsné a tvůrci byli leckdy vnímáni jako vhodné převodní páky, které měly zajistit zhmotnění žádoucích idejí.

Lucie Česálková prochází jednotlivá tematická či výrazová zaměření, jedna z kapitol třeba nazvala Krátký film mezi zvídavostí a vědeckým poznáním. Věnuje se tu přírodopisným dokumentům V.J.Staňka, jenž zmapoval podoby českého rostlinstva i zvířeny - on vlastně položil základy k pozdějším "lovům beze zbraní", což posléze převzalo i televizní vysílání. Existovaly výukové projekty podporující školní vyučování. Hojně vznikaly takzvaně kulturní filmy, přibližující nejrůznější aspekty života v Československu. Zaujaly experimentální pokusy Alexandra Hackenschmieda, věhlas si získal rovněž Karel Plicka svými etnograficky zaměřenými dokumenty (Zem spieva, 1933 - na snímku).

Právě Plicka - a nejen on - je dokladem, tak obdobná či dokonce stejná pojetí látky migrovala i mezi protikladnými režimy. Když Plicka za nacistické okupace natočil Pražský barok (1943), pojednal Prahu jako staré německé město obohacené italskými umělci, zatímco v poválečné verzi pouhou změnou komentáře a hudby naopak vyzdvihl český podíl. Ovšem idejím prolínajícím se rozličnými režimy včetně nacistického a komunistického se důkladněji věnuje v následných kapitolách, ať se dotýkají výchovy k ideálu občanství, kam spadaly výzvy k úspornosti a kde byly z hlediska rodičovství oslovovány i ženy, nebo k pracovní uvědomělosti.

Zejména pracovní uvědomělost, upřednostnění cílevědomé, řekněme pokrokové aktivity prostupují "náborovými" dokumenty po celé sledované období. Už z přelomu 20. a 30. let pocházejí propagační - vlastně reklamní - snímky horující pro tu či onu převratnou bankovní či průmyslovou novinku (Jinak otcové, jinak děti; Chudý otec, bohatý syn; Vesničtí soupeři). Jako zásadní téma ovšem vystupuje hlavně poctivá, to jest fyzická práce, která polidšťuje a poskytuje člověku plný pocit uspokojení i seberealizace.

Když srovnáme Krejčíkovy protektorátní dokumenty lákající mládež do hornictví s poválečnými produkty s obdobným zaměřením, velké rozdíly nenalezneme. Mimořádně cenný je ovšem průzkum téměř neznámé součásti protektorátní kinematografie, a sice početných děl zaštítěných kolaborantským Kuratoriem pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Tyto dokumenty, mnohdy inscenované, se snažily využít velebení sportovních (a případně i pracovních) aktivit k infikování mládeže nacistickým smýšlením. V poválečném období se pouze vyměnila ideologická znaménka - i komunisté slibovali angažované mládeži světlé zítřky.

Atomy věčnosti jsou dílem hutným, napsaným s podrobnou znalostí celé zpracovávané látky a hlavně s vědomím dějinných souvislostí. Jen ojediněle narazíme na nepřesnost: třeba pohádka Krátký, Široký a Bystrozraký nevznikala jako krátký film (s.99), naopak se jedná o torzo německou cenzurou zakazovaného dlouhého filmu. Jediné, čeho lituji, je, že ke knize není přiloženo DVD s nejvýmluvnějšími filmy, které by názorně dokládaly, o čem autorka na více čtyřech stovkách stran tak zasvěceně i poutavě píše.

Lucie Česálková: Atomy věčnosti. Český krátký film 30. až 50. let.
Vydal Národní filmový archiv, Praha 2014. 434 stran.

Hodnocení: 100%

Foto: kniha, www.digitalgallery.nypl.org

www.nfa.cz