Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

V Praze je hodně divadel, podle mého odhadu nejméně stovka. A to ta, která mají ještě malou nebo komorní scénu, počítám jen jednou. Při tomto počtu samozřejmě není divu, že mi zhusta nějaká ta premiéra uteče anebo ji nestihnu. Pak nezbyde, než poslouchat zákulisní tamtamy. Někdy je člověk rád, že ušel utrpení, jindy trochu zamrzí, že něco dobrého propásl, ale návštěva reprízy vše napraví. A tak jsem se, pod vlivem kolujících zvěstí, vypravila do Činoherního klubu na představení hry Klíčovou dírkou.

Joe Orton (1933 – 1967) je v anglojazyčné divadelní literatuře synonymem hodně černé, leckdy až pobuřující a cynické komedie, plné obskurností a absurdních zápletek. Tento herec a dramatik psal v šedesátých letech minulého století šokující hry a umřel tak, jak by bylo hodno některé z Ortonových postav – v jeho čtyřiatřiceti letech ho ubil jeho milenec kladivem.

Dramatikova komedie Klíčovou dírkou způsobila při svém prvním uvedení dost velký skandál. Orton v ní jen tak bezděky a zdánlivě jakoby mimochodem hojně používá otřepané atributy šestákových románů: chlípný a záludný terapeut, šílený psychiatr, podivný a podezřelý londýnský policajt s nápadným francouzským přízvukem, nevinná chudičká dívenka, ztracená a znovuobjevená relikvie, odložený a nalezený potomek, incestní vztahy. Nemohla jsem nevzpomenout na Krvavý román Váchala, ale na rozdíl od něj není toto vše pro Ortona podstatou děje, ale jen lehkou předehrou pro daleko neuvěřitelnější a šílenější situace.

Vše začíná celkem přehledně – úspěšný psychoanalytik dr. Pretience v bravurním podání M. Fingera chce svést nezkušenou naivní sekretářku (I. Jiříčková). To mu překazí příchod jeho manželky, kterou skvěle ztvárnila G. Míčová. A pak se děj začne neuvěřitelně komplikovat. Do hry se postupně zapojují další postavy – kontrolor z ministerstva zdravotnictví, milenec manželky, policista (F. Dadák, s jeho obsazením měl režisér opravdu šťastnou ruku, v roli přitroublé ruky zákona byl neodolatelný). Všichni se před někým skrývají, někoho či něco hledají, vydávají se za jinou osobu, tak nějak se náhodou svlékají, oblékají z nouze do cizích šatů.

Nápadité scéně (Kamila Polívková), situované do psychoanalytické ordinace, vévodí obrovská pohovka téměř přes celé jeviště. (Ano, na Freuda vždycky dojde!) V režii Martina Čičváka se z psychoanalytikovy pohovky stává pomyslné vivisektárium, v němž se charaktery odhalují až na dřeň.S akrobatickou dovedností se na ní, za ní či pod ní schovávají anebo naopak vynořují jednotliví hrdinové, kteří díky přesné choreografii a načasování mizí před zraky spoluhráčů.

Dral se mi neodbytně do mysli bonmot Brigitte Bardot, pocházející zhruba ze stejné doby jako tato hra: „Všichni se jednou sejdeme v jedné velké posteli.“ Na tuto černou komedii to platí doslova. Není divu, že při jejím prvním uvedení citlivé dámy dávaly nahlas najevo své pohoršení. Způsobily je nejenom zřetelně ukázané a pojmenované mimomanželské, milenecké a incestní vztahy, ale jako vrchol neslušnosti i záhada ztracené části nejintimnější partie ze sochy ctihodné a nedotknutelné britské politické veličiny - ministerského předsedy W. Churchilla. To byly věci, o kterých se doposud na divadle prostě nemluvilo ani v náznaku, natož zřetelně a nahlas.

Ale aby nedošlo k omylu – Joe Orton nechtěl v první řadě šokovat, ale pobavit. A to se mu, myslím, v Činoherním klubu podařilo; též zásluhou Čičvákovy režie, která se zaměřila především na absurditu vztahů a situací. I když dnes hra nikoho nepohoršuje tak, jako v šedesátých letech, přesto je otevřenost,s jakou hovoří o intimitě, neobvyklá A nemám tím na mysli intimitu výhradně erotickou, ale především intimitu vztahovou, introspektivní, psychologizující. Zpočátku je „blázen“ ten, kdo na sobě nemá pomyslný bílý plášť, ale jak se děj komplikuje, není už jasné, kdo je psychiatr, kdo pacient, kdo se chová „normálně“ a kdo ne. Na závěr hry můžeme na filmovém plátně sledovat, jak se za radostného zpěvu známé africké národní písně všechny postavy v jakémsi reji bláznů vydají po schodech na ulici a dále do světa, mezi lidi, mezi nás, jako poslové malého každodenního bláznovství, kterého kousek snad každý z nás v sobě skrývá.

Joe Orton: Klíčovou dírkou

Žánr: komedie  
Uvádí: Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1  
Režie a úprava: Martin Čičvák  
Hrají: Martin Finger, Iveta Jiříčková, Gabriela Míčová, Jiří Černý, Jan Hájek, Matěj Dadák
Scéna a kostýmy: Kamila Polívková
Premiéra: 30. října 2013  
Hodnocení: 80%  

Zdroj foto: P. Nesvadba, Činoherní klub  

www.cinoherniklub.cz

  

    

    
1
    
2
    
3
    
4
    
5
  

  ( 1 hlas )