Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Kdo by neznal nejslavnější příběh všech dob, který pojednává o zamilované veronské dvojici, jejíž láska se kvůli nepřátelství dvou vlivných rodin dočkala tragického konce. Jen málokdo si už ale dokáže představit, že by tato tragédie mohla mít úplně jiné hlavní představitele než dobře známý ústřední pár Romea a Julii.

Shakespearovo nesmrtelné drama o ryzí lásce dvou mladých lidí a s nimi spjatou nepřízeň osudu inspirovalo mnoho jiných významných umělců napříč staletími i kontinenty. Motivy lásky a nenávisti tak získávaly zcela nová zpracování i podoby. Vedle rozmanitých literárních a filmových adaptací vznikala rovněž i tematicky laděná výtvarná a sochařská díla. V polovině 30. letech 20. století se navíc zrodila idea, že další možnou formou, jak by tato tragédie mohla být vylíčena, je právě tanec.

Nápadu i námětu na balet Romeo a Julie se chopil skladatel Sergej Prokofjev, jenž k němu složil hudbu a napsal libreto, na kterém se podílel také Sergej Radlov  a Adrian Piotrovskij.

Světová premiéra se překvapivě nekonala v žádné ruské metropoli nýbrž v Brně roku 1938. V sovětském svazu se první uvedení baletu uskutečnilo až v roce 1940 v leningradském Kirokově divadle a dle vzpomínek pamětníků se prý tato dvě provedení od sebe v mnohém lišila. Prokofjev totiž stihl ještě před leningradskou premiérou udělat v Romeovi a Julii malou revizi a ani samotní tvůrci se nebáli dělat změny v počtu postav či v jednotlivých tanečních číslech. Také následující české a zahraniční verze v sobě nesly kreativní stopy daných choreografů, jež se nesmazatelně vtiskly do inscenační historie tohoto baletu.

Umělecký šéf baletu Národního divadla Petr Zuska se v roce 2013 postavil k tématu Prokofjevova nejslavnějšího baletu vskutku originálně. Jak sám přiznal, chtěl vytvořit inscenaci, která v sobě bude mít něco zvláštního, unikátního, jiného, něco, co prý sám ještě neviděl. A tak se zrodil příběh, ve kterém je upřena pozornost na vypravěče a zároveň i hybatele děje královnu Mab a otce Lorenza, kteří zastupují dva odlišné světy i elementy. Mab, vládkyně spředená ze snů a stínů, bere na sebe úlohu nelítostného a neuchopitelného osudu, který neustále mění nastolený pozemský řád a svým jednáním se vměšuje do lidských životů. Proto se také vyskytuje ve všech obrazech. Jejím protipólem je otec Lorenzo, zástupce víry v Boha na zemi i představitel dobra a pořádku, který svým vzpírání se osudu připomíná Quijotův boj s větrnými mlýny. Zbylé postavy na jevišti jednají spíše jako loutky, za jejichž nitky tahá právě Mab, než jako samostatně myslící osoby.

Zuskův balet v sobě nese nepřeberné množství symbolů, které jsou naštěstí pro diváky velmi dobře srozumitelné, a filozofické myšlenky založené na protikladech (mužský x ženský princip, život x smrt, láska x nenávist, dobro versus zlo apod.), kterým se přizpůsobuje i výprava - Roman Šolc například vytvořil masky s dvojí tváří a scénu od Jana Duška tvoří zase dva profily muže a ženy. Jan Dušek také navrhl arkády, jež navozují pocit benátského Dóžecího paláce, a navíc skýtají spoustu možností pro akrobatické prvky, které Zuska do baletu zařadil.

Aby Petru Zuskovi jeho osobitá koncepce fungovala, nezakomponoval do děje postavu Juliiny chůvy, Benvolia a ani Parise. Naopak tam přidal párek komediantů a jejich dítka, kteří svým výstupem vytvářejí divadlo na divadle a předznamenávají tak tragický konec baletu. Zuska překvapivě pozměnil i chování mezi paní Montekovou a panem Kapuletem. Představitelé dvou mocných rodin vůči sobě totiž nepěstují žádnou nevraživost, nýbrž k sobě chovají vřelé vztahy a na plese spolu dokonce tančí. Kontrast mezi rody tvoří pouze fakt, že rod Kapuletů je složen z tanečnic a rod Monteků zase z tanečníků. Poslední změna se týká způsobu, jakým milenci zemřou. Jejich skon, oproti Shakespearově předloze, nezpůsobí dýka a jed v lahvičce ale rukavice královny Mab.

Mezi nejlepší taneční výkony večera bych zařadila Merkucia Matěje Šusta, který zářil nejen díky své zrzavé kštici, ale také energii, hravosti a poťouchlosti, kterou do své postavy vložil. Jeho pravým opakem byl rovněž skvěle zatančený Tybalt Giovanniho Rotola, který v sobě kondenzoval sílu, vážnost a útočnost. Jejich souboj patřil skutečně k vrcholným tanečním číslům baletu. Za další dobře povedenou scénou stojí malí i velcí protagonisté komediantů Irina Burduja, Gianvito Attimonelli, Nela Šandová, Julie Peštová, Adéla Šorfová a Norika Šroubková. Z hlavních představitelů pak zaujala svým tanečním projevem Miho Ogimoto coby královna Mab.

Romeo Francesca Scarpata překvapivě není žádným pubertálním floutkem, ale je spíše citlivý, hloubavý a dalo by se říci, že až poetický. Oproti němu je Julie Andrey Kramešové pěkné kvítko s dobrodružnou povahou, která nakonec vyzraje v půvabnou ženu.

Přestože královna Mab má být veskrze zápornou postavou, ve mně však nejméně sympatií vzbuzoval právě otec Lorenzo Alexandra Katsapova. Alexandre svou postavu prožívá velice niterně, a ač chtěl mít Zuska z Lorenza tančící postavu a nikoli jen „chodící“, v Katsapově podání je to díky silným emočním projevům přesně něco mezi.

Ačkoliv Petr Zuska ve svém pojetí neklade příliš velký důraz na dějovou linii milenců, divák o pověstnou balkónovou scénu nepřijde. Navíc se může těšit na velmi dobré taneční výkony, zajímavou scénu a geniální Prokofjevovu hudbu.

Název představení: Romeo a Julie
Uvádí: Národní divadlo
Choreografie a režie: Petr Zuska
Autor hudby: Sergej Prokofjev
Tančí: Marta Drastíková / Andrea Kramešová / Magdaléna Matějková, Ondřej Vinklář / Francesco Scarpato / Guido Sarno / Jiří Waňka, Nikolá Márová / Miho Ogimoto / Sophie Benoit / Alina Nanu, Viktor Konvalinka / Alexander Katsapov / Karel Audy, Mathias Deneux / Matěj Šust / Petr Strnad, Giovanni Rotolo / Marek Svobodník / Viktor Kocian, Rebecca King / Michaela Wenzelová / Ivanna Illyenko, Michal Šípa / Jiří Kodym / Ondřej Novotný, Alina Ninu / Irina Burduja / Daria Lazucová, Veaceslav Burlac / Gianvito Attimonelli / Sergej Gherciu a další
Premiéra: 14. a 15. listopadu 2013

Hodnocení: 70 %

Foto: www.narodni-divadlo.cz