Kultura21.cz

Verdikt

Tajemný opar pohltil krajinu, rozostřil stromy a postříbřil tváře. Štíhlá dáma oblečena v tmavých sametových šatech malými krůčky kráčela kolem rozlehlého jezera. Na chvíli se zastavila a otočila hlavu.

„Nelíbí se mi tady, vraťme se,“ konstatovala suše a upravila si dlouhé kaštanové vlasy.
„Ještě chvíli sečkejte, dnes je váš velký den, madam,“ zareagoval starší muž v dlouhém plášti, který ji doprovázel.
„Víte, že čekání nesnáším, je to promrhaný čas. Stejně jako všechny směšné oficiality, kterých se musím dennodenně účastnit. Já… já pro takový život nejsem zrozena. Ale jak jsem to mohla tehdy tušit. František si nevybral Helenu, ale mě,
a zásnuby proběhly hned ten den, co mě spatřil. Bylo mi patnáct. Netrvalo dlouho a věděla jsem, že smyslem mého života není královský dvůr. Já miluji svobodu, poznávání, nebezpečí, krásu
a především pohyb. Ano, to jsou ty pravé vlastnosti, které jsem zdědila po svém otci Maxmiliánovi! Jsem jiná.“
„Byla,“ ozvalo se stroze.
Žena jen mávla rukou.
„Lidé mě už unavují a dráždí, je věru zajímavé, jak si mě
i přesto idealizují. Kdyby jen znali aspoň kousíček pravdy, ne, to jejich falešné zbožňování, ta servilita, podlézavost, a přitom hledají kdejakou pihu na kráse, aby mohli pomlouvat, smát se. Třeští mě z nich hlava, stále víc a víc. Musím pryč z Vídně, pryč z Rakouska, pryč od svého muže! Utíkám, abych nezešílela,
a přitom abych žila. Změna je život, pohyb je život, krása je život.“
„Měla jste ráda Henricha Heineho, že?“
„Ano, znala jsem jeho básně nazpaměť, ale milovala jsem
i řecké hrdiny: Achilla, Odysea, ale hlavně…“
„Hlavně jste milovala sama sebe a…“
„A chtěla zůstat co nejdéle mladá a krásná, jen to řekněte,“ žena se pousmála. „Už je to pryč, krása mizí, kůže se scvrkává. Chtěla jsem překonávat limity, tělo se vzbouřilo, temnota zahalila život. Víte, že po smrti svého syna a nejmladší sestry Žofie jsem chtěla umřít. Útěky byly mou záchranou.“
Žena si povzdechla, zamířila k vodní hladině a nebojácně vstoupila na malé úzké dřevěné molo, které čnělo jako skokanský můstek nad zrcadlovou hladinou jezera. Zadívala se dolů. Ve vodním zrcadle viděla šedesátiletou poněkud rozechvělou ženu, okolo jejíž vysoké postavy vlály rozplizlé vlasy.
„To je to překvapení?“ vykřikla, „chtěli jste, abych viděla svou pravou tvář plnou vrásek a zkažených zubů? Abych si připomněla skutečnost?“
Muž jen mlčky zakroutil hlavou a ukázal na hladinu jezera, po které k nim pomalu připlouvala malá loďka. Kromě převozníka
v temné kápi v ní nikdo neseděl. Po chvíli přirazila ke břehu.
„Co to má být?“ zeptala se, „bude projížďka po jezeře?“
„Možná, záleží…“
„Záleží na čem?“
„Na vás, madam. Nejprve však splníme vaše přání.“
Stařec pokynul hlavou. Z tajemného oparu, který je obklopoval, náhle vystoupila mužská postava, která každým krokem získávala přesnější a detailnější podobu.
„Kdo je to? On jde za námi?“
„Za vámi,“ ozvalo se. „Pojďte zpátky a sedněte si na lavičku.“
„Zatraceně, víte, že si nikdy v šatech nesedám! Zásadně klečím.“
Muž přišel až k ní. Byl mnohem mladší a menší. Obličej kulatý, široký nos a pod ním ne příliš upravený knír. Bylo vidět, že je stejně překvapený.
„Co se tady děje?“ zeptal se. Konečně se na ni zadíval. V jeho malých, zlověstných očí se zajiskřilo:
„To vy jste si mě vyžádala? Jedno setkání vám nestačilo?“
„Vůbec nevím, kdo jste, pane, a co ode mne chcete.“ Žena se otočila a zeptala se:
„Měla bych znát toho muže?“
„Ano, madam, znáte ho, ale viděla jste ho jen krátce. Přesto jste si přála, ho ještě jednou spatřit. Rozhlédněte se
a vzpomínejte, je to už deset let.“
Přivřela oči. Blik. Stříbrné plátno vzpomínek se rozjasnilo. Najednou viděla známé tváře, místa. V jedné ruce nesla slunečník a rychlými kroky směřovala podél jezera k parníku, který ji měl odvést zpátky do Montreux…
Psal se rok 1898, kalendář ukazoval 10. října, na hodinách odbyla jedna. Pár minut poté se procházela Alžběta Bavorská se svou společnicí Irmou Sztárayovou podél zábradlí, které oddělovalo chodník od Ženevského jezera. Najednou se před nimi mihl temný stín. Muž s krátkými černými vlasy a ježatým knírkem k ní přiskočil, zdvihl pravici a… bodl. Císařovna upadla na zem. „Myslím, že mě trochu bolí v hrudi,“ řekla…
Plátno potemnělo.
Žena na chvíli nevěřícně otevřela ústa.
„Vy? To vy jste přerušil tok mého života? Proč?“ zašeptala.
„Proč?“ vykřikl muž a náhle se rozesmál:
„Se na sebe podívejte, kdo jste, jak se voblíkáte, jak vás lidi milujou, zbožňujou… měla jste všechno: peníze, obdiv, úspěch, za manžela císaře, žila jste v přepychu, v sametu, vozili vás v kočáře! Vy patříte k té nenasytné šlechtě, která pózuje v naškrobených šatech, a na chudinu kašlete! Vy nevíte, co je to odříkání, nebezpečí, bída, strádání, strach, smutek, samota a posměšky.
A já… celý život jsem byl nikdo, neviditelný, nic jsem neznamenal. Po narození mě odložili do sirotčince, pak si mě několik rodin přehazovalo jako horký brambor, kdo by chtěl neduživého kluka s křivicí. Chtěl jsem umřít, a pak jsem se rozhodl, že se pomstím. Budou o mně mluvit, psát. Budu konečně někdo! Jedině anarchie na vás platí! Anarchie, to je to správné slovo! Nekompromisně a tvrdě. Vřed je třeba vyříznout! Tak, už víte proč… madam?“
Muž se rozhlédl a docela sarkasticky dodal:
„Mohli jste si ušetřit tudle komedii. Paninku si vodvezte zpátky do nebe, a mě hoďte do pekelné jámy.“
Věta, která se ozvala, však oba šokovala:
„Madam, vy musíte rozhodnout, kam, kdo patří.“
„Prosím?“
„Čekáme na váš verdikt.“
Jen chvíli žena váhala.
„Budiž,“ zašeptala.
Pak se otočila, sestoupila k loďce, posadila se a řekla:
„Můžeme vyrazit, Charóne, už se nemohu dočkat.“

Pozn. redakce: Povídky zveřejňujeme v původním znění bez jakéhokoliv zásahu.

Zdroj obrázků: Canva

O autorovi:

Slávka už dobře známe, vyhrál se svou povídkou Josefína jednu z minulých literárních soutěží. Více si o něm můžete přečíst v našem rozhovoru: https://www.kultura21.cz/rozhovory/26916-rostislav-kafka-ja-pisu-a-tvorim-sobeckyq-uz-jen-pro-svou-radost