Kultura21.cz

Janě za chvíli končila páteční směna a vyšťaveně ťukala do klávesnice počítače. “Tak co plány na víkend?” ozvalo se rozjařeně z vedlejší kóje. “Musíš taky někdy mezi lidi.” valila klišé šťavnatá kolegyně, kterou ještě nestihl život semlít. Jana roztáhla unavené rty do falešného úsměvu. To víš že jo, ty hloupý štěňátko. Kdybys tak věděla, jakej je život zoufalá sračka, ale dokud to nezažiješ… “Až budeš stará a zapšklá jako já, taky tě už nebude nic bavit.” Snažila se Jana udržet konverzační tón a doufala, že ta mladá naivka odprejskne.

“Jani, pojď dneska se mnou ven! Jenom jedinkrát.”
“Ani omylem.”
“Prosííím! Neboj se, není to žádná šílená pařba. Jenom si dáme něco dobrýho k jídlu, poslechnem klasiku a můžeš odejít kdykoliv budeš chtít!”
“ANI OMYLEM.” Zostřila dikci Jana. Bětka se zatvářila vážně a nastavila figuru jako při slavnostní přísaze.
“Slibuji, že jestli to se mnou dnes zkusíš, už nikdy se ti nebudu vrtat do života a nikam tě zvát.” zarecitovala a dychtivě zírala na to, jak Jana střídá výrazy vzteku, překvapení, zamyšlení a končí souhlasem.
“Beru tě za slovo. Dneska si vyrazíme a už nikdy nebudeme podobnej rozhovor opakovat, platí?” Ujistila se a Bětka zuřivě kývala, nadšená ze svého vítězství.
“Ó, slibuji že ti to změní život! Bude to zemětřesení, bude to transformace, bude to velký třesk!” blekotala a Jana se znechuceně sbírala k odchodu. Dneska to přetrpí. Poprvý a naposledy. Vlastně se těšila, až tím příště Bětuli zavře pusu!

“Co to je vůbec za akci?”
“Je to největší pecka. Taková sešlost, založená na dobrém jídle. Má to historickou tradici. Uvolníš se.”
“No, proč ne, pokud se tam JENOM jí… a jak se to jmenuje?”
“Spolek Conso voluptas, je to z latiny, něco jako spolek slasti. Scházíme se každej měsíc.”
“To zní perverzně.”
“Můžeš si to vyložit i jako potěšení. Nic neřeš, zapojíš se jen do toho, co ti bude příjemný.”
“O tom nepochybuj...!”

Co to sakra je? Proč neřekne, že jdeme do restauračky, nebo na banket? Musím se naučit říkat ne. Ještě to můžu otočit… to je blbost, byla bych už za uplnýho magora. Do háje.

Šrotovalo Janě když kráčely po vlhkých, křivolakých uličkách historického centra. V záři luceren mrholilo a černotu večera narušovaly jen jedovatě žluté čtverečky rozsvícených oken.

Kam to vůbec jdeme? Tady jsou jenom snobský hotely a atrakce pro cizince. Snad to nebude moc mastný, to by ještě scházelo, vetřít se mezi ňáký zazobance a nechat tam vejplatu.

Zastavili před šlehačkovým palácem. Jeho konstrukce, výzdoba a tvar věžiček vypadaly jako jako kopečky smetanového krému.

Bětka suverénně kráčela ke vchodu.
“Cože, ta akce je tady?”
“Jo, je to boží místo!”
“Tam se fakt smí? Nevěděla jsem, že se tu dělaj události pro veřejnost.”
“My ale nejsme veřejnost. Je to sídlo Conso voluptas.”

Aha, takže jdem do sídla tajemnýho historickýho spolku, o kterym nikdo nic neví. To je třešnička na dortu mýho posranýho života. Super námět do laciný detektivky. Smrt ve šlehačkovym paláci!

Janě naskočila husí kůže a její nezájem se změnil v ostražitost. Jejich kroky dutě rezonovaly v podloubí, jako hodiny v popravní cele.

Bětka třikrát zabouchala na těžké dveře s důmyslnými řezbami rajského stromu a hlasitě pronesla: “Vivo enim voluptas! Žiju pro potěšení.”

Ve dveřích se objevila zlatá škvíra a světlo je pohltilo. Uvnitř se před nimi rozléhala velká holá síň, osvícená několika patrovými křišťálovými lustry.

Snobský…

Bětka u protější stěny obratně sáhla do štuku a opřela se o hrozen vína. Ve zdi to dutě zacvakalo a celá se odtáhla, jako v nějakým divným scífku. Pokračovaly po točitých schodech dolů do podzemí, kde zapluly do místosti označené cedulí OŠATOVNA.

Bude to ještě víc divný?

Bětka se dravě vrhla k věšákům a policím s hadry, co vypady jako historický kostýmy. Jana je přejížděla očima, aby našla jakýkoliv záchytný bod soudnosti a střídmosti. Nic…

Dadaistickej cirkus.

Záplava nákladných rób, klobouků s peřím, antických tóg, barokních a egyptských paruk, brnění a zlatem prošívaných plášťů. Její kolegyně si vytáhla si renesanční šaty a kornout na hlavu se závojíčkem.

“Dělej, Jani. Vyber si. Můžeš být čím chceš!”
“Já nechci být ničím!”
“Odvaž se, nikdo tě tu NEZNÁ!”

Teď uhodila hřebíček na hlavu.

Nikdo mě tu vlastně nezná! Tak jo, udělám hovadinu, čert to vem. Ale ať se zejtra neobjeví moje kompro fotky na facebooku, jak se cpu dortem v kostýmu keltský velekněžky…

Vyhrálo krémové roucho, křiklavý byl pouze jeho lem a výšivka na sukni. Překvapivě kvalitní materiál. Nevypadalo jako imitace. Nasadila si paruku Kleopatry masku v benátském stylu. Nejistě se přesunula k zrcadlu. Bětka se v něm už samolibě vzhlížela. Seklo jí to. Jana se zahleděla na svůj odraz.

Tohle jsem si na sebe fakt dobrovolně vzala? Paráda... neměla bych se nakonec vyfotit sama? Můžu se na to dívat když budu mít depku a uklidňovat se, že jsem přece jenom něco zažila.

“Tak, jdeme! Jsi cool!” Bětka si ještě naducala prsa do výstřihu a vtáhla jí do zšeřelé chodby.
“Počkej, já...nevím, jestli…” Jana koktala v návalu pochybností.

Tak to je mnohem větší magořina, než jsem si myslela. Tady všem hráblo?

Vedle sebe kráčeli vikingové, rytíři, kněžny, arabské princezny, druidové a babylóňané. Nikoliv však v potměšilé nadsázce karnevalu, ale ve vší vážnosti a vznešenosti.

Mezi nimi pobíhali obsluhující s hlavami zvířat! Nosili nápoje, jídlo, masírovali a hladili, míchali a plnili všechny příkazy a přání “lidí”.

Scenérii podkreslovala podivná hudba ve složení klasických a exotických nástrojů, jejíž linka se rozbíhala mezi kakofonií a nebeským souladem.

“Takže, dá se říct, že už znám význam slova extrém. Děkuju teď se odporoučím, protože na tohle nemám kubaturu.”
“Není problém, ale nejdřív...” pronesla nenuceně a sáhla po tácu s pralinkami. Bylo na něm napsáno VÍTEJTE V NEBI.
“Hele, jestli jsou v tom ňáký drogy…” snažila se couvat Jana, ale Bětka se na nic neptala vrazila jí lanýže do otevřené pusy.

Janu ostře bodlo v sanici návalem slastné chuti. Bylo to...bylo to blaho. Slast. Chuťový adrenalin. Hranice toho, co vůbec lze smyslově zažít!

Konec. Jedna blbá pralinka a maj mě. Co si to tady syslej? Ochutnám všechno, do posledního drobečku. Jestli to bude takovej nářez, jako tenhle bonbon, tak se klidně nechám odvézt s otravou jídlem.

“Jak je to možný?” zašeptala.
“Výsledek tisíců let výzkumu lidské slasti a prožitků. Je to náš styl života. Naše náboženství a filosofie.”
“Myslíš požitkářství? Připomíná mi to římské orgie.”
“Ne, něco mnohem hlubšího. Spojení alchymie, dědictví zaniklých civilizací, duchovní zážitek. Jazyk je nejlepším nástrojem k poznávání tajemství a mystérií světa.”

To je ale blbost. Nad žrádlem si tu namlouvaj, že je to duchovní zážitek! Já si aspoň nelžu do kapsy. Jídlo je vata, se kterou jde nakrátko zacpat díra, co vězí uvnitř nás všech. No nic, jdeme se naprat! Vítejte v nebi!

Bětka se pohledem ujistila, že je všechno v pohodě a zmizela v davu. To bylo naposledy, co se ten večer viděly. Jana se provinile přikradla k nejbližšímu stolu a skenovala jeho obsah. Molekuly vůní nad nádobami přímo bouřily a rvaly se o pozornost s barvami a lákavými texturami. Svět se smrskl na obsah tabule. Jana váhavě zabořila lžičku do nachové pěny obsypané tmavými semínky.

V puse jí explodovala kombinace kyselosti, pálivosti, sladkosti a sexy bublinkové konzistence. Poznala jen tón granátového jablka, ale definitivně zahořela k místní nabídce.

Lačně zkoumala, olizovala, cucala a vychutnávala jednu pochoutku za druhou. Bylo to křupavé, palčivé, mazlivé, jemné, provokativní, krémové, slaďoučké, měkoučké, táhnoucí, lepivé, tekoucí, šálivé, omamné, neuvěřitelné! Jakoby jí pusou procházela evoluce lidstva. Jakoby mohla ochutnat krásu celého světa. Poznávala šířky a hloubky, pocity v místech, o kterých neměla ani tušení. Mrazení, smutek, euforii, péči a lásku.

Jak je tohle jenom možné…

Slzy jí tekly na lžičku a kapaly po stole.

Probrala se a spatřila viktoriánskou dámu, která na ní vrhala soucitné pohledy. Jana by se nejradši propadla. Brečí na veřejnosti s pusou umatlanou zákusky. Brečí NA TY ZÁKUSKY!

“Poprvé, že?” řekla mateřsky dáma, pohladila Janu po ruce. “Všechno zjistíš. Nech to plynout.”

Jana pokračovala v objevné pouti smyslů a zážitků. Historie, exotika, tajemno, velkolepost i mistrná jednoduchost. Jde zažít orgasmus z jídla? Čas plynul úplně v jiných rovinách, nebyl horizontální, ale vinul se jako benzínová skvrna na hladině.

Hodovní síní se najednou ozvalo: “Kdo má odvahu odhalit své nitro a je připraven se zasvětit slasti?”

Zdroj foto: Pixabay

Janě zacukala ruka.

Ne, to neuděláš! Posrala ses?

Kráčela napůl mimo sebe, chvělo s ní vzrušení spolu s čirým zděšením.

"Magus! Magus!" skandovali přihlížející a za jejich jásotu se vynořila surrealistická postava.

Muž byl hladce oholený a bez vlasů. Tělo se mu lesklo a bylo pomalované tajemným obrazci jen o dva odstíny tmavšími než jeho kůže. Působilo to velmi přirozeně, jako by šlo o pigmentové skvrny. Kolem sebe měl nedbale omotaný pruhovaný modro-zlatý plášť. Hypnotické oči připomínající portál do vesmíru ji přikovaly k podlaze.

Obsluhující s hlavou jelena a tygra donesli dlouhý stůl obložený miskami, talířky a lahvičkami.

Janu praštila do nosu směsice protichůdných pachů a lehce se jí zvedl kufr. Naštěstí to hned přešlo.

Co se bude dít? Jaký by asi bylo, si to s tím knězem teď a tady rozdat?... Na co to sakra myslim!

Jana se zhrozila vlastních myšlenek. NIKDY nespala s cizím chlapem. NIKDY na cizího chlapa ani nepomyslela. A přesto se teď slastně propínala při představě, že se jí bude dotýkat a možná i něco víc. Spadly z ní šaty a stála tam nahá.

Magus přistoupil a dlouze si k ní přivoněl. Janě naskočila husí kůže. Přejížděl rukama kolem jejího těla a četl v obnaženém pohledu, kým je.

Musela oči zavřít. Měla pocit, že jinak omdlí. Čekala ve tmě za víčky, co se stane. Ucítila něco chladného a vlhkého na prsou. Ocitla se v oblaku vůně rozmačkaných jahod, kterými Magus natřel její ramena, prsa a pokračoval přes břicho a nohy až po nárty. Následně přinesl mističku s tmavou tekutinou, namočil prst a vložil jí ho do pusy. Cítila med, květiny a palčivé koření.

Úžasné... udělej mi s tím co chceš. V tom bych se klidně vykoupala celá.

Jeho moudré prsty jí po těle obřadně malovaly spirály, čáry a tečky. Jako další nakreslil vzorec z jemného oříškového krému a na něj nalepil kandované plátky růží a takhle pokračoval.

Stávalo se z ní umělecké dílo. Její tělo bylo překrásné, voňavé a chutné. Každá křivka je dokonalá. Zdobení vytahovalo její krásy. Ale ona byla tím skvostem, který toto mohl nosit.

Bylo hotovo. Z pohledů ostatních bylo znát nadšení. Stála by v tom tichém obdivu celé věky, ale muž v kostýmu Napoleona se pohnul a vydal směrem k ní. Jana zatajila dech, když vstoupil do jejích osobního prostoru, sklonil se a vášnivě slízl plátek růže a krém z jejího třísla.

Projela jí elektrická vlna vzrušení.

Z publika se oddělil další muž, tentokrát v obleku římského senátora. Ten si pochutnat na spirále nad pupíkem. Za ním následoval král, kelt, baron a další a další, u nichž ani nestačila sledovat kdo jsou, protože se jí z toho ochutnávání vlastního těla pěnila krev jako oceán vržený na skaliska a ta symfonie pocitů ji nesla stále výš a výš, až vyvrcholila do vesmírné extáze, kterou vykřičela do světa jako bájná siréna.

Bylo po všem. Věděla kým je. Věděla to vždycky. Poznala všechno v jednom okamžiku.

Hýřící noc pomalu ujídala z talířku vyměřeného času. Jana už jen omámeně vstřebávala všechno, co se stalo. Neoblékla se. Spousta lidí bylo nahých. Nebylo v tom nic sexuálního, jen absolutní upřímnost a sdílení lidství. Tady to všechno bylo, všechno na jednom místě, v pár soustech.

Lidé se vytráceli, Jana šla až mezi posledními. Vůbec se jí nechtělo domů.

Co teď budu vlastně dělat, do háje? Všechno se změnilo. Jak s tím jenom naložím? Můžu úplně cokoliv…

Usmála se a slízla si z koutku zapomenutý kousek slaného karamelu. Pro ni je i to nejlepší málo.

"Vivo enim voluptas!" pronesla jako přísahu do sinalého rána.

Ludmila Bakonyi Selingerová

Autorkou této povídky, která se umístila na 3. místě naší literární soutěže na téma Setkání s tajemnem, je naše redaktorka a autorka dětských knížek Ludmila Bakonyi Selingerová. Představila se nám takto:

Ludmila Bakonyi Selingerová, autorka 14 knih a pedagog. Miluje pouliční umění, přírodu a pohádky, v jejichž vrstvách se už mnoho let úspěšně potuluje. Z Prahy s rodinou odešla na usedlost ze 17. století v Pošumaví, kde se věnuje mateřským radostem a psaní.