Kultura21.cz

Druhé místo v naší literární soutěži si vysloužila povídka Prodavačka snů od Apoleny Dostrašilové. Autorka píšící pod pseudonymem Apolena Dostrašilová žije ve východních Čechách. Kromě psaní se ve volném čase věnuje prakticky všemu, co se dá nazývat kreativní činností. Kdykoli má volno s hrnečkem dobrého zeleného čaje či sklenkou červeného vína nechává ožít literární postavy, maluje háčkem očka z příze, nebo tančí v kuchyni při tvorbě pokladů do zavařovacích sklenic. Za život prošla spoustou dobrého i zlého a všude kolem sebe si bere inspiraci. Po řadě napsaných a více či méně čtených fanfikcí se pustila do vlastní tvorby. Povídku si můžete přečíst níže.

Prodavačka snů

Bylo to tak snadné. Tak jednoduché, než se to celé zvrtlo. Vlastně se to zvrhlo. Těžko povědět, odkud začít, abyste mě pochopili a abyste mi věřili. Nejsem v jádru zlá ženská. Ale každý holt dělá, co umí. A já toho popravdě nikdy moc neuměla. Jestli jsem něco uměla, pak lhát. V tom jsem byla mistr už jako malá copatá holka. Vždycky mi papula jela a ze všeho jsem se vykroutila s podivuhodnou lehkostí.
Tohle začalo chvíli po revoluci. Chápejte, vy mladí už to nepamatujete, ale, jak jsme říkali, za komárů musel každý makat. Kdo nemakal, dřív nebo později seděl. Ale po revoluci to bylo všechno jinak. Ani mně se nechtělo dál dělat za pár šupů v místní textilce, která beztak nezkrachovala jen díky dojíždějící pětiletce. A tak mě jednou po pár skleničkách jablečného výtečného, též známého jako čůčo, napadlo, že by mě mohla celkem slušně uživit ta moje nevymáchaná pusa.
A protože jsem nikdy neměla od myšlenky, jakkoli blbé, daleko k činu, kolikrát ještě blbějšímu, pobalila jsem si svých pět švestek, kupy textilu za ty roky přeskladněného z fabriky, kde jsem dělala, ke mně do skříní, dala jsem výpověď, vyluxovala vkladní knížku a odstěhovala se na druhý konec republiky. Bylo to snadné, když jsem neměla chlapa ani děcka. A těch pár kámošek z textilky se beze mě obešlo celkem snadno. Musela jsem někam, kde mě neznali, když jsem chystala tak velkou lež.
Menší město skoro u čáry se Západem se ukázalo jako výborná volba. Našla jsem si levný kvartýr na periferii, ve starém pavlačovém domě. Dokonale zastrčený, ale zas ne mimo dosah potenciálních klientů. A ne, neměla jsem v plánu šlapat. To fakt ne. Hodlala jsem prodávat svoje rozumy, ne svoje tělo.
Typicky komunistický byt s umakartovým jádrem jsem za prachy z vkladní knížky začala svépomocně předělávat na něco, co při troše fantazie mohlo připomínat místo s velmi silnou aurou, aniž bych si byla tak docela jistá, co to ta aura je. Ale četla jsem o tom v nejmenovaném západním plátku, tak to muselo být fakt důležitý. Z obývacího pokoje jsem během pár dnů udělala přímo ukázkovou síň věšteb.
Jo, je to venku, hodlala jsem věštit. Ne, že by se s vědmami poslední dobou neroztrhl pytel, byly už i v televizi, ale kdo neriskuje, nezíská. A tak jsem do toho šla po hlavě a místní noviny mi šly na ruku.
Když jsem do nich zběžně nahlédla, zatímco jsem se jimi chystala rozleštit šmouhy na oknech, praštilo mě do oka, že shánějí astrologa pro sestavování horoskopů, které chtějí začít tisknout svým čtenářům pro zpestření. Jako na zavolanou… Lepší reklamu jsem si nemohla přát.
Vyhrabala jsem v jedné z ještě nevybalených krabic knížku o znameních zvěrokruhu, kterou jsem sehnala pod pultem ještě v době, kdy tohle vycházelo maximálně jako samizdat. Přečetla jsem si, jaká vůbec jsou znamení, od kdy do kdy je jejich čas a jaké mají charakteristiky. To abych nebyla úplně mimo.
Sedla jsem k psacímu stroji a slova mi šla od prstů sama. Paličatí lvi by si v nejbližších dnech měli dávat pozor, aby se vinou své tvrdohlavosti nedostali do zbytečných nesnází. Nejisté váhy pozor, čeká vás osudové rozhodnutí a teď bude nutné neváhat, haha… Jak říkám, šlo to samo a mělo to šťávu.
Hned další den ráno jsem se vymódila jako cikánka z cirkusu a vyrazila se svým výtvorem do novin. Zkrátím to, štěstí stálo při mně. Šéfredaktor z toho byl paf a rovnou mi nabídl smlouvu. Když jsem viděla honorář za to, že mu jednou týdně dodám podobnou kupu blábolů, málem mi spadla brada až na zem. Nechala jsem si tu sumičku pěkně zopakovat, kdybych se náhodou přeslechla. Ale bylo to tak. Za hodinu se skleničkou a cigárkem u psacího stroje jsem dostala slíbeno tolik, za kolik jsem makala v textilce celý týden jako šroub. Ihned jsem souhlasila a už si rovnala v hlavě, že se ho při nejbližší příležitosti poptám, jaké je znamení, abych mu přidělila párkrát za sebou pěknou předpověď jako poděkování. Navíc mi rovnou na ruku vysázel honorář za odevzdaný kus papíru s mými výmysly.
Hned v pondělí jsem si k ranní kávě a cigaretě otevřela noviny a začetla se do svých předpovědí. Smála jsem se u toho jako šílenec. A protože jsem svému znamení doporučila pustit se do nových projektů a výzev, hned jsem zasedla ke stroji a napsala předpovědi na několik dalších týdnů dopředu, abych na ty nové věci měla čas. Za dopoledne jsem těch nesmyslů sesmolila tolik, že to pohodlně vystačilo do konce příštího měsíce. Byla jsem se sebou spokojená a ještě jsem se královsky bavila.
Než jsem vyrazila s další várkou do redakce, připravila jsem i inzerát, který jsem si u nich chtěla nechat v rámci honoráře otisknout. „Vědma Oana nabízí své služby. Chcete nahlédnout do věcí budoucích, nebo snad porozumět těm současným? Jsem tu pro vás. Výklad snů, věštba z tarotových karet, čtení z ruky a z čajových lístků, astrologie a numerologie.“ A samozřejmě kontakt na mě, aby mě mohli vyhledat.
A, světe, div se, ono mi to zase vyšlo. Jakmile spolu s dalším horoskopem otiskli můj inzerát, drnčel mi telefon jak splašený a lidi se překotně začali objednávat na sezení. Musela jsem si pořídit diář a mít ho pořád při ruce, abych si náhodou ve své zbrklosti, nebo spíš hamounství, nedomluvila víc lidí na stejný den a čas. A taky abych si nechala dost prostoru pro lenošení, nicnedělání a psaní horoskopů pro noviny.
Z první klientky jsem byla nervózní a vrtěla jsem se, jako kdybych měla vlka. Ale i tentokrát moje šťastná hvězda zářila. Byla to ženská tak v mém věku a byla stejně nervózní jako já, jen v tom neuměla tak dobře chodit. Já totiž hned, jak zazvonila, nasadila svůj po tři dny před zrcadlem trénovaný neprostupný výraz, zatímco ona se rozpačitě našklebovala. A hned, jak dostala tajemnou směs bylin na uvolnění (tedy pro vás trochu máty s trochou meduňky a heřmánku – takže kombinace chuťově dobrá a podle toho, co bylo na obalu, naprosto neškodná), ze sebe vysypala, že si neví rady s partnerem. Ten její prostě ne a ne přestat pít.
Lidi! Nic snazšího jsem si na rozjezd nemohla přát. Mrkly jsme na to do její ruky a pro jistotu jsem si dala i menší matematické cvičení ve stylu numerologie. Ať tak nebo tak, vyšlo mi, že má ten ztracený případ kopnout do řiti a najít si pořádného chlapa. Co jiného taky poradit, že? To dá přeci rozum. Takový se prostě nenapraví, ani kdyby dostal trubkou po palici, tak nač s tím ztrácet čas.
Dotyčná odcházela o dvě stovky lehčí (jako tehdy to byly nějaký prachy) a naprosto spokojená, protože to, co jsem jí řekla, věděla už dávno, teď to ale měla potvrzené z vyšších míst. K nezaplacení… Naivka…
A podobně se mi dařilo i dál. Netrvalo dlouho a pořídila jsem si za honoráře slušné auto, ještě slušnější šatník, místo laciných Clayek jsem mohla přejít na mnohem lepší velbloudy a jablečné čůčo jsem vyměnila za opravdové víno, ze kterého tak nebolela hlava. Byla jsem ve svém splněném snu.
Samozřejmě jsem spoustu peněz nalila i do podnikání. Nakoupila jsem si nějakou tu západní literaturu na mystické téma, aby ty moje ezopindy byly neustále originální. K tarotovým kartám jsem pořídila ještě andělské, které byly super, protože přímo obsahovaly věštby a člověk si je nemusel pracně vymýšlet. Jako třešničku na dortu jsem pořídila i křišťálovou kouli. Tu má přeci každá pořádná vědma, ne?
U té koule se na moment zastavím. Tak, jak jsem to popisovala, se může zdát, že jsem si jen užívala a rozhazovala jsem. Ale zrovna u koule se projevilo moje škudlivé i kreativní já. Když jsem ji vybalila z té spousty bublinkové fólie, ve které přišla, vypadl na mě z krabice návod a v něm stálo, že pro zachování lesku a tak dál a tak dál ji mám leštit výhradně hedvábnou utěrkou, kterou si u nich samozřejmě můžu objednat, a to za cenu, za kterou bych si mohla pořídit rezervní kouli.
Poté, co jsem danou firmu titulovala zapráskanými zloději a ještě několika dalšími, mnohem peprnějšími výrazy, mi došlo, že tenhle druh zlodějny je vlastně geniální. Sebe samu jsem ujistila, že kouli stačí prostě sem tam vzít houbičkou na nádobí a vyleštit obyčejnou lněnou utěrkou. Bylo mi ale jasné, že lidi jsou schopní za takové kraviny utrácet majlant, stejně jako za čtení a poslouchání mých blábolů.
Navštívila jsem proto galanterii a zainvestovala jsem. Není lepší ryto než ochranné amulety a šperky slibující ten či onen výsledek. Tenhle přívěsek noste, mladá paní a to by v tom byl čert, aby se to miminko nepovedlo (když si sem tam i vrznete bez ochrany)… A vy se, paní, bojíte o svého synka, když musí na tu vojnu? Obavy stranou a dejte mu tohle. Dokud to bude nosit u sebe, nic zlého se mu nestane. Za to vám ručím. (Protože na idiota se srdíčky a čtyřlístky na krku prostě nikdo nevystřelí už jen ze soucitu.)
Řeknu vám, začala mi díky tomu honička. Psát horoskopy už pro troje noviny, samozřejmě pro každé trochu jiné, ale podobné, aby se moje předpovědi nějak výrazně nerozcházely, to byl zápřah pro moji kreativitu. Pak denně pět až šest sezení s těmi, kterým nestačilo si to přečíst v tom či onom časopisu, nebo si prostě jen potřebovali někomu postěžovat a zadarmo je nikdo nechtěl poslouchat. A po večerech jsem místo vymetání barů nebo návštěv kina seděla pěkně u televize a navlékala ty nesmyslné amulety.
Takhle jsem to táhla báječných pět let, než jsem si uvědomila, že mě to pomalu ale jistě přestává bavit. Byla jsem vyhořelá. Mlít pořád ty stejné nesmysly dokola, opakovat naučené fráze totálně uhozeným, rádoby mystickým hlasem, vymýšlet do horoskopů stále nové a nové žvásty o tom, co by panny měly a berani zase neměli dělat, pokud si nechtějí přivodit zkázu… Bože, měla jsem toho plné zuby.
Potřebovala jsem někde zvolnit, proto jsem přestala brát klienty na osobní sezení u mě doma. Výklad snů si se mnou stejně jeden z ženských časopisů domluvil na korespondenční bázi, takže o příjem jsem měla postaráno, stejně jako o zprostředkovaný prodej přívěsků, amuletů a udělátek, který mi nabídla majitelka galanterie, kde jsem si pomalu mohla zaplatit permanentku. Tak o nic nešlo.
A teď, když víte, jak to celé bylo s mou kariérou věštkyně, se pomalu dostávám k tomu, proč jsem se zařekla, že už se nikdy nepokusím předpovědět ani počasí na druhý den. Ano, slyšíte správně. Končím s věštěním, a to nadobro. Konec, šlus, tečka, domluvila jsem…
Může za to on, Ivan. Naháněl mě a mermomocí chtěl osobní sezení a vyložit karty. Byl v tak zoufalé situaci, že byl prostě ochotný vsadit všechno na moji radu. S mnoha omluvami a ezopindy jsem mu pokaždé řekla, že klienty už neberu, že mám plno. Jednou mu nepřály hvězdy, podruhé mu nešla karta, jindy zase byla špatná aura, ať už je to cokoli. Ten chlap se ale stejně nejpozději za pár dnů ozval znova a znova žadonil, ať jsem tak laskavá a udělám si na něj chvilku.
Nakonec jsem souhlasila jen proto, abych se ho zbavila. Ufňukaný idiot, co mi každý druhý den volá, místo aby svoje problémy doopravdy řešil. To jsem si o něm tehdy myslela.
Když dorazil do mojí věštírny, málem jsem se pohrdavě ušklíbla. Chlápek byl skoro o půl hlavy menší než já, kůži jak z papíru, pytle pod očima a hubený jak věchýtek. Pohled k pláči. Hlas měl ale překvapivě pevný. Hned mi o překot začal líčit, jak jeho synátor začal fetovat, jak je v tom až po uši, dluží, kam se podívá, a on nestíhá na ty jeho maléry vydělávat. Jak to jeho i jeho chudinku ženu bolí kluka takhle vidět. A že detox nepomáhá, protože z něj vždycky uteče. A kecy a kecy…
Žvanil dobré dvě hodiny a utíral si sople do rukávu. Já byla znuděná už po první půlhodině a koukala jsem vymyslet, jak se ho rychle zbavit, abych si hned na to mohla změnit telefonní číslo a porozhlédnout se i po bytě, kam bych se mohla přestěhovat, aby mi neskvotoval před okny, až si zas bude potřebovat poplakat. Jo, byla jsem cynická a necitlivá kráva. Uznávám.
Když to konečně vypadalo, že bude těm jeho fňukům konec, nakoukla jsem zkušeně do koule a zahrála jsem zděšený výraz. Rychle jsem přes kouli hodila utěrku a zavrtěla hlavou. Jo, tohle na ně zabíralo. Když se otrlá věštkyně vyděsila tím, co viděla, rychle zkrotli a začali se modlit ke všem entitám, na které si v tom šoku vzpomněli, aby ta moje věštba nebyla tak zlá, jak můj výraz napovídal. A skoro vždycky to tak bylo. S tímhle mužem jsem ale neměla slitování, protože mě prostě otravoval. A tak jsem sáhla po kartách a chvíli s nimi míchala. Za ty roky jsem se naučila narafičit si karty tak, abych přesně věděla, co vytáhnu. Tedy, lépe řečeno, abych vytáhla to, co potřebuji. Pamatuji si to, jako kdyby to bylo včera.
Pětka holí, hm, hm, hm, to se podívejme. To znamená zápas, ano, ano, opravdu lítý souboj s mnohem silnějším protivníkem. A dál tady máme desítku mečů, to je hroucení představ a ideálů. To opravdu není šťastné pořadí. Můj milý, je mi líto, ale svůj souboj nemůžete vyhrát. Pokud se nevzdáte, bude to váš konec, příteli…
Jo, ač jsem to dělala jen opravdu zřídka a málokdy takhle přímočaře, jemu jsem prostě prorokovala smůlu. Co smůlu? Plný kýbl sraček. Tak to bylo. Ale jak jsem, sakra, mohla vědět, že mi ten blb doopravdy uvěří každé slovo? Že si bude díky mně jistý, že je všechno v háji a nikudy se z toho bahna už nejde dostat? Jak jsem to měla tušit?
Ten muž mi naneštěstí doopravdy uvěřil. A podle toho se zařídil. Jelikož jsem mu v podstatě řekla, že žádná cesta nevede dopředu a že to stejně dopadne všechno blbě, rozhodl se tomu všemu předejít. Tedy spíš u toho raději nebýt. Už vám svítá? Víte, kam tím mířím? Ano, paní, přesně tam. On si to ještě v ten večer, snad ani ne hodinu po mém zdrcujícím proroctví, hodil.
Když jsem se to druhý den dozvěděla, málem to se mnou praštilo. Došlo mi, že jsem ho vlastně zabila já. A zabila jsem ho jen proto, že jsem byla vyhořelá a jednoduše na něj neměla náladu. Já měla blbý den a on za to zaplatil krkem. Samozřejmě, byl to idiot, když věřil věštkyni z bytovky, ale zlý člověk to určitě nebyl. Jen byl tak zoufalý, že se chytal i toho nejslabšího stébélka. A já, místo abych mu podala vějičku a vnutila talisman pro štěstí, jsem ho pěkně potopila až na dno.
Ano, stojím si za tím, že jsem ho zabila, i když jsem mu tu oprátku nasadila jen obrazně. Nikdy si to nepřestanu vyčítat. A přísahám na všechno, co je mi svaté, že už se k věštění nikdy nevrátím, i kdybych neměla co do huby. To slibuji.
Všechen ten svůj věštecký bordel házím do popelnice, znovu se stěhuji přes celou republiku a dneska jsem odpověděla na inzerát, kde stálo, že jeden z nově otevřených supermarketů hledá pokladní. To bude ideální. Tím snad nikomu neublížím.
Já v jádru fakt nejsem zlá ženská a tohle jsem doopravdy nechtěla. A až do tohoto osudného incidentu jsem nevěřila, jak velkou mohou mít slova sílu. Teď už to vím a jsem odhodlaná s nimi zacházet s mnohem větší obezřetností. Takže až potkáte při dalším nákupu prodavačku na slovo skoupou, dost možná jsem to já. Ne, nechci být nezdvořilá, jen netoužím nikoho znovu ranit.