Kultura21.cz

První místo v naší literární soutěži obsadila povídka Strážce všeho, Míra, kterou napsala Lucie Hřebečská, milovnice divoké přírody, divokých nátur a kultivované zeleniny. Narodila se v Sudetech, které jí ale brzy začaly připadat příliš civilizované a uhlazené, a tak v rané dospělosti podlehla svému puzení a přestěhovala se na Vysočinu. Mezi dosavadní úspěchy počítá například zlato v Knihovnické sově 2023 (povídka Merci!), stříbro ve Spisonátorovi 2023 (povídka Růžencová romance) a bronzy ve Vidoucích 2022 (povídka Má dáti, dal) a Stříbřitělesklém Halmochronu 2023 (povídka Teskný osudy z Argch Adchgach). V neposlední řadě také kontumačně vyhrála Okresní přebor Horní Cerekve v psaní autorských medailonků o sobě pro děsně důležité autory. Povídku si můžete přečíst níže.

Strážce všeho, Míra

Životním údělem Mirka bylo ochraňovat svou komunitu před různými hrozbami.
Mirek v osmatřiceti bydlel u rodičů, ale zdržoval se tam minimálně, v podstatě se domů chodil jen vyspat, protože jinak byl buď ve fochu, a nebo naplňoval svoje poslání nejlíp, jak dovedl: hlídáním svého revíru.
Mirkovi rodiče mívali kus lesa. Ačkoliv si katastr nemovitostí dosud myslel něco jiného, veřejné mínění v Horních Raděticích se shodovalo na tom, že žádný les už nemají. Jednak nebyl jejich, ale v podstatě Mirkův, a jednak to nebyl les, ale minové pole.
Hlavní hrozby všude na světě, čili i u nich na Malé Hané, jsou totiž (podle Mirka a v abecedním pořadí): divocí psi, gayové, liberálové, medvědi, migranti, rysi a vlci. Co mají společného? Vyskytují se v lese (aspoň někdy).
A právě tohle riziko jediný samozvaný člen radětické domobrany odmítal brát na lehkou váhu.
Opevnění revíru tak zahrnovalo sklopce, oka, klepeta na medvěda, několik nášlapných pastí inspirovaných vietnamskou válkou, systém opevnění z drátěných plotů z OBI (369 Kč/pole) za ochranným valem podél potůčku, co v srpnu vysychal, to vše samozřejmě kryto pohybem aktivovanými kamerami.
„Tak co chytil váš mladej tentokrát?“ byla otázka, s níž se pan Miroslav Vomáčko senior musel prostě smířit, rozhodl-li se zamířit do hospůdky Na Růžku na jedno.
Chlapi v hospodě se ho ptali jen tak, odpověď od něj nečekali, protože když Mirek junior něco chytil, Mirek senior se to dozvídal až jako poslední (a Mirek junior obvykle jako předposlední, až, když se pobavila celá dědina). Ne, že by bylo tolik o co stát. Mirek zatím chytil do sklopce šestkrát kočku, z toho ale pětkrát jednu a tu samou, Mínu paní Kalouskové, která byla nenapravitelně blbá a neuměla se poučit; a dále jednou do drátěného oka jakéhosi lufťáka od Prahy, co tam chtěl houbařit. To bylo celé.
„Ten váš mladej,“ navázal na to téma obvykle někdo dobromyslně, „by měl nejlepší, aby už konečně ulovil nějakou migrantku, tady nejspíš teda Polku, co přechází hranici kvůli nelegálnímu potratu, a ta aby si ho trochu srovnala, co?“
„Bať, bať,“ říkával Mirek senior, „už aby to bylo, vždyť už sami nevíme, co s ním. Rudo, dvanáctku, prosím tě.“
Tohle úterý ale bylo jiné.
„Bať, bať,“ pronesl Mirek senior jako vždycky, „však žena se už rozhodla vzít to do svých ruk.“
„Ale!“ podivila se hospoda. „Copak?“
„Kluk má zejtra narozky, Máňa mu koupila sezení ve městě u kartářky, aby mu vokázala v kartách, co mu pánbíček nachystal. Já doufám, že ženskou a vlastní bydlení a nějaký děcka.“
„Se Máňa dala na ezo?“ komentoval to Ruda, točící dvanáctku. „To je takový jako už dost vošajslich, nejni?“
„Prej je dobrá, jako ta kartářka, že se tam byla zeptat mladá od Kašparojch, jak furt nemohla počít, a vědma že jí řekla do roka a do dne, a holka má přece dvojčata.“
Mirkovo prohlášení přijalo osazenstvo hospody nejistě.
„No, když myslíš,“ pokrčil rameny Ruda, až ticho začínalo být trapné.
„Rudo, já vím, že je to kravina, ale co jí mám říct? Všecko rozumný zme už zkusili, já tu ženskou o naději vobírat nebudu, ví Bůh stejně dobře jako ty, co si už zkusila.“
Výčepní pokýval smířlivě hlavou.
„Když to řekneš takhle…“
Před Mirkem seniorem přistál půllitr s pěnou jak mlíko a hovor Na Růžku se konečně mohl stočit na jiné téma. Slyšeli jste, jací jsou ti Kašparojch smradi nevychovaný, a že vůbec nezdravěj?
*
V Mirkově životě se vystřídala období, kdy nejprve matčinu větu „Proč? Protože jsem řekla!“ akceptoval (to asi do svých dvanácti let), pak, kdy ji rozporoval (asi mezi třinácti a pětadvaceti), kdy ji prostě ignoroval a dělal si, co chtěl (asi do třiatřiceti), aby nakonec došel kruhem zpět do počátečního bodu.
Dlužno říct, že ať jinak byl, jaký chtěl, váhu pro něj přece jen měl také argument „Ale no tak, co ti to udělá, a mamka bude mít radost.“
Ani tak ale nevstupoval do nenápadných dveří suterénu v centru Boskovic s nápisem Andělské konzultace, čakry, reiki, tarot s přílišným nadšením.
Když se řekne ‚vědma‘, představil si Mirek vždycky korpulentní dámu kolem padesáti let s hlasem hlubokým díky krabičce denně a v blýskavém hávu. Překvapilo ho, když mu otevřela malá, hubená ženuška ve fádním oblečení jako z magazínu Úřad a móda.
„Pan Vomáčko?“ zeptala se vrabčáččím hláskem a stiskla jeho humpoláckou pazouru ve své dětsky drobné, studené ručce.
„To su já,“ zahuhlal. „Brýden.“ Vstupní chodba mu přišla moc úzká a v rohu se barva loupala; podle pachu tam někdo nedávno vystříkával savem plíseň.
„Pojďte dál, prosím. Čaj?“
Mirek si ho nechal poslušně uvařit a u toho se rozhlížel po místnosti. Pracovna byla malá, o prosté bílé výmalbě, a okolní nábytek byl komplet zastavěný soškami andělů. Po stěnách visely obrazy, které jeho neškolenému oku přišly jako mazanice.
Na stole před ním jako dominanta stál kulovitý tvar překrytý sametem.
„To máte křišťálovou kouli?“ křikl na vědmu, aby ho slyšela přes vřící rychlovarnou konvici.
„Ano, ale musí být takhle přikrytá, když s ní nepracuju,“ ozvalo se zpátky. Crčení vody do šálku.
„Jinak by z ní tekla ven nekontrolovatelně černá magie, že?“ zkusil znova znalecky, aby řeč nestála.
„Ne,“ vědma položila před Mirka šálek s ovocným čajem, „jinak by se do ní zvenku mohlo opřít sluníčko a v ní by se světlo soustředilo jak v lupě a zapálila by závěsy.“
„Hm,“ zklamalo to Mirka. Vědma se usmála.
„Tak pane Vomáčko, začneme? Mám tu poznačeno, že výklad by se měl týkat Vaší budoucnosti obecně.“
„Já sem si říkal,“ přerušil ji Mirek, „mohla byste mi spíš jako vodpovědět na konkrétní otázky?“
„Takže nechcete komplexní výklad stromu života?“ zeptala se zmateně. „To bylo totiž objednáno.“
„To by zajímalo moji matku. Ale je to dárek pro mě, tak jsem si říkal… Že bysem něco chtěl vědět já.“
„A co byste si přál vědět?“
„Jak mám položit otázku? A čemu?“ Mirek trochu čekal, že by se měl ptát teprve v momentě, kdy začnou vyvrhovat kůzle.
„Zatím mi jen řekněte, co chcete vědět, musím vybrat vhodné médium.“
„No, já bysem chtěl vědět… Já hlídám hranice a bráním dědinu, ale všichni se mi smějou…“ ošil se. Vědmička chápavě přikývla, ačkoliv nemohla v téhle fázi chápat nic. „Tak bysem rád věděl, jestli už konečně taky něco chytim, a jestli se mi přestanou smát.“
Vědma nakoukla do diáře.
„Jen jednu otázku.“
„Jak, jednu?“
„Buď, jestli chytíte, nebo jestli se přestanou smát. Případně můžete doplatit, jestli chcete?“
„Stačí ta jedna. Jestli něco chytím.“
„A co by to mělo být?“
„Nevím. Migranty. Medvěda. Rysa. Vlky. Něco takovýho prostě.“
Vědma se zamyslela, ale pak pomalu přikývla.
„Tarot,“ vyslovila a usmála se. „To bude nejlepší. Zeptáme se tarotových karet.“
S těmi slovy zatemnila a zapálila tři svíčky. Z police odrovnala pár andělů a natáhla se za ně pro balíček karet.
Podala je Mirkovi.
„Míchejte. Zavřete u toho oči, pokud to zvládnete.“
A Mirek míchal jako o život a oči měl pevně semknuté. Myslel na lovecké trofeje, slavné válečníky a na hrdého tátu.
Podle instrukce pak sám sňal a do šestiúhelníku vyložil šest karet a sedmou doprostřed. Nepřiznal by si to, ale ruka se mu téměř třásla napětím.
„Tak co?“ zeptal se nedočkavě.
Vědma ho utnula překvapivě autoritativním gestem a dál se soustředěně vpíjela do karet.
Svíčka na skřínce zaprskala. Prudce se po ní otočil. Pluk andělů bez tváří ho propichoval vševidoucími pohledy. Ztěžka polkl.
„Ano,“ pravila konečně vědma. „Karty říkají, že ano. Něco z toho, co jste jmenoval, skutečně chytíte.“
„FAKT?“ vyjekl Mirek nadšeně.
„Brzy, říkají karty. Potrvá to ale dlouho, tři noci, tři dny,“ pokračovala kartářka.
Mirkovi se roztahoval po tváři široký úsměv. Proč se koc tváří tak kysele, říkal si, tři noci, tři dny, to je aspoň úkol pro chlapa! Pořádná číhaná. Zvedal se, že jí potřese rukou, když ho vědma pohledem posadila zpátky do křesílka.
„Neradujte se. Vyslechněte varování karet: nebudete připraven. Bude to něco nečekaného.“
A v ten moment potemněla i Mirkova tvář.
Cítil se, jako by jeho dětství tím konkrétním úderem srdce skončilo, a před ním se rozprostíral mužský věk, drsný, chladný a zrádný. Vkročil na válečnou stezku a není cesty zpět. Vydán všanc osudu, který se mu vysmívá: on, Mirek, a nebýt připraven! Osamocený hrdina vzdorující předurčenosti. Ještě se ukáže!
„Rozumím,“ přikývl vážně. „Děkuji.“
„Neděkujte, bylo zaplaceno,“ odpověděla vědma automaticky a vstala. „Pojďte se mnou.“
Vedla jej do kumbálku vedle. Po všech stranách se táhly poličky až ke stropu, a ty byly plné podobně velkých, neoznačených balíčků v tmavě hnědém silném papíru.
„Najděte váš,“ řekla mu.
„Cože?“
„V ceně k výkladu je jeden z Balíčků osudu. Pomůže vám, až bude potřeba. Vezměte si, který vás přitahuje.“
Mirek na ni civěl a zjevně vůbec nechápal.
„Natáhněte levou ruku a hledejte, který vyzařuje teplo. Stejně, jako když jste snímal karty.“
„A k čemu že to je?“ mrmlal, zatímco máchal rukou po kumbále a vířil v něm prach.
„Každý k něčemu jinému. To zjistíte, až nadejde ten pravý čas. Do té doby ho neotvírejte.“
Závan tepla pocítil Mirek u spodní poličky vlevo. Čapl papírový pytlík, který vypadal podobně jako ty, které nechala obec loni instalovat pro pejskaře u nich po vsi, a potřásl s ním, aby odhadl, co v něm je.
„Ne,“ chytla ho vědma za ruku. „Nebojte, ve správnou chvíli si na něj vzpomenete. Do té doby ho nechte být.“
„Dobře. Děkuju.“
„Bylo zaplaceno,“ řekla znova mile vědma, a pak ho doprovodila ke dveřím.
Balíček Mirek doma mrskl na svou postel a téměř okamžitě na něj zapomněl. Měl teď na práci důležitější věci – mnohem, ale mnohem důležitější věci. To by bylo, aby Mirek Vomáčko nebyl připraven nebo něco nečekal!
*
Pokud do té doby byl les manželů Vomáčkových minovým polem, mohlo to být leda minové pole běžného až podřadného typu; po vylepšeních, do nichž se Mirek vehementně pustil, už to ale byla spíš pláž v Normandii, kdyby byli nacisti spojence čekali i s válečnými mamuty po vzoru Hannibala.
„Já jí dám, nečekal,“ hekal Mirek dokončující síť čtyři metry hlubokých jam s bodci z přebytečných plotových planěk na dně. Vlastnoručně malované cedule s lebkami, zkříženými hnáty a vykřičníky varovaly všechny chodce z české strany – z druhé strany totiž chodí migranti. Divá zvěř sice chodí ze všech stran, ale zato neumí číst.
Kdokoli by byl dost pošetilý na to, aby i přes četná varování do té terry terribily vkročil, měl by šanci asi jako sněhová koule v pekle. Sám Mirek si na průchod svým hájemstvím vzal s sebou mapu v měřítku a pohyboval se přesně vyměřenými krok-sun-kroky, poskoky a plížením plazením vpřed. Vedla tudy jediná bezpečná stezka – k jeho nové vylepšené BéeSce, což je zkratka pro Beobachtungsstelle. Na to, aby jí říkal prostě jen Pozorovatelna, byla totiž BéeSka až neměřitelně příliš hustokrutopřísná.
V BéeSce, hnízdě z fošen maskovaném mlázím uprostřed revíru, tiše poblikávaly kontrolky a výstražná světýlka čidel, senzorů a alarmů; zbloudilé sluneční paprsky se odrážely od obrazovek promítajících sto a jeden pohled na les v reálném čase; pod podlahou byla uložena pohotovostní mačeta a nad ní v bedně vojenské příděly postačující dospělému muži na dvacet dní, barel s pitnou vodou a chemický záchod. Na polní lůžko místo nevybylo, ale Mirek na stráži stejně spát nemohl, a navíc se mu podařilo BéeSku v těchto dnech vyšperkovat tak nádherným zlatým hřebem, že se na něj nemohl vynadívat – z místního šroťáku se mu povedlo vydyndat poslední zbývající celokoženou sedačku z Audi A5, kterou kdosi sdělal na totálku.
Ta luxusní černá sedačka s pevným bočním vedením byla na BéeSku tak akorát vysoká, byla zatraceně pohodlná, ale hlavně: byla tím pravým finišem, velkopanským trůnem dodávajícím punc majestátu a vznešenosti, který Mirkovi v jeho počínání doteď chyběl. Jediné, co mohlo snad být ještě lepší, by bylo, kdyby byl Mirek sedačku získal předtím, než revír vylepšil tak, že se sám chytil do dvou svých menších pastiček, než ji do BéeSky dotáhl. Nastražit nová oka a zresetovat alarmy byla ale přeci jen malá daň – vše teď bylo dokonalé. Vše bylo připraveno.
Číhaná mohla začít.
Mirek slavnostně na klíně otevřel nový linkovaný sešit A5, který už předem nadepsal „LOV“, a provedl první záznam:
Pátek 2.6.2023 13:07 SEČ hlídka zahájena, perimetr klidný, monitoring a vyhodnocování rizik.
Rovně, po vojensku se v maskáčích, dlouhém rukávu, s bojovou barvu na tváři a čelovkou na čele (za soumraku nelze ztrácet čas nasazováním) usadil do svého celokoženého trůnu a s rozechvěním se oddal prvním minutám zatím nejtěžší mise, do níž se dosud vybičoval.
Věděl, že bude tvrdá, věděl, že nebude spát a že na konci nejméně tří dní, kdy neopustí BéeSku, bude místní hygienická situace žalostná; se vším se smířil, když na konci měla být ta největší odměna ze všech: pořádný úlovek.
*
Páteční noc byla jasná. Jak se ochladilo, dostal trochu hlad, s očima stále zabodnutýma do monitorů snědl jednu masovou konzervu. Po hranici revíru popocházela divoká svině s pruhovanými mladými, sledoval je na kameře.
Na úsvitu si dopřál kafe, vodu na něž uvařil na kapesním vařiči na kapsle. Přišlo mu moudré vypít ho teď, než začne slunce hřát a na teplé nápoje ho přejde chuť.
Prasata nad ránem zmizela. Čidlo několikrát probliklo, když před ním proletěla sojka.
Přes sobotní poledne se teploty ve stínu vyšplhaly ke třiceti stupňům.
Sobota 3.6.2023 14:00 SEČ dosud bez pozitivního nálezu. Stav monitoranta stabilní a bdělý; hygienická situace lepší než očekávaná, v panujících teplotách jsou tekutiny vstřebávány bez nutkání na močení.
I sobotní soumrak stále nacházel Mirka v poměrně dobré náladě.
Nebyl nervózní. Věděl, že jeho Velký Úlovek se už chystá – všeho do času.
Spokojeně si protáhl nohy. S tou sedačkou to vymyslel skvěle, čekal by, že bude po tak dlouhém sezení rozlámaný; a nebyl vůbec. Opět se mu potvrdila jeho teorie, že některé drahé věci prostě jsou drahé, protože jsou dobré – například kožené sedačky v audinách.
První krize přišla v neděli kolem druhé ranní.
Neděle 4.6.2023 2:12 SEČ monitorant má mžitky před očima a drobnou malátnost. Z mimořádných zásob spotřebován 2x RedBull příchuť jahoda balení á 2dcl.
Divoká svině se zadívala přímo do fotopasti, jako by chtěla Mirka zkontrolovat.
Jen běž, maličká, odvětil jí šeptem, o tebe mi nejde.
Maličká popošla a nezaujatě se jala rýt v hlíně pod buky.
V neděli kolem deváté se Mirek s trhnutím… zůstal vzhůru stejně tak, jako po celou dobu vzhůru byl, nebo to alespoň tvrdí dochovaný záznam. Z předchozího bdělého stavu, který určitě nebyl spánkem, jej vytrhly vibrace mobilu.
„Mirečku, nechceš se přijít domů aspoň vyspat a najíst? Už jsi tam dlouho,“ zazněl ve sluchátku starostlivý hlas paní Vomáčkové.
Mirek se nenamáhal s odpovědí, jen hovor típl a matku přidal na seznam blokovaných čísel. Tohle si nemůže dovolit.
V neděli v 11:30 se do pasti na mamuty a migranty chytil zajíc a teď seděl smutně na jejím dně a ohlodával napichovací kůly. Mirek si otevřel dalšího Redbulla. Kdyby byl mohl v BéeSce vstát, možná by vstal a přecházel tam a zpátky jako neklidná šelma. Cítil, že se jeho čas blíží.
V BéeSce se ale vstát nedalo, tak dál seděl v koženém křesle a přemýšlel, že potom zajíce vyloví z ďoury, picne a dá mámě jako omluvu, aby ho udělala na smetaně.
Na zajíce na smetaně se těšil. Snědl další masovou konzervu a vypil ještě jedno kafe. Kafe z něj konečně vyhnalo předchozí konzervu. Vstát bylo těžší, než čekal. Chemický záchod si pamatoval pohodlnější. Do deníku si poznačil, že hygienická situace je i tak uspokojivá.
Den se poklidně dokolébal svého závěru a nastala noc.
Byla temná.
Hodina sovy.
Hodina predátora.
Třetího dne, třetí noci, musí to být – každou chvíli.
Ač se bránil, seč mohl, se tmou začaly Mirkovi tancovat nervy. Hlava se nedostatkem spánku nesnesitelně motala a srdce bušilo samým očekáváním a kofeinem tak, že mu jeho údery duněly lebkou jako vzdálený koncert pro jediný kopák. Rukou neustále odháněl světlušky, aby po čtyřech hodinách přišel na to, že tam žádné světlušky nejsou, ale obelhává a šálí ho vlastní zrak.
Neklidně zíral do tmy a do záře senzorů.
Až se konečně něčeho dočkal.
Pondělí 5.6. 2023 3:03 SEČ bez zjevného důvodu vypadl vizuál sektoru alfa B8-15C. Nejvyšší pohotovost.
Mirek slyšel kroky.
Něčeho.
Neuvěřitelně.
Velkého.
Šustilo to v podrostu všude kolem něj.
Obcházelo to pasti i senzory, bylo to chytré, vždy snad centimetr mimo Mirkovo zorné pole a dohled čidel.
Mirek si přes kolena položil mačetu a odjistil malorážku. S každým zašustěním sebou trhal a civěl nočním viděním do noci.
A pak se nedělo vůbec nic. Do rána. Ani ráno.
Tehdy se ohlásila největší krize.
Mirkovi bylo strašně. Byl tak unavený, že by přísahal, že je už mrtvý, jen se k němu smrtka nemůže přes opevnění dostat. Hlava jako by vůbec neseděla na jeho ramenou, potil se tak, že hygienickou situaci úplně přestal zaznamenávat, aby nepohoršil budoucí generace.
Hlavně ale měl příšerný vztek.
Co to bylo – a kde to je?
Věděl ale jedno.
Pokud se to dovedlo vyhnout všem pastím, nechce se s tím potkat tváří v tvář. Však ono se to chytí – nakonec!
A tak započala nešťastná hlídka čtvrtého dne.
Ticho a vedro mořily nebohého Mirka, týraly jej nejmíň stejně, ne-li víc než jeho smysly. Napočítal tisíc vteřin. Minutová ručička se ani nepohnula. Jedinkrát zkontroloval stav svých zásob za sebou. Bylo o hodinu víc.
Měl by odblokovat mámino číslo už teď?
Byla by hanba vrátit se domů a vyspat se, jen hodinku, dvě – vleže – než se vrátí na hlídku?
Pondělí 5.6. 2023 15:03 SEČ malomyslnost
Mirek se na trůnu málem překotil, když se všechny kontrolky sektoru alfa B8-15C rozvřeštěly. Mačetu i malorážku od rána třímal v rukách, které už skoro necítil. Vyskočil, praštil se hlavou o střechu BéeSky a nejvyšším tempem vyrazil na místo poplachu.
Narostl mu knedlík v krku, nemohl polknout, nemohl vydat ani hlásku. Nohy se mu třásly a neposlouchaly jej. Klopýtal neobratně svou tajnou stezkou, spouštěje další čidla a alarmy. Přemýšlel, jaké to je, zastřelit narušitele.
Těsně před sektorem alfa B8-15C padl na čtyři a našel drát elektrokomunikačního vedení – ten, který měl vést vizuál. Chtěl vědět, s čím má tu čest.
Šel po drátku – končil slepě, přesně jak předpokládal. Končil v prasaty rozryté půdě u paty buku.
„Do prdele,“ zavrčel Mirek pro sebe. Zjevně to byl nesouvisející incident. Nemůže tušit, co ho v pasti čeká.
Připlížil se k ní po břiše, malorážku v palebné pozici.
Před očima se mu tmělo čím dál víc.
U samé hrany jámy se zarazil.
Vevnitř něco bylo. Slyšel to. Slyšel to dole v hloubce.
Rychle se třikrát za sebou nadechl a zase vydechl, jako pes nebo žena na předraženém předporodním kurzu, a pak, celý se chvěje, na „TEĎ“ zařvané ve své mysli konečně rychle namířil zbraň do pasti a nakoukl za ní.
Nejdřív neviděl nic.
Musel zaostřit a jeho zrak se musel chytit pohybu.
„Mňau?“ řekla mu Mína paní Kalouskové. Přišla se jako každé první pondělí v měsíci chytit do sklopce, ale nemohla ho najít, když teď byla místo něj díra.
„Krávo blbá.“
Srdce jako by se Mirkovi propadlo z těla ven.
Ztěžka se vyhrabal do stoje.
Jak z něj vyprchal adrenalin, cítil se najednou jako hadrová panenka. Stálo se mu vratce. Celé tělo ho šíleně bolelo. Smutně se ohlédl k BéeSce. Ani deník u sebe neměl, aby svou hanbu svěřil těm mlčenlivým stránkám. Poraženecky se vypravil k domovu.
Již na půli cesty zjistil, že některé části těla ho bolí víc než jiné.
Když potkal Mirka seniora u vstupních dveří, už se jen belhal.
„Mámo, kluka máš doma!“ houkl senior do domu.
„Ahoj,“ zahučel Mirek a sunul se kolem něj dovnitř.
„Co chodíš jako to pako?“ zeptal se táta.
Mladý na něj upřel stoletý bolavý pohled jak ze Starce a moře.
Beze slova se vydal po schodech do svého pokoje.
„Jak chodí? Co mu je?“ zavolal mámin hlas z prádelny.
„Jako naprcanej kačer,“ křičel zase otec. „Že tys celý tři dny seděl v tom vedru na tý kožený sesli, co?“
Mirek neodpověděl. Sesunul se na postel. Kdyby ho celý regiment v okovaných botách natřených chilli pastou kopl do zadku, nemohlo by to bolet víc.
Jak padl na postel, cosi se mu zapíchlo pod žebra.
„A chytils teda něco?“ chtěla vědět máma.
Mirek zpod sebe vytáhl balíček od kartářky. Znovu se jím rozlil vztek.
Podfukářka falešná! Nic netrefila!
Roztrhl pytlík. Ven se vykutálela jakási mastička, kousek papírku a houbička na nádobí.
„Jo, podle tý chůze chyt vlka!“ volal pobaveně otec.
Mirek si podržel papírek před očima.
„Mastičkou na opruzeniny,“ stálo na něm, „ošetřete pokožku až po jejím skutečně důkladném očištění, nejlépe drsnější, zelenou stranou přiložené houbičky.“