Kultura21.cz

A máme tu čtvrtou vítěznou povídku od Vojtěcha Kintera nazvanou Matikářův stereotyp. Moc se nám líbila! Vojtěch Kinter svou prózu a verše publikoval v časopise Tvar, verše pak dále na Nedělní chvilce poezie. Recenzuje převážně současnou českou poezii. V prosinci mu v nakladatelství Dauphin vyšla básnická sbírka Patrný rub věci. Jeho povídku si můžete přečíst níže.

Matikářův stereotyp

Hloubka nebo povrch – už to nerozeznávám. Na to jsem se dostal až příliš daleko. Deníkové zápisy se mi zredukovaly; málo prózy, takřka výlučně výčty, k rozepisování nejsou důvody. Záznam pár dní zpátky – téměř identický s loňskem i předloňskem:

6. září 2022: Ráno T. u sn.; Spánek dobrý. Z práce odchod 18:09. Večer klient M.P.: nešťastná láska.
6. září 2023: Ráno T. u sn.; Spánek velmi dobrý. Z práce odchod 18:06. Večer klientka S.H.: nešťastná láska.
6. září 2024: Ráno T. u sn.; Sp. vynikající. Z pr. odchod 18:03. Večer klient Ř.S.: nešťastná láska.

Aniž bych se o to zvlášť snažil, daří se mi stále lépe opouštět práci přesně na čas. A můj spánek se korelativně s tím zlepšuje. Dny jsou si stále podobnější a alespoň dle spánku soudě to je jen k mé spokojenosti.
Možná jsem byl už jen krůček od toho, abych ulehl do pohodlného každodenního automatismu, kdy bych v danou fázi cyklu vždy myslel tutéž myšlenku. Nevím, co by o tom platilo – buď, že jsem se dostal do samé hlubiny existence, anebo se oddal naprosté povrchovosti. Teď už je to jedno. Něco se zvrtlo. Koneckonců, tohle nejsou žádná slova vygenerovaná automatem, ale lidská výpověď. A jako lidská výpověď jsou také adresovány lidem.
***
Tarot byl vymyšlen tak, aby se vzpíral vší automatizaci a stereotypu. Žádné uzavírání světa do binárních opozic „ano-ne“, „1-0“, „pravda-lež“. Tarotu se takto nelze ptát. Naopak, vždy záleží na představivosti vykladače, na jeho schopnosti vciťování se, na jeho schopnosti číst. Tarotové karty, to je můj život. Jakkoliv se můj život přiblížil stereotypu, jakkoliv tomu snad sám vědomě napomáhal, vždy jsem věřil v unikátnost tarotu. Dovolil bych si dokonce tvrdit, že tarot patří do velmi malé množiny věcí našeho světa, které se stereotypu vymykají, zatímco všechno ostatní je seřízené jak švýcarské hodinky.
Vykládám si každé ráno. Dokud je moje mysl stále ve stavu rozespalosti, začínám míchat karty; ten pohyb mě velmi rychle ukolébá a dostane do jakéhosi transu. I když začínám každé ráno s jinak seřazenými kartami v balíčku, po zamíchání vykládám každý den ty stejné karty. Nyní by člověk mohl očekávat, že i když mi padnou pokaždé ty samé karty, nemůže být přesto každý den můj výklad stejný. Ovšemže není. Jenže zkuste jakoukoli konstelaci karet vyložit přibližně tisíckrát. Po čase zjistíte, že jste dosáhli maxima výkladů, které jste schopni vymyslet. Pozorujte je důkladně a záhy zjistíte, že se vám tytéž výklady vrací v pravidelných cyklech, které se setkávají s pravidelnými cykly vašeho života. Vše se stává stejným, dokonce dokonale určitým.
Někdo by mohl namítnout, že ne každý žije tak stereotypně jako já – a že v tom, co říkám, neoprávněně zobecňuji vlastní život. Uznávám – ostatně mám zaměstnání, ve kterém se pravidelně (dokonce cyklicky pravidelně) setkávám se stále novými lidmi. A kromě toho, po večerech vykládám tarot jiným lidem. A tak mohu s klidem říct, že i když ostatní nežijí v takové železné pravidelnosti jako já, v jádru jsou dočista stejní. U tarotů to podle mého soudu poznáte nejlépe: láska, peníze, sex – popřípadě moc (což je totéž). Nic víc je nezajímá. Pár chytřejších (anebo nemocných) zajímá zdraví, ale nic víc už pořádně nenajdete. I v úchylkách vládne pravidelnost, a to málem geometrická – věřte matematikovi!
Ó, ano, jsem matematik. Anebo, abych byl přesnější, učitel matematiky. V kabinetu se mi kolegové pro moji zálibu v tarotu vysmívají – ale jaksi zahořkle, protože přijde-li na lámání chleba vždy jsem ve věcech matematiky nejrychlejší a nejexaktnější (mohu k tomu říct jen to, že chcete-li umět dobře počítat, řešit rovnice, integrály a tak dále, není nic lepšího, než co nejpravidelnější životní rytmus).
Ale abych úplně neodběhl – vykreslil jsem vlastní život jako dokonale stereotypní, vykreslil jsem lidi jako dokonale stereotypní, nepopřel jsem tím i unikátnost tarotu, který právě dokonale splývá se stereotypem mého života a stereotypem lidských tužeb? Nikoliv! Jedině tarotové karty se dovedou napojit na to, co je unikátní a co je nečekané – a dovedou na to též upozornit. Já nejsem žádné médium, já jsem jen užaslý pozorovatel moci těchto karet.
***
Dnes ráno jsem si vyložil karty. Jako první karta mi padla Smrt – na tom by nebylo nic neobvyklého, padá mi každý den. Ovšem dnes, jak už je ta karta ošoupaná, spatřil jsem na ní (jen na krátký moment) něco neobvyklého – siluetu vlka. Podíval jsem se na kartu znovu a pořád a už jsem vlka nemohl najít. Je ovšem zřejmé, že nevěřím na nic jako náhodu, a tak jsem rozhodně věřil kartám a jal se vykládat význam vlčí siluety na kartě Smrti. Byla to intenzivní práce, kvůli níž jsem málem dorazil pozdě do školy.
Kolegové v kabinetu se mi smáli: prý už chtěli volat policii, že jsem pohřešován, když jsem nedorazil na minutu přesně, jak mám ve zvyku, prý chtěli ředitelce hlásit, že jsem nemocný a tak dále. Nicméně po třetím zvonění se vše už vrátilo do zaběhnutých kolejí a kolegové na můj pozdní příchod velmi rychle zapomněli. Zrovna tak já, třebaže jsem zůstával ostražitý – karty mi dost jasně naznačily, co se mělo toho dne stát.
Nestalo se ovšem nic. V práci jsem se pozdržel trochu déle, kdyby se snad náhodou mělo něco stát, ale neudálo se nic. Vrátil jsem se domů, navečeřel jsem se a přijal po té klienta. Byl to poměrně významný politik, kterého trápilo, že jakýsi bulvární deník zveřejnil informace o jeho nevěrách. Společně s kartami jsme hledali, jak by měl nejlépe reagovat.
Další den jsem znovu vyložil karty, znovu mi padla Smrt, ale i když jsem zkoušel naklánět hlavu a narůzno mhouřit oči, po vlkovi ani stopa. Bral jsem to velmi vážně. Jak jsem řekl, nevěřím na náhody, a tak ani nad takto nestandartním chováním karet jsem nemohl mávnout rukou.
***
Přesně po týdnu se mi vlk objevil znovu, a ne již jako pouhá mžitka, nýbrž viděl jsem jeho siluetu na ošoupané kartě velmi jasně. Vtiskl jsem si její obraz do paměti a pustil se zběsile do výkladu karet. Po chvíli jsem ale zpomalil a svůj výklad dokončil už v klidu. Do školy jsem se vydal výjimečně v roláku místo košile a vzal to přes květinářství, kde jsem objednal věnec.
Před školou jsem potkal tři kolegyně, jak nervózně – a tím myslím víc nervózně než obvykle – kouřily.
„Vlasto!“ vyjela na mě kolegyně Blažková, češtinářka. „Neuvěříš, co se stalo! Je to… Je to…“
„Vím o tom,“ odpověděl jsem. „Kde se to stalo?“
„Nahoře v promítacím sále…“ řekla mi rozpačitá Blažková. „Ale jak o tom…?“
„Karty,“ odpověděl jsem jí s mírným úsměvem. „Jenom jsem si nestihl vyložit detaily. Ale jinak – vím všechno.“
Nechal jsem Blažkovou chvíli překvapeně zírat a vydal se do školy. „Někdo mu to zatelefonoval, přece bys nevěřila na ty jeho karty,“ slyšel jsem za sebou ještě pisklavý hlas kolegyně z kabinetu, matikářky Mrázkové.
***
Bylo to tak. Na našem mírumilovném gymnáziu na malém městě došlo k vraždě. Obětí byl Jiří Anděl, náš zeměpisář. Zabit byl bodnou ranou do krku, vražedná zbraň se na místě nenašla a stop na místě bylo vůbec minimum. Podle policejního patologa k ní došlo přesně před týdnem – tělo zde celou dobu tlelo a teprve kolega Štancl, další matikář, se o ní dověděl díky zápachu, který se od promítacího sálu linul.
Ano, naše škola je díky dotačním programům dobře vybavená. Kromě interaktivních tabulí máme mimo jiné i promítací sál. Já ho jako matikář bohužel příliš nevyužiju – a moji kolegové, kteří by mohli, se to nějak nenaučili. A tak by prostředky vynaložené na tuto vymoženost byly využity zcela marně, nebýt právě Jirky Anděla, který jako jediný sál častěji využíval. Kdyby jen věděl, jak mu bude osudný! Toho dne, kdy došlo k onomu činu, zde promítal materiály k pralesům v Indonésii, kam se chystal hned další týden odletět na dovolenou. Kvůli této nešťastné shodě náhod ho také po celý týden nikdo nepostrádal.
Asi bych měl k tomu všemu uvést, že kabinet matematiky se nachází hned naproti promítacímu sálu.
***
Když jsem přišel do kabinetu, už tam čekali policejní vyšetřovatelé. Jejich velitel se mi představil jako Hartusil a požádal mě nejprve, abych si svlékl rolák a ukázal mu svoje rameno. Beze slov jsem uposlechl. Sotva Hartusil moje rameno spatřil, zklamaně odvrátil zrak.
„Prověřovali jste takto všechny kolegy?“ zeptal jsem se ho. Hartusil se na mě podíval trochu překvapeně.
„Vy jste zajímavý, pane…“ nemohl si vzpomenout na moje jméno.
„Ráček. Vlastimil Ráček.“
„Vy jste zajímavý, pane Ráček. Vaši kolegové tady z kabinetu se mě ptali na něco úplně jiného, totiž proč jim kontroluji ramena.“
„Inu,“ odpověděl jsem mu, „to asi není až tak složité. Pravděpodobně máte nějaké svědecké výpovědi, které mluví o nějakém poznávacím znamení na rameni. Je to tak?“
„Ano, máte pravdu. Mělo by jít o tetování, bohužel nevíme o jaké. Pár žáků vidělo krátce po vraždě velmi rychle se pohybovat jistou osobu v tílku a s brašnou, a právě s tetováním na rameni. Mělo se jednat spíše o ženu, ale přesto jsem považoval za vhodné zkontrolovat i vás, rozumíte, že nemohu ponechat nic náhodě.“
„Rozumím, pane Hartusile,“ řekl jsem mu. „Ovšem, jestli opravdu nechcete ponechat nic náhodě, měl byste raději překontrolovat všechny moje kolegy – a vůbec celý personál školy, není-liž pravda? Rozumím tomu správně, že jste zatím kontroloval jen nás, matikáře.“
„Rozumíte tomu správně. Věřil jsem totiž, že vraha nalezneme právě tady, mezi vámi. Abyste rozuměl – dle výpovědí se zdálo, že to mohli být jedině matikáři, protože sídlí tady naproti. Podle všeho nikdo nemohl mít dostatek času vniknout do sálu a udělat ten hrůzný čin mezi tím, než stihlo žactvo opustit sál i celou tuhle chodbu, a tím, než nebohý pan Anděl stihl vypnout v místnosti techniku a následně odejít.“
„Nikdo z žáků nikoho na chodbě neviděl?“ zeptal jsem se.
„Bohužel. Vypadá to, že vrah to zaonačil velmi šikovně,“ odpověděl rezignovaně Hartusil. „No nic, pane Ráček. Děkuji vám za spolupráci, já půjdu prověřit vaše ostatní kolegy.“
Policisté se zvedli a odešli z kabinetu. Nicméně sotva odešli napadlo mě něco důležitého. Zvedl jsem se a stihl Hartusila ještě na konci chodby.
„Pane Hartusile,“ řekl jsem mu, „předpokládám, že promítací sál byl po vykonání zločinu uzamčený a že klíče byly bezpečně odloženy ve sborovně, že ano? Obě kopie, že?“
Policista se na mě zkoumavě podíval. Nevěděl jsem, zda v tom bylo podezření či naděje, že bych na něco snad mohl přijít (teprve doma jsem si pomocí karet ověřil, že správně byla druhá možnost), každopádně poslal svoje kolegy dál a se mnou se dal do rozhovoru:
„Ano, předpokládáte naprosto správně. Z toho také usuzuji, že pachatelem musel být někdo z učitelského sboru. Kdokoliv jiný ze školního personálu – natož kdyby se do školy dostal někdo úplně cizí – by pravděpodobně vzbudil ve sborovně podezření.“
„To je dobrá teorie,“ uznal jsem, „nicméně má jeden háček: skutečně pochybuji, že v pedagogickém sboru najdete kohokoli potetovaného.“
„Jak jste sám říkal – musíme to prověřit. Chtěl jste mi ještě něco?“
„Ano. Víte, asi jste celou dobu pracoval s teorií, že vrah vešel do promítacího sálu z chodby. Nicméně nenapadlo vás, že by se mohl skrývat pohodlně celou dobu vzadu ve strojovně? A po skončení hodiny z ní tiše vylézt a Jirku zabít?“
„To mě napadlo,“ odpověděl mi poněkud povýšeným tónem Hartusil. „Ale celkem rychle jsem to vyloučil, protože oběť tam přece musela sama jít, aby spustila svoje promítání, není-liž pravda? A tam by jistě schovaného vraha uviděl. Tak jako tak, strojovnu jsme pro všechny případy prohledali.“
„V jednom se pletete,“ namítnul jsem policistovi. „Jirka do strojovny vůbec nemusel – náš promítací sál je vskutku moderní, vše si mohl spustit pohodlně z něj. Do strojovny chodí jen v případě nutnosti naši údržbáři nebo ajťáci. Nechtěl byste se do ní přece jenom podívat?“
Hartusil se na mě tvářil dost namíchnutě.
***
Vešli jsme do strojovny a na první pohled neviděli nic zajímavého. Jen spoustu kabelů a stroje.
„Tak co, spokojený?“ zeptal se mě skepticky Hartusil.
„Ano, asi ano,“ odvětil jsem zklamaně, když tu jsem si něčeho všimnul. „Ha! Co to je?“
„Co by,“ odpověděl Hartusil. „Flaška minerálky a houbička. Na tom je něco neobvyklého?“
„Na tom, že tu někdo nechal lahev minerálky, ze které si sotva párkrát loknul asi ani tolik ne,“ přemítal jsem, „ale ta houbička tu rozhodně nemá co dělat!“
„Ale prosimvás! Proč by ve škole neměla být houbička!?“
„Vy už jste hodně dlouho ze školy, že, pane Hartusile? Ponechme stranou fakt, že je ve strojovně promítacího sálu, kde nemá co dělat, ale to je jedna věc. Druhá věc: pane Hartusile, v naší škole se už dávno nepoužívají tabule na křídy! Buď tu máme tabule na lihovky, anebo tabule interaktivní. Ale i kdybychom tohle všechno dali nakrásně stranou, tak (třetí věc!) – tohle je houbička na nádobí!“
„No dobře, dobře,“ mával Hartusil rukama. „A co z toho vyvodíte?“
„Všechno, pane Hartusile, všechno! Teď stačí…“
Chtěl jsem domluvit, ale v tu chvíli do místnosti vpadl jeden z policistů a nadšeně volal: „Kapitáne, podívejte, co mám! Záznam ze školní bezpečnostní kamery ze vchodu do školy! A podívejte, co na něm je!“
Policista nám ukázal krátkou videosekvenci na svém tabletu. Bylo na ní vidět ženskou postavu s brašnou přes rameno, na kterém bylo jasně vidět tetování.
„Hm, hm,“ bručel Hartusil. „No, je to pěkné, ale moc nám to nepomůže. Je to určitě ženská postava, ale nevidíme jí do obličeje a střih vlasů si tady zrovna zakrývá rukama. Navíc je tam šero, a tak ani barvu pořádně neurčíme. V brašně si patrně nese náhradní oblečení, pokud správně koukám. A ano, je tady to tetování, ale kvalita snímku nestojí za nic. Vidím jen černou šmouhu, nic víc.“
„Počkejte, počkejte…“ řekl jsem já. „Já tu siluetu poznávám. To je silueta vlka!“
Hartusil s policistou chvíli mžourali do tabletu. „A víte, že máte asi pravdu?“ řekl mi policista s tabletem.
***
Snažil jsem se v tu chvíli ještě Hartusilovi vysvětlit, co všechno už vím a co by měl ještě dělat, ale on už mě neposlouchat a místo toho spěchal vyhlásit pátrání po ženách s vytetovaným vlkem na rameni. A tak zatímco on si šel svojí cestou v pátrání, šel jsem si já tou svojí. Zatímco on obtěžoval náhodné a nevinné ženy, já jsem zjišťoval, jak se oblékaly moje kolegyně v průběhu týdne a dále jsem zjišťoval, kdo používal ve sborovně kuchyňku přibližně hodinu před tím, než skonal nebohý Jirka Anděl.
Dalšího dne se mohl kapitán Hartusil chlubit nanejvýše tím, že ve městě nalezl asi pět žen s vlčím tetováním (Haha, neříkal jsem, že lidé jsou stereotypní? Vražedkyně neuvažovala vůbec špatně!), které ovšem měly dokonalé alibi. Jediné, co mohl policista udělat, bylo rozšířit pátrání nejen na město, ale i na okolní obce. Namísto toho já jsem mohl svolat celou sborovnu – a pozvat do ní i kapitána Hartusila – s tím, že již znám totožnost vražedkyně.
„Vážená paní ředitelko, vážený kapitáne Hartusile, vážení kolegové,“ začal jsem svůj projev. Kolegyně Mrázková se zašklebila, jako by čekala na moment, kdy vytáhnu svoje tarotové karty a začnu vraha usvědčovat pomocí nich. „Vražda, se kterou zde máme tu čest, je poměrně hezky vymyšlená, ale přeci jen svými parametry příliš provinciální. Fakta známe – pachatelem byl patrně někdo z učitelského sboru: jednak měl přístup do sborovny, jednak jeho přítomnost zde nevyvolala nežádoucí pozornost. A byla to se vši pravděpodobností žena. Vzala si odtud klíče a spokojeně si zalezla do sborovny promítacího sálu. Tam chladnokrevně vyslechla Jirkovo vyprávění o Indonéských pralesích, na které se náš nebožák chystal a na které se celým srdcem těšil. Jakmile Jiří ukončil hodinu a žáci opustili učebnu, vykradla se vražedkyně ze svého úkrytu ven, bodla Jiřího Anděla do krku, vzala jeho klíče od promítacího sálu a v klidu si odešla.“
Chvíli jsem se odmlčel, abych nechal posluchače nové informace vstřebat. Mrázková se už na mě nekoukala tak výsměšně, za to Hartusil vypadal přirozeně nepřesvědčený.
„Poté naše pachatelka několikrát proběhla chodbami školy – a to s jediným záměrem: aby bylo dobře vidět její rameno. Nevím, jak si kryla obličej, snad nám to za chvíli řekne sama, nicméně po té se odebrala buď do svého vlastního kabinetu anebo třeba na toaletu, aby se převlékla a hlavně důkladně skryla své rameno. Znovu ‚sama sebou‘ se vydala do sborovny, aby do ní vrátila obě kopie klíčů. Jakmile toto měla vyřízeno, znovu se převlékla za pachatelku, aby své tetování ukázala hezky na školní bezpečnostní kameru, před kterou jinak chodila každý den a přesně tedy věděla, ve kterou chvíli má své rameno vystavit – a zároveň zakrýt svoji hlavu. Pokud snad nebudete věřit mé argumentaci, dobře si prohlédněte záznamy z kamery toho dne. Uvidíte, že jedna členka sboru toho dne do školy sice vešla, ale již nevyšla ven!“
Podíval jsem se na Hartusila – teď už mu bylo jasné, že mám vyhráno. Nevěděl jsem, jestli je naštvaný, že já, amatér, jsem rozluštil jeho případ, anebo jestli má radost, že případ je vyřešen a vrah nezůstane na svobodě. Teprve taroty mi večer vysvětlily, že emoce, které cítil, odpovídaly spíše tomu druhému.
Zbývalo mi jen ukázat na vraha.
„Vy, kolegyně Blažková,“ ukázal jsem na naši češtinářku, „vy jste asi četla příliš mnoho detektivek, až jste udělala svoji vlastní!“
„Já? To žertujete?“ vyjekla.
„Ani v nejmenším! Prozradila vás houbička na nádobí a minerálka ve strojovně. Ó, jak jste si myslela, že jste důmyslná, když jste si právě pomocí houbičky – jak se to obvykle dělá – a trošky minerální vody nanesla na rameno dočasné tetování! Možná jste doufala, že vaše vina padne na někoho jiného – kdo nosí takové tetování doopravdy – anebo že bude případ uzavřen pro nedostatek důkazů. Nepochybuji, že jste si tetování smyla hned, co jste v den činu přišla domů, ale pro jistotu jste ještě celý týden chodila po škole výhradně v dlouhém rukávu, pokud by snad byly patrné nějaké jeho stopy. Víc než týden po činu nebylo patrné už vůbec nic!“
„Jste směšný, kolego!“ vykřikla na mě Blažková. „Nechtěl byste mě radši usvědčit tarotem?“ Kolegové se ovšem tvářili zcela vážně. V tu chvíli vražedkyně už tušila, že nad ní sklapla klec.
„Jen se smějte, nicméně houbička na nádobí mluví za vše – v odpovídající čas jste byla více kolegy viděna v kuchyňce, a to aniž byste cokoliv jedla či umývala. Chcete snad toto zapírat? Minerálku a houbičku jste v tom zmatku pak ale zapomněla ve strojovně – a nemohla jste se pro ně vrátit, dokud nebyla objevena mrtvola. Dřív, než jste tam ale mohla přijít, našli jsme tyto stopy já a kapitán Hartusil.“
„Jano Blažková,“ Hartusil se v tu chvíli zvedl, „zatýkám vás pro důvodné podezření z vraždy Jiřího Anděla. Máte právo nevypovídat, všechno, co řeknete, může být použito proti vám.“
„Pf,“ odfrkla si, zatímco si nechala nasadit pouta.
„Jen jedno by mě zajímalo,“ dodal jsem ještě já. „Jaký byl váš motiv? Osobně bych tipoval lásku nebo sex, ale pokud by jedno z toho neplatilo, vsadil bych si jednoznačně na peníze.“
„Odmítnul mě, ten parchant,“ odpověděla mi Blažková už vyrovnaným hlasem. „A od doby, co to udělal, je mi beztak už všechno jedno.
Jak říkám – lidé jsou v jádru téměř totožní. Pro lásku, peníze nebo moc udělají všechno.

Douška

Záběry z bezpečnostní kamery pouze potvrdily to, co jsem tvrdil. Na záznamu bylo vidět Blažkovou, jak vchází do školy, ale nebylo ani vidu po stejně oblečené a stejně vypadající osobě, jež by ze školy vycházela.
Snad se, čtenáři, ptáte, proč jsem na celou věc přicházel komplikovaně, když jsem se jednoduše mohl zeptat svých karet. Tady se ovšem mýlíte – já totožnost pachatelky samozřejmě díky tarotům už dávno znal. Jenomže dovedete si představit, jak by na toto moje doložení viny asi reagovali policisté? Nebudu hodnotit jejich omezenost – nebýt ponouknutí, jež mi karty poskytly, snad by (alespoň pro mě) celý případ utonul ve stereotypu a celé vyšetřování by mě nějak minulo. Já byl ovšem veden kartami.
Pokud mi snad čtenář pořád nevěří, ať si ráčí povšimnout mých deníkových záznamů na začátku. V době, kdy pravděpodobně čte tento text, se můj příběh ještě nestal. Jelikož jsem si jména v příběhu vymyslel – ale už nic jiného, karty mi vše prozradily do detailu – doporučoval bych všem dobře si hlídat podivínské matikáře kolem sebe. A hlavně lidi s vlčím tetováním.