Kultura21.cz

Máme tu pro vás třetí místo naší literární soutěže, tentokrát od autorky Anety Bádalové, která svou povídku pojmenovala Houbička. Aneta pochází ze Zlína, zbožňuje mandle v čokoládě, rozhledny, vánoční koledy a čtení či sledování čehokoli, kde je aspoň kapka fantasy. Vystudovala chemii, avšak nedostatek kreativní náplně v zaměstnání si začala kompenzovat právě psaním. V současné době je na rodičovské dovolené a spolu s péčí o batole zkusila i štěstí v naší literární soutěži. Její povídku si můžete přečíst níže v textu. 

Houbička

Rozhlížel jsem se dokola, jestli se mi nepodaří odhalit označené vstupy do podzemí dřív než s prvním gongem, a nevšiml jsem si rozryté země pod nohama. Podrážka mých naleštěných bot se sesunula do nepřirozeného úhlu a než jsem mrknul, klečel jsem na čtyřech s dlaněmi zabořenými do vlhkého bahna.
„Zdravím, Ivane,“ rozesmál se kdosi zpovzdálí. Otočil jsem hlavu a pohled se mi zkřížil s trojicí zavalitých prasat, táhnoucích za sebou ramenatého čtyřicátníka. Šklebil se od ucha k uchu a zastavil i se svým spřežením až těsně u mě.
„Rozhlížíš se zbytečně, vstupy do dolů označí až těsně před odbouchnutím. Minule tam zařvalo dost Hledačů, tak nemají šajnu, kolik se nás tu dnes sejde.“
Vstal jsem, otřel si ruce do kalhot a poslední zbytky vetřel do srsti své vlčice, která nedůvěřivě pozorovala Vasila a jeho štětinami porostlou smečku. Zavrtěla ocasem, myslela si, že ji hladím.
„Už ti někdo řekl, že kňouři mají desetkrát lepší čich než ti tví vlci?“
„Jo, ty,“ odsekl jsem mu. „Opakuješ to při každém odpečetění. Přesto jsem minule vynesl dvakrát tolik co ty.“
„Pche,“ nasadil Vasil výraz, že minulost je v trapu a budoucnost mu leží u nohou, „letos jsem zainvestoval.“ Poplácal postupně všechna svá prasata přivázaná za krk k postroji na jeho zádech.
„Bereš je všechny?“ podivil jsem se. „Nebudeš mít nože.“
Vasil si odfrkl: „Vidíš ty trojhranné špičáky? Ostřejší než damašková ocel.“
Jen jsem pokrčil rameny a nadzvedl okraje svého pláště, aby bylo jasné, že já bez nožů ani ránu.
„A ostatní?“ zeptal jsem se.
Vasil zakroutil hlavou. „Nejsou.“ Tón jeho hlasu byl podbarven radostí z nezvratné logiky. Čím míň Hledačů, tím víc houbičky pro nás.
Hlavní organizátorka, oděná do světle modrých montérek, na nás houkla, ať přijdeme za ní. Zpod štítu své přilby si nás prohlédla, bez zájmu se zeptala, zda jsme připraveni, a sáhla do slavnostní brašny pro balíček karet. Vzdychla a teatrálně z něj slízla dvě karty. Byla zvyklá na víc soutěžících, zřejmě ani nedoufala, že v takovém počtu zvládneme vynést dost houbičky, aby to zaplatilo všechny ty výbušniny, beton a náklady na zaměstnance. Ale jak byl termín jednou vyhlášen, nedalo se s ním hnout. To bylo jedno z mnoha pravidel Organizace.
Z těch dvou karet jsme sebrali každý jednu. Vypadaly jako tarotové karty, jen místo klasických postav svou roli na každé z nich hráli Horníci. Vytáhl jsem si velekněze, na blyštivé kartě klečel Horník se sbíječkou, mozolnaté prsty svíraly rukojeť vyvedenou do tvaru kříže. Nevšiml jsem si, co si vytáhl Vasil, ani mě to nezajímalo, moje karta mi předurčila vstup pro zásobování. Nedalo se říct, jestli to bylo dobře, nebo špatně. Houbička se rozrůstala dle své libovůle a za těch patnáct let, co byl důl naposledy odpečetěn, se mohla přesunout kamkoli. Stejně jako Horníci, bohužel.
Přišel další organizátor, kromě předepsaného ustrojení v podobě montérek a přilby měl nasazené i průhledné plastové brýle. Prošmejdil rukama všechny moje záhyby, pro jistotu, zda mám jen to, co je povoleno Organizací. U Vasila se zdržel dvakrát tak dlouho, se třemi zvířaty už neměl nárok na žádné další zbraně. Pak nám oběma dal výbavičku na seškrabávání houbičky a po jedné malé červené tobolce, naplněné přelévající se zelenou tekutinou.
Stoupli jsme si přesně patnáct metrů od našich vylosovaných vstupů. Byla v tom symbolika. Patnáct metrů, patnáct minut na návrat, než to tu celé opět zalijí betonem, patnáct let čekání, než Horníci znovu upadnou do spánku, a patnáct milionů za každý gram houbičky.
Poškrábal jsem svého vlka za krkem a přikrčil se k vyběhnutí. Tři, dva, jedna, teď! Výstřel z pistole. Jenže to nebyla pistole, ale dynamit, a místo svištivého lupnutí se otřásla zem a zdvihla oblaka prachu.
„Pojď,“ zařval jsem celkem zbytečně na Bex, tak se moje vlčice jmenovala. V rozběhu jsem spustil odpočítávání na hodinkách a strčil si malou červenou kapsli do úst. Nemusel jsem ani kousat, kvapný sprint po roztříštěném kameni zajistil, že zuby cvakaly samy. Lepkavá a hřejivá pachuť se mi rozlila v puse zrovna ve chvíli, kdy jsme s Bex skočili do temného tunelu. Hned mě do nosu štípl odporný smrad zatuchliny, zkombinovaný s omamnou vůní čehosi, co, nebýt rozkousnuté ampule, by mě donutilo vyrvat si jazyk z krku. I ta ampule zabírala jen něco přes patnáct minut, ale jelikož po uplynutí čtvrthodinky tu budeme zalití betonem minimálně na dalších patnáct let, se přidružené obavy ztrácely kdesi ve tmě.
Byli jsme uvnitř. Prach se vířil už jen pod našima nohama a nouzové osvětlení, kdo ví kde bralo stále elektřinu, házelo na zem nazelenalé stíny.
„Hledej,“ přikázal jsem vlčici a přimáčkl ji k zemi. Zavětřila a dala si dvě vteřinky pauzu na rozmyšlenou, než se s čumákem, otírajícím se o zaprášenou podlahu, rozběhla jednou z chodeb. Bex běžela a čmuchala, já klusal za ní a držel ruce na rukojetích nožů, kdyby se náhodou objevil jeden z původních Horníků. Bexino našlapování díky jejím plyšovým tlapkám nebylo skoro slyšet, vrstva prachu na desítky let nevytřené podlaze tlumila i moje kroky, přesto jsem si nedělal iluze. Horníci byli nadopováni houbičkou. Ti slyšeli i to tření, když se jedno smítko prachu svezlo po druhém. Výbuchy u vstupů probudily celý důl a jediný úder srdce jim stačil k tomu, aby každý z nich věděl, kde přesně jsme. Jediné štěstí byla ta jejich ranní ztuhlost, zajišťující čtvrthodinku zdánlivého bezpečí. Když už ne pro nás, tak pro zbytek světa určitě.
Bex zastavila před jedněmi dveřmi, opřela se do nich předními tlapkami a zaštěkala. Dveře byly kovové a zamknuté, kolem kliky však kvetla rez. Trénovaným kopem jsem se zabořil podrážkou do jejich středu a dveře se bez zbytečných mrzutostí vyrazily. Byla to docela pecka a čekal jsem, že s podobnou razancí kovové dveře vrazí i do stěny. Místo toho se prostorem roznesl takový divný zvuk. Plesk. Nebo spíš plác. Doprovázené jemným křupnutím, jako když se zlomí kůstka v nose.
Zatraceně, do nebylo žádné jako. Přesně takto křupe kůstka v nose!
Na okamžik jsem strnul já i Bex. Já hrůzou, že jeden z Horníků je tak blízko nás. Bex šokem, protože do nozder nasála roky neředěnou vůni houbičky. Jen okrajově jsme oba vnímali, že stojíme na prahu nevelké kuchyňky, zaskládané kupou špinavého nádobí, ze kterého se zřejmě jedlo ještě ten den, kdy původní Horníci narazili na rudu nakaženou houbičkou Mirabilis Viridis Epulæxis.
Houbička byla všude. Prorůstala kredenc, tvořila nazelenalou vrstvu na kachlících za dřezem a jako plíseň se táhla až do stěn a ke stropu. Houbička na plynových ploténkách, houbička na nádobí, houbička na odkapávači. Vidět takové množství zeleného zlata mi vyrazilo dech. Dovolil jsem si obětoval pět vteřin, abych se vzchopil. Pak jsem chytl okraj dveří a zkontroloval, že to, co je zabrzdilo, je skutečně to, co jsem si myslel.
Poučka Hledačů praví, že Horník stihne pootevřít oči tak, aby bylo patrné i bělmo kolem duhovek, za tři minuty a pětačtyřicet vteřin. Pohlédl jsem na hodinky. Sedělo to, od výbuchu uběhlo něco přes čtyři minuty.
Zíral jsem do vyhasle hnědých očí se zorničkami menšími než špendlíkové hlavičky, které se jako v nějakém zpomaleném filmu stále rozevíraly. Kromě pohybu očí už byl patrný i náznak zdvihání rukou naším směrem.
Horník nesměl získal setrvačnost. Vytáhl jsem z pochev oba nože a zabodl je Horníkovi do dosud ztuhlého těla. Ani do srdce, ani do hlavy, ale do ramenních kloubů. Srdce pumpovalo jedině tak vyschlé tepny a místo mozku už měli stejně jen a pouze houbičku. Klouby, na druhou stranu, zajišťovaly pohyb. Horník se ani nepohnul. Na to, aby zařval bolestí, jsem teď měl odhadem ještě dobrých čtyřicet vteřin.
Vytáhl jsem váček z modrých nanovláken a keramický nůž, které mi dal před startem brýlatý organizátor. Než jsem začal seškrabávat první kousky houbičky do pytlíku, vyhrabal jsem z kapsy od kalhot latexové rukavice a s obezřetností uklízečky veřejných záchodků si je nasadil. Teprve pak jsem se pustil do škrábání.
Před patnácti měsíci, na minulé akci v podobném dole, jsem na ně zapomněl. Děs a hrůza mi postaví všechny chlupy na zádech, kdykoli si vzpomenu, jak mi těsně vedle prasklinky na suché kůži ukazováčku dopadlo smítko houbičky. V ten moment se celý svět zastavil a dokud se mi nepodařilo ten zatracený zelený kousek sfouknout pryč od rány, nevyskočilo mi ani jednou srdce. Kdyby se mi byla dostala do krve nebo kamkoli dovnitř těla, už nikdy bych se odsud nedostal. Její chuť byla údajně tak omamná, že jediný vjem s houbičkou a zbývající čas svého života bych tu dřepěl na kolenou a jako vyhladovělý pes jazykem olizoval každičký centimetr kachliček, nádobí i těch pitomých odpadků, co přetékaly z koše. Na přímý kontakt ani ampule pod jazykem nestačila.
Ochromen vzpomínkami a pravidelným seškrabáváním mi zprvu nedošlo, co je to ten hluboký hrdelní zvuk, který se jako ztracená ozvěna začínal linout místností. Až když mě Bex varovně žduchla čumákem, uvědomil jsem si, ze čtyřicet vteřin uběhlo. Bránice Horníka se pomalu rozkmitávala a skrz jeho rty vycházel rozbíhající se výkřik. Otočil jsem se na něj. Pohyb jeho rukou byl stále ještě pomalejší než posun šneka na smirkovém papíře, ale přesto už byl viditelný. To bylo špatné znamení. Odstartovala šestá minuta.
Zbrkle jsem seškrabával další a další houbový porost, vědom si toho, že v této místnosti roste víc houbičky, než je veškeré jmění lidstva, a já nestihnu setřít ani promile z toho. Ani promile z promile. Bex zavrčela. Pohyb rukou dělníka už připomínal svou rychlostí pokusy o neslyšné zatažení za kliku. Byli jsme tu déle než bylo zdrávo. Zavázal jsem nanováček, strčil jej do vnitřní kapsy kabátu a vyhnal Bex na chodbu. Oči Horníka mě sledovaly bez omezení. Neměl jsem chuť se k němu znovu přibližovat. Byl to snad úšklebek, co jsem zahlédl na jeho tváři? Ještě než jsem za sebou zabouchl dveře, napadlo mě, jestli to nebyla chyba, nemít teď u sebe už ani jediný nůž. Jistěže byla. Ale desátá minuta právě přeměnila roj devítek v nuly a já vykročil za Bex.
Běželi jsme bok po boku v našich stopách v prachu. Vlčice zbystřila jako první. Ťapky zpomalily a uši se jako radary natočily na stranu. Stáhl se mi žaludek jako dásně s prvním lokem tvrdého. Slyšel jsem to už taky. Kroky. Zběsilé kroky. Bezradně jsem zkontroloval čas. Nedávalo to smysl. Horníci během vytyčené čtvrthodinky našich návštěv běžet ještě nedokázali. Podlaha se přitom třásla, jako by po ní běželo stádo bizonů, z potemnělých stěn odpadávaly kusy omítky. Ke krokům se přidal křik. Bezradný křik. Z vedlejší chodby se jako utržená lavina vyvalil Vasil. Na prsou třímal váček z modrých nanovláken oběma pažemi tak křečovitě, že v běhu působil jako splašené kuře s oškubanými křídly.
„Pomoc!“ zařval, jen co nás zahlédl. „Pomoc, ty bestie si lízly.“
Co myslel těmi bestiemi jsme si nemuseli dlouze domýšlet. V závěsu ani ne půl vteřiny za ním se vyřítila ta jeho prasata. Očka jim svítila lačností, jazyk jim trčel z huby a s každým jejich skokem se otíral o vyceněné špičáky.
Vasil začal kličkovat a prasata si nás všimla. Jedno z nich zabrzdilo a ten jeho rypák se zakmital jako pudink v dlani nervózního číšníka. Jejich čich byl nepřekonatelný. Ani vrstva nanovláken, ani speciální výztuž mé vnitřní kapsy u kabátu mu nezabránila, aby ucítil, že tu laskominu, se kterou před nimi zdrhá jejich páníček, mám u sebe i já. Bex vycenila zuby a naježila hřbet. Byla nadprůměrně inteligentní a loajální, ale nebyla to hrdinka. Začala couvat. Prase vyrazilo proti nám a Bex se rozběhla opačným směrem. Zpátky tam, odkud jsme právě utíkali. Marně jsem na ni volal, aby se zastavila. Pud sebezáchovy převládl, co na tom, že ji vedl do náruče smrti. Vasilův kňour se o ni ale nezajímal, jeho cíl jsem byl já. Rychle jsem sáhl po jediné ostré věci, kterou jsem měl ještě u sebe - keramický nožík na seškrabávání houbičky. Švihl jsem s ním po praseti a ani jsem nedoufal, že by se zabořil. Taky že ne. Odrazil se od jeho špičáků a s cinkotem dopadl na zem. Prase se k němu vrhlo, jako by to byla poslední kapka vody ve vyprahlé poušti. Muselo na něm ulpět pár okem nepostřehnutelných smítek houbičky. Převalovalo nůž v tlamě a laskalo ho jazykem, až na zemi pod prasečí hlavou rostla krvavá skvrna.
Rozběhl jsem se ke splašeně utíkající Bex a uviděl, jak zpomaluje. Nikdy nedělala nic bezdůvodně. Ten její současný důvod právě začal mlátit do kovových dveří, ze kterých jsme před dvěma minutami a třiceti vteřinami vyběhli. Ano, nezbývaly nám už ani tři minuty než Organizace zalije jediné východy z tohoto pekla betonem. Kovové dveře pukly jako skořápka při klubání kuřete. Horník vykročil zdánlivě klidnou chůzí na chodbu. Nouzové osvětlení zablikalo. Horník zamrkal. Bex začala kňučet a pozpátku se plížila ke mně.
Zbývalo ještě dost vteřin, než se Horník dokáže rozběhnout naším tempem. Zatím jsme rychlejší. Nemůže nás dohnat. Nemůže nám ublížit. Skutečně? Věděl jsem, že toho budu litovat. Ne Horník, ale má liknavost mě dohnala. Zrůda s vybledlýma očima jako by cítila můj strach a tušila, kudy se ubírají moje myšlenky.
„Ivane,“ pronesl hlubokým hlasem. Netušil jsem, kde přišel na moje jméno. Umí snad skutečně číst myšlenky? Zřejmě ano, protože vzápětí udělal to, čeho jsem se obával ze všeho nejvíc.
Pomalu sahal po nožích ve svých ramenních kloubech. Švihnutí jeho zápěstím bylo pozvolné, jako pohyb stěrače při prvních kapkách, a přitom tak prudké, jako by už řádila vichřice.
Uskočil jsem stranou. Čepel nože mě minula a za doprovodu spršky jisker se zabořila do podlahy. Teprve teď mi došlo, že je také kovová. Úskok mě však stál cennou rovnováhu. Spadl jsem na zem. Vyhnul jsem se jedné čepeli, ale udělal ze sebe nehybný terč pro druhou. Horník si z ramene vytrhl druhý nůž a já věděl, že nestihnu uhnout. Ze všech sil jsem se pokusil odtáhnout dozadu. Přišla rána a ostrá bolest. Jen díky rychlému plazení mi zbraň netrčela z hrudi, zabořila se ale do stehna. Horník se ušklíbl. Minul, jaká škoda. Chůzí připomínající pohyb člověka po mořském dně se blížil ke mně. Bex kňučela u mého boku a očichávala zakrvácenou nohavici. Měl jsem ještě naději. Pořád jsem mohl být rychlejší. Vyrval jsem si nůž z nohy a i přes šílenou bolest se vyšvihl nahoru a pajdal směrem ke křižovatce chodeb, kde jsme narazili na Vasila.
Hodinky na ruce mi zabzučely. Zbývalo posledních devadesát vteřin. Horník byl s každým výdechem rychlejší, já pomalejší. Bex se mi pletla pod nohama, jako bychom nacvičovali nějaký wolf dancing, bála se ode mě vzdálit a já se bál taky. Na podlaze za mnou zůstávaly krvavé fleky. Horník už svou zrychlující chůzí rozmazával po zemi první z nich. Právě jsem minul jedno z Vasilových prasat, to, které se rozhodlo sežrat mou výplatu. Uřízlo si chamtivostí jazyk a vykrvácelo. Obskakoval jsem po jedné noze kaluž a přidržoval se přitom prsty stěn. Kousek ode mne na zemi ležel první z hozených nožů. Nesehnul jsem se k němu, sebralo by mi to přinejlepším dvě vteřiny a ty jsem neměl.
Dostal jsem se ke křižovatce chodeb. Byl tam Vasil. Podařilo se mu zavřít jedno ze zbývajících prasat za ocelové dveře přiléhající komory, to teď do nich zvesela kopýtky vyťukávalo Beethovenovu Symfonii č. 5.
Druhý kňour ležel na něm, kňučel, hýkal a jeho sliny stékaly na Vasila, který až brunátněl při snaze udržet prase za vyčnívající špičáky co nejdál od sebe. Všiml si mě. Pak zaostřil kamsi do dáli chodby kolmo ode mě a všiml si i něčeho dalšího. Ani jsem se tam nechtěl dívat, ale nakonec jsem dal pokyn hlavě, aby ten pohyb udělala. Byl tam. Další Horník. Šráky montérek mu padaly z ramen a čím dál jistějším krokem nás plánoval zničit.
Pak, v tu samou chvíli, cítil jsem to jak na své ruce, tak skrz napjaté nervy i přes chodbu z Vasilova zápěstí, nám zabzučely hodinky.
Dvacet vteřin.
Já se ještě rychleji rozpajdal Vasilovým směrem. On zaklel, patou nohy švihl o zem a ve špici se mu objevila lesklá čepel. Podváděl, napadlo mě, jako by tady a teď ta pitomá pravidla Organizace měla na něco vliv. Vasil se skrčil pod tělem dorážejícího samce a jediným kopem mu špičku boty vrazil přímo do srdce.
Kňour zaúpěl a bylo ticho. Ticho plné šouravých kroků a blížící se smrti.
Vasil vyskočil na nohy a metal jako blesk na opačnou stranu chodby. Netušil jsem, jestli jde najisto k východu, nebo jen panikaří, ale běžel jsem za ním. Bex poslušně o krok přede mnou, s očima i ušima na všechny strany. Už jsem se ani neotáčel. Každý sebemenší pohyb byl vykoupen časem, cennými vteřinami, každá z nich měla pro mě větší hodnotu než gram houbičky.
Hodinky bzučely jako roj včel, co mi se ztrátou každé další kapky krve čím dál vtíravěji poletovaly kolem hlavy.
Tři.
Dva.
Asi dvacet metrů před námi jsem zahlédl světlo, takové to, co se dá najít jen na konci tunelu. Že by skutečně východ? Vasil byl půl cesty přede mnou.
Hodinky zavibrovaly naposledy. I on to zaznamenal, poznal jsem to podle vzdechu, který mu unikl z udýchaných úst. Tak to byl konec.
Žádná rána se ale neozvala. Světlo na konci tunelu bylo stále. Pak mi to došlo. Byli jsme jen dva a ani jeden z nás se nevrátil. Organizace by nepřišla k žádným penězům, které by zaplatily odpečetění dolu a pokryly její další ambiciózní plány. Darují nám dalších pár vteřin. Než vyběhne první z nás. Jako penalty ve fotbale. Stačí dát gól a soupeř už nedosáhne na postup. Jeden z nás to možná stihne a pro druhého to bude sestup do pekla.
„Bex,“ sykl jsem na svého vlka a bradou kývl ke vzdalujícímu se soupeři. Byla inteligentní a loajální. Ihned pochopila. Zrychlila a zakousla se Vasilovi do jednoho z vytrénovaných lýtek.
Ten zaúpěl a spadl na zem. Během tří vteřin jsem ho doběhl. Nohu jsem už necítil, prostě jako by ani nebyla. Jen strach a nutkání dotknout se světla na konci tunelu. Neotáčel jsem se, ale zaslechl, jak něco vyrvalo nůž zabořený v kovové podlaze.
Vasil kulhal a řval na mě jednu nadávku za druhou. Bex cupitala mezi námi. Byli jsme už téměř u konce. Napětím jsem zapomínal i dýchat. Vše kolem už byla jen jedna velká šmouha. Bex se odrazila na zadních a jako by skočila do kouzelné hladiny jezera, zmizela ve svitu před námi. Zavřel jsem oči, nohy i bez nich věděly, co mají dělat. Zdravou končetinou jsem zabral a najednou ucítil sílu slunečních paprsků ve tváři. Vyskočil jsem z ústí chodby a bylo mi úplně jedno, jestli se pode mnou rozlévá moře, otevírá propast nebo jen nacházejí kousky rozdroleného betonu. Chtěl jsem jen, aby to byl konec této cesty.
O patnáct vteřin později
Leželi jsme na zemi, kousek od sebe, záda sedřená ze snahy odtáhnout se od třaskavých ran a tekutého betonu. Položil jsem si ruku na hruď a s uspokojením nahmatal bouli, tepající do rytmu mého splašeného srdce. Podle bíle zbarvených kloubů na Vasilově pravici i on svíral svůj poklad. Přežili jsme. Dostali jsme se ven a s námi i gramy a gramy houbičky. Ve vzduchu však viselo jedno ALE…
„Ty, Ivane,“ osmělil se Vasil jako první. „Víš, jak se v pravidlech, no...Já to neměl v úmyslu použít. Nechtěl jsem tam prostě zařvat, tak je to. Ale teď si říkám, že když jsme venku, se vší tou houbičkou, jestli by to nebyla škoda, však víš.“
Věděl jsem, ale schválně jsem protáhl obličej. Vasil se kousl do rtu.
„Však víš, ta moje bota,“ poslední slovo zašeptal a letmo kývl ke špici svých nohou.
„Jo ták,“ protáhl jsem, „myslíš, jak se ti odloupla podrážka, zakopls a omylem šlápl Bex na ocas a ona se po tobě potom ohnala a kousla tě do nohy?“
Vasilův výraz na okamžik zkameněl, ale vzápětí se mu ve tváři mihlo pochopení a očka mu zazářila, když si obsah svého balíčku vynásobil patnácti miliony.
Zazářila mu úplně stejně, jako kdyby strčil prst do modrého pytlíku z nanovláken a olízl.