Křehká příměří berou iluze o mateřství

Čtvrtek, 27 Březen 2025 06:00 Taťána Kročková

Pokud jste milující matkou vymodleného dítěte, která by pro své děti udělala cokoliv na světě, včetně obětování vlastního života, pak raději knížku Křehká příměří od Michaely Štěchové nečtěte. Zřejmě vás bude poněkud rozčilovat. Autorka bourá mýty o rodičovství, namísto radostí popisuje spíše strasti a poukazuje na odvrácenou stránku mateřství, o níž se doposud jen mlčelo. V dnešní době se však o ní, dle mého názoru, mluví až příliš. Už proto vás bude kniha zajímat a se zvědavostí si přečtete příběh Emy, která během svého těhotenství trpěla nadměrným zvracením. Hyperemesis gravidarum.

Příběh začíná v nemocnici, kde se setkáte s naprosto naštvanou, vydeptanou a zoufalou těhulí, která se chová, jako by ji těhotenství na nejvyšší míru obtěžovalo a jako by trpěla nejvíce v životě. Trpí nadměrným zvracením, neudrží v sobě absolutně nic, narážíte na nepříjemný nemocniční personál, totální deprese. V tu chvíli jsem ztratila chuť číst, proč si kazit den, že? Ale vydržela jsem. Vzápětí se ze vzpomínek dozvídáte, že tohle už se jednou stalo. Na studiích, nečekané těhotenství nikdy nemenstruující Emy, která si při diagnóze syndrom polycystických vaječníků myslí, že nemůže otěhotnět. Těhotenství vznikne z jediného styku v měsíci s její tehdejší pochybnou známostí s Indem, který se tváří, že o dítě nestojí a že by bylo lepší jít na potrat. Jinak to ostatně ani neskončí...

Kniha je rozdělena do několika kapitol, které vyprávějí, jak to bylo s Emou dál, když už čekala své první dítě s Matějem a kdy to tedy nebylo její první těhotenství. Autorka sugestivně a syrově rozebírá pocity a myšlenky hlavní postavy, s ničím se nepáře, napsáno je to dobře, je vidět, že psát rozhodně umí a také to není její první kniha. Mně osobně ale nesedl ten obsah, asi jsem na tohle jako matka příliš citlivá. Samozřejmě záchvěvy mateřské lásky a výčitek tam jsou, však také která matka by je neznala, pro mě je to ale napsáno příliš ukřivděně, jako by bylo v pořádku stylizovat se do role oběti a stěžovat si na to, co se mi přihodilo. Tohle je spíše psáno ve stylu: vyrovnám se tímto způsobem s traumatem, vypíšu se z toho a je mi jedno, co si myslí ostatní, otázkou však je, jak knihu přijmou čtenáři a jaké poselství v nich zanechá. Ano, je v pořádku být autentický a vyjádřit své skutečné pocity, ale mně se mnohem více líbí zidealizované hrdinky, k nimž může čtenář vzhlížet, nikoli jimi pohrdat. Od začátku mi hlavní postava byla nesympatická, třeba už proto, že se nedokázala postarat o svého psa, ani ho nevyvenčila, nedala mu vodu, všechno jí bylo jedno a jen se sobecky utápěla ve svých bolístkách. Autorka sice zmiňuje, že to není o ní, ale já jsem přesvědčená o tom, že každý autor primárně píše o sobě a o tom, co sám zažil, a pak si to okoření nějakou fikcí. Takže jí to nevěřím, vlastně i sama přiznala, že touto nadměrnou poruchou zvracení v těhotenství trpěla.

Kniha je určena ženám a protože se jedná o tak zásadní životní téma jakým je těhotenství, porod, potrat a podobně, myslím si, že si ji se zájmem přečte spousta žen. Muži ji pravděpodobně číst opravdu nebudou.

Křehká příměří