Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Eva Dolejšová se narodila a žije v Litoměřicích, kde pracuje v městské knihovně. Zatím vydala pohádkovou knížku Tajemství jedné knihovny aneb Ze života knižních skřítků (2017), bestsellerový titul pro teenagery Parkourista (2019), který se dočká i filmového zpracování a humoristicky laděné romány pro ženy Já a moji muži (2019), Babičkou proti své vůli (2021) a Radosti a strasti single ženy (2022).

Paní Dolejšová, vítám vás u našeho rozhovoru. Máte ráda leden? Vnímáte jej jako nový začátek, nebo je to pro vás měsíc jako každý jiný?

Děkuji, že jste mě oslovila. Ano, určitě ho vnímám jako nový začátek, jen už si nedávám žádná předsevzetí, která jsem stejně nikdy nedodržela. Spíš si kladu otázku, co nám nový rok přinese a doufám, že bude převažovat to dobré. Kromě toho máme s Jackem Londonem 12. ledna narozeniny, tak to je fajn.

V loňském roce jste v nakladatelství Ikar vydala knihu Feťáci a v závěru uvádíte, že závislost dosáhla i do vašeho osobního života. Co pro vás bylo tím hlavním impulsem k napsání knihy? Kdy jste se rozhodla, že ji sepíšete?

Asi nemohu říci, že nastal nějaký „moment,“ kdy jsem se rozhodla, že napíšu tuhle knihu. Spíš to ve mně nějak dozrávalo. Postupně a dlouho.

Bylo pro vás výhodou nebo nevýhodou, že se jednalo o osobnější téma? Nebylo složité se od toho oprostit, nebo například nepsat přímo o sobě?

V knize jsou mé osobní prožitky, především emoce. A oprostit od nich se opravdu moc nešlo – a ani jsem nechtěla. Jinak celý příběh, tak jak je vystavěn je fikce, i když poskládaná z reálných příhod, kteří mi (vy-léčení závislí) vyprávěli.

Jak se vám obecně kniha psala? Přeci jen se jedná o náročné téma, ale nešlo na jednu stranu také o jakousi formu terapie?

Přesně, jakási forma terapie to byla, máte pravdu. Někdo se někde mě ptal, jestli to pomohlo. Tak tedy moc ne. To jsou tak silné věci, že je „neodžiju,“ napsáním knihy. A vzhledem k tomu, že jsem věděla, že všechny postavy jsou založené na reálných lidech, tak jsem u psaní několikrát brečela.

Přečtěte si naši recenzi knihy: Feťáci jsou velmi zdařilou knihou o závislostech

Četla jste známé příběhy o drogách jako je například kniha My děti ze stanice ZOO nebo Memento a podobně? Pokud ano, myslíte, že vás ovlivnily ve psaní?

Ano, četla jsem obě před mnoha lety a obě jsou výborné. Ale ne, při psaní Feťáků mě určitě neovlivnily, popravdě, vůbec jsem na ně nemyslela...

V knize se prolíná několik příběhů. Měla jste to takto naplánované a rozvržené dopředu, nebo se postupně vyvíjelo a měnilo, co do knihy dáte?

Před samotným psaním a v průběhu první třetiny knihy jsem mluvila s hodně lidmi – závislými, vyléčenými závislými, t.č. léčenými, ale i odborníky – psychology, adiktology. Jejich story, názory, emoce, prožitky jsem do knihy zapracovávala – takže ano, postavy se trochu měnily a krystalizovaly – ale pak už „žily,“ staly se pro mě skutečnými a věděla jsem, co se s nimi stane.

Tím, jak se ve Feťácích prolínají příběhy několika lidí, tak bych si ji dovedla představit i jako film. Nepřemýšlela jste nad tím?

Přemýšlela.  Ale to by se asi líbilo každému autorovi, aby byla jeho kniha zfilmována.

Jak je patrné z poděkování, tak jste na knize spolupracovala se spoustou lidí. Co jste především zjišťovala?

Především jsem nechtěla, aby byla v knize nějaké nesmysly nebo zásadní chyby. I když si můžete spoustu věcí vygooglit, stejně si myslím, že je lepší promluvit s někým, kdo „ví,“ kdo prožil, zažil na vlastní kůži, ať už v roli závislého nebo odborníka, který těmto lidem pomáhá.

A můžete prozradit něco, co pro vás bylo při rozhovorech s drogově závislými lidmi nejvíce překvapivé? Nebo zmínit něco, co vás zasáhlo?

Hodně silným zážitkem pro mě byla návštěva terapeutické komunity v Mukařově. PhDr Josef Radimecký, vedoucí komunity, je skvělý člověk, odborník na svém místě. Moc mi pomohl a znovu bych mu touto cestou chtěla poděkovat. A samozřejmě i klientům, kteří ke mně byli nesmírně vstřícní (tedy většina). Nejvíc mě zasáhlo vyprávění mladinké dvaadvacetileté dívky. Vyprávěla mi, že „brala“ od svých patnácti let, v devatenácti porodila dceru, ale ani to ji nezastavilo. Až to, když holčičku dostal do výhradní péče její otec. Ta dívka mi řekla větu, kterou asi nikdy nezapomenu: „Měla jsem pocit, že bez pervitinu nemůžu dýchat, ale došlo mi, že bez své dcery nemůžu žít.“ Takže nastoupila na léčení a chce svou dcerku minimálně zase vídat. Doufám, že se jí to povede.

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Získejte knihu Feťáci

V ohlasech na knihu je často zmiňováno, že by se měla stát povinnou četbou. Dovedete si to představit? Co by to pro vás znamenalo?

Vážně? No to je od čtenářů moc hezké, moc si toho vážím. Ale to se asi nestane. 

Vaše předchozí kniha Radosti a strasti single ženy se nesla v humorném a odlehčeném duchu, tak Feťáci museli být úplně něčím jiným. Byla to pro vás i určitá výzva?

Asi jsem to tak nebrala, prostě jsem to chtěla napsat. Ale zpětně to vidím jako nejnáročnější psaní – ze všech hledisek – spisovatelského řemesla, mohu-li to tak říci, (neb se za spisovatelku nepovažuji), emotivního prožívání, časové náročnosti… Ale taky svým způsobem nejkrásnější, protože i když to nebylo veselé a vtipné, bylo to „na dřeň“.

Jedna čtenářka ke knize uvedla, že jste „postoupila do dalšího spisovatelského patra“ a blahopřála vám k tomu. Cítíte to také tak? Že jste se Feťáky někam posunula?

Jak jsem říkala – nepovažuji se za spisovatelku, nestudovala jsem žádnou literární školu nebo něco takového a nejsem nijak slavná. Jsem prostě knihovnice, která napsala pár knih. A mám radost a upřímně mě těší, když mi někdo napíše, že se mu moje kniha líbila. Vážím si toho, že si někdo v té přehršli knih, které vychází, vybere tu mou. Nepíšu, abych se „posunula,“ píšu, protože mě to baví, protože to tak cítím. Ale jestli to tak vnímá ta paní, tak děkuju, to je milé.

A jak to s vámi vypadá na literárním poli nyní? Máte něco rozpracovaného?

Mám rozpracované tři knihy a ani na jednu nemám čas. Souvisí to s vaší další otázkou – teď mi nejvíc času zabírá psaní scénáře.

Prozraďte našim čtenářům v závěru, jak to vypadá s filmovým zpracováním vaší knihy Parkourista. Kdy se na něj můžeme těšit a koho v něm uvidíme? A jak se vám na filmu pracuje?

Projekt je ve stadiu vývoje. S Tomášem Polenským, režisérem a scenáristou píšeme druhou verzi scénáře. Vlastně on mě ke psaní přizval a já to vzala jako výzvu. Je to úplně jiná disciplína než psaní knih, ale i když je to někdy opravdu náročné a s knihou už má filmová story společná asi jen jména hlavních postav, baví mě to. S Tomášem, ač je o generaci mladší, jsme si lidsky sedli a dobře se nám spolupracuje. A vlastně celý tým – producenti i dramaturg jsou skvělí lidé, nadšenci, kteří jsou pevně odhodláni dotáhnout náš projekt do úspěšného konce.

Když by šlo všechno podle plánu (což nemusí), Parkourista by mohl spatřit světlo světa cca za dva roky. Kdo v něm bude hrát je zatím ve hvězdách. Toho času probíhají první castingy a před chvíli mi Tomáš poslal fotku adepta na hlavního hrdinu. Jestli to dopadne, divačky se mohou těšit. Je to fešák. Tak nám všem, prosím, držte palce, ať to dopadne! 

Děkuji za rozhovor!

I já moc děkuji!

Zdroj foto: archiv autorky

https://www.ikar.cz/