Kultura21.cz

Je sympatický a sečtělý, ale také píše básně a organizuje akce v Knihovně na Vinohradech, kde pracuje. Přitom jeho zájmy jsou poměrně široké, což dost možná napoví i následující rozhovor. Má také zajímavé a zvláštní jméno – Robert Wudy. Určitě o něm ještě uslyšíme.

Kdo vás prvně označil básníkem?

Profesorka češtiny a dějepisu na gymnáziu, což bylo poněkud divné, neboť ode mě nikdo kromě sestry nečetl ani řádku. Dozvěděl jsem se to až teď, zrovna nedávno, od spolužačky, tehdy jsem vůbec nedával pozor a měl hlavu v pýru. Ostatně možná právě proto mě paní profesorka označila za básníka.

Vzpomenete si, kdy vám vyšla první báseň v médiích? O čem byla a proč nebo pro koho jste ji napsal? A jaké byly reakce okolí?

Mnohem mnohem později. V květnu 2016 mi v časopisu Tvar vyšel úryvek z básně Ikaros Fénix, kterou jsem napsal v lednu téhož roku během dvou nocí strávených v kůlně jedné zahrádkářské kolonie na Smíchově. Báseň je o mozku všech lidí, co kdy žili, žijí a budou žít. Nepsal jsem ji pro nikoho konkrétního. Následně vyšla v mé první knize Nové pověsti. Reakce byly veskrze hezké.

 Takže jste se do toho pustil a máte výsledky, což je dobře. Co vaši oblíbení básníci kdysi a nyní?

Těch je spousta, to by bylo na dlouhý seznam. Prvním oblíbencem byl Edgar Allan Poe, druhým Rainer Maria Rilke, z českých Karlové Erben a Mácha. Pak další a další, nelze všechny vzpomenout. Z těch úplně nejmladších Vojtěch Vacek, Klára Krásenská, Štěpánka Borská nebo Kryštof Rajdl.

A dnes? Co vítězí? Lyrika nebo epika?

Průnik obojího, tyhle kostnaté kategorie čím dále častěji nezvládají držet krok s vývojem, který je velmi dynamický.

Jste autorem několika básnických sbírek. V čem všem se od sebe liší?

Liší se poměrně hodně. První dvě, Nové pověsti a Skála Vratanka, jsou epické, bujně alegorické, obsahující dlouhé opulentní skladby. Třetí Orbis pictus je poskládaná z úryvků z všemožných už napsaných knih, takže v ní není ani jedno slovo moje. Čtvrtá, Voňavka, nabízí milostnou poezii, respektive to, co podle mě z milostné poezie pro současnost zbylo. Ta je čtenářsky nejpřístupnější.

Co vás ve vaší tvorbě, ale i v životě nejvíc ovlivnilo?

Ovlivňuje mě úplně všechno, což považuju za základní vlastnost či schopnost, kterou básník potřebuje.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Žádného většího úspěchu jsem nedosáhl.

Skromný kluk… Které umělecké dílo vás dokáže plně strhnout?

Mám rád výtvarné umění, nejniternější vztah mám k dílům Maxe Liebermanna, Augusta Piepenhagena, Vincenta van Gogha a Mikuláše Medka. V dětství jsem spal pod reprodukcí obrazu Zmrtvýchvstání od Mistra Třeboňského oltáře, která ve mně také zanechala stopu, říkal jsem si, co je to na něm za zvláštního pána a proč na něj všichni tak divně koukají. V Benátkách na mě silně zapůsobily sochy Augusta Rodina, jsou drtivé, vzbudily ve mně pokoru víc než cokoli jiného. Stejně rád mám i hudbu, s výjimkou folku a country.

A jaká hudba vás oslovuje? A film?

Třeba Steve Reich, speciálně jeho skladba Music for 18 Musicians. Z českých současných skladatelů nejvíce Lucie Páchová. Nikdy mi nezevšední Smetanova Vltava a cokoli od Dvořáka, Chopina či Mozarta. Fascinují mě neomezené, stále se rozvíjející možnosti jazzu. Jako teenager jsem poslouchal Depeche Mode, U2 a The Cure, mám je rád pořád, navíc The Cure považuji za největší šedé eminence moderního mainstreamu. Film mě zajímá stále méně, myslím, že to nejlepší už má za sebou, 20. století bude v budoucnosti určitě označené jako století pohyblivých obrázků. Mým hrdinou je zlaté dítě Jean-Paul Belmondo, který vystupuje v mé básni Joyceův stůl jako protiváha těžkomyslného morouse Jeana-Paula Sartra.

Při které činnosti si nejlíp odpočinete?

Při dlouhé koupeli ve vaně.

Co je pro vás největší luxus?

Slovo luxus v mém slovníku neexistuje, luxus vážně není to, co bych hledal nebo nějakým způsobem praktikoval.

Zpět k poezii a vlastně i k vaší práci. V Knihovně na Vinohradech pořádáte plejádu pořadů…

To je pravda.

Co chystáte na tuto sezónu a na co se můžou těšit vaši čtenáři a milovníci knihy a poezie?

V pondělí 23. října v Knihovně na Vinohradech vystoupí moravská literárně-hudební skupina Vítrholc – to bude velké, všem doporučuji. Další večery jsou ve fázi plánování, mohu ale slíbit, že si jedlíci současné poezie přijdou na své. Jisté je, že v únoru následujícího roku proběhne 7. ročník pořadu Mladí básníci v Knihovně na Vinohradech, což je moje největší organizátorská radost.

Jsou vaši přátelé i ti, co píší nebo čtou poezii?

Někteří ano, někteří ne. Ve sportovní terminologii by se jednalo o remízu.

VINCENT VYRAZIL DO POLÍ
(Veronice, 28. 10. 2019)

Vincent vyrazil do polí,
krví krmil havrany a vrány,
i žlučí zlatil oblaka,
prošel žhnoucím sluncem,
proklouzl skrz jako erupce,
kráčel dále tam na druhé straně,
vtahoval prostor a hvězdy a čas
černou dírou v boku.
Vincent už z polí se nevrátil.
Onen, kdo místo něj přišel
v jeho přesné lidské podobě,
přišel jen cizím umírajícím tělem
s oběma ušima.
Zvláštní,
jak všichni to viděli,
ale nikdo neuviděl.
Vincent zatím, daleko daleko,
cizí řečí promluvil: „Theo,
jsem šťastný, jsem v barvách,
jsem úplně bez konce
šťastný a v barvách,
v neředěných barvách, z nichž
ty, Theo, i každý člověk
ve mžiku by oslepl.“
Theo to nějak uslyšel,
nějak nějakým třetím uchem,
ach, jak plakal, bratříček.
Ucho se vrátilo do oblohy
v neviditelném ubrousku.

MILENCI V LETADLE

Milenci v letadle
před seskokem, který
zachránit má jejich vztah,
nevydrží napětí chvíle,
propadnou žhavé panice,
začnou se naléhavě líbat,
jako jedno tělo se zmítají,
převalují, až vypadávají
bez padáků ven z letadla,
jako nejkrásnější milenci,
krásnější než Tristan a Isolda,
krásnější než Romeo a Julie,
krásnější než ty a já,
dole o zem se rozprsknou
jako rajská jablíčka.

(Robert Wudy: Voňavka; Nakladatelství Pavel Mervart, 2023)

Zdroj foto: Robert Rohál a Veronika Králik