Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Nemám ráda společné dárky, jsou s tím vždy spojené problémy. Jako když dceru napadlo věnovat nám k narozeninám, tedy mně a mužovi, kocoura. Ještě dnes po letech se rodina baví nad naší vášnivou diskuzí, která půlka je vlastně čí. Ovšem kocoura to vůbec nezajímá, ale dokáže toho využívat ve svůj prospěch. Muž to pro něho znamená maso a žena je pro jeho sexuální harašení.

Když nám na chalupu přivezli tu bílou chlupatou kouli, tak jsem se zděsila. Bílý kocour a stoletá chalupa to nejde dohromady. Navíc „značkový“ s rozsáhlým rodokmenem. A protože má označení britský se žlutýma očima, tak dostal jméno po anglickém princovi Charles, tedy s počeštěnou výslovností Čárli. Po převzetí dárku jsem musela odjet a počítala s tím, že se“ kluci“ spolu zatím srovnají. Po návratu na moje první slova „co kocour “ přišla odpověď „copak já vím, neviděl jsem ho od tvého odjezdu, někde tady ale je, protože žere a ser. . Na zavolání se Čárli ozval a vylezl ze své skrýše, běžel ke mně, cosi si nahlas mumlaje. „No vidíš, stačí zavolat“ muž se jen ušklíbl. Na zavolání se vždy kocour ozývá, a když je venku, přiběhne. Poprvé mne docela vyděsil, běžel z lesa, který máme za chalupou, a najednou padl. Infarkt, to bylo první, co mne napadlo. Doběhla jsem k němu, žádný infarkt, chrápal nahlas jako dřevorubec. Tak jsme si zvykli, že většinu času prospí, že se musíme dívat kam šlapeme, protože jako společenské plemeno nám byl stále v patách. Brzy začal prozkoumávat co je ve výškách a tak mu bylo vybudováno obydlí na půdě. Pokud byl malý, tak se tam musel nosit a brzy pochopil, že když si děda bere starou bundu, tak mu hrozí půda. Byla to každý večer honička nejdříve jen v místnosti, později to zpestřil lítáním kolem domu. Dnes by tam sice vyběhl, ale když už s tím začali, přece tam nepoleze sám a čeká, až bude odnesen.

Ten kocour na půdě vůbec nekadí, řešil se problém s vyměšováním. Jak se zjistilo, kývající starý lavor mu nevyhovoval, ale v dalším patře půdy se našlo sedm hromádek přesně v řadě na starém koberci, aby se snadno spočítalo, že má vyměšování pravidelné. Po zhotovení nové bedničky už problém nebyl a muž jako omluvu mu do steliva tvořil ornamenty. Také si na půdě vede svůj deník a tak si dovolím něco z něho přeložit. Dny nezná a taky čmárá na přeskáčku.

Dnes jsem si vylezl v prvním patře na okno a díval se dolů. Pak mne napadlo seskočit na tu stříšku pod oknem dole a povedlo se. Jenže nahoru to nešlo a dolů jsem se bál. A tak jsem zavolal na pomoc dědu. Nejprve slabě, pak víc a nakonec jsem řval tak, že přiběhla vyděšená sousedka, co se to u nás děje. Nic, jen děda koukal na fotbal. Teď když si pustí televizi, tak se uvelebím na jeho břichovém polštáři a je nám dobře.

Dědovi se nelíbilo, že jsem mu ráno zpíval před pokojem a tak zavírá padací dvířka. Mám ostré zuby a drápy, to dřevo už stejně bylo staré, tak to šlo snadno, i když to bouchání, jak jsem se snažil je nadzvedávat, se mi docela líbilo, dědovi ne. Po obědě jsem se jen koukal, jak to děda spravuje.

Dnešní ráno bylo suprové. Děda nechal na půdě otevřené okno, jen jsem do něho trochu strčil a už jsem jel dolů až před barák. I když to je vejška, nic se mi nestalo. Naopak, právě když jsem byl v nejlepší při rozmluvě s cizím kocourem, tak se děda objevil. Jenže ten kocour se zahnat nedal a já taky ne. Děda se snažil nás roztrhnout a to se mu podařilo právě ve chvíli, když jsem vyhrával. To jsem si nemohl nechat líbit a od té doby má děda na noze značky mých zubů. A to se den předtím vytahoval, že jeho jsem nikdy nekousl, že si to babička jen vymýšlí.

Taky jsem zjistil, že děda neumí vůbec lovit. Přinesl jsem velkého krtka a děda na mne řval „vole drž ho“. Copak jsem nějaký vůl, tak jsem mu ho pustil do zahrady. Odpočíval jsem a díval se, jak děda běhá s krumpáčem sem a tam, stále někde kope a nadává. Copak se takhle loví? Tak jsem ho to chtěl naučit a do kuchyně mu přinesl malou živou myšku. To bylo kraválu, až mne z toho boleli uši a tak jsem si šel raději zdřímnout. Stejně jsem jí musel znova ulovit sám. Další den jsem mu přinesl větší, aby jí lépe viděl, a položil před ním v obýváku. Zase byl řev a stejně jí nechytil. Dveře pak zavíral a tak jsem mu další nosil do chodby. Nechápu, že při lovení dělá takový kravál a stěhuje nábytek. Já se jen dívám a divím, že se to nenaučil, když je tak velkej.

A proč je v názvu kočkopes? Vždycky vás pozdraví, přijde na zavolání, neuráží se, většinu dne prospí u něčích nohou, nevadí mu být doma sám ani omezený prostor v paneláku i když půl roku lítal venku, (ovšem i tam se běží vyprázdnit domů). Pokud se vám zdá na některých fotkách spíše šedivý, tak to má podle mého muže tu správnou venkovskou barvu.

A hlavně už jste někdy viděli kočku, která se nechá luxovat a přitom se spokojeně tváří ?

Zdroj foto: rodinný archiv