Starý paní mají v ústech porcelán

Úterý, 09 Leden 2024 06:00 Vojtěch Kinter

Nakladatelství Dobrý důvod je na české literární scéně už pár let a díky mnoha zajímavým knihám (za mě především dvěma sbírkám Jana Frolíka, dále Sdílení polohy bylo ukončeno Bernardety Babákové a Souborné zkoušce Terezy Bínové) jej lze již považovat za etablované. Jednou z knih, které nám Dobrý důvod nabídl v minulém roce je sbírka Moniky Tintěrové Starý paní mají v ústech porcelán. Jedná se o autorčinu prvotinu.

Sbírka je rozdělena do dvou částí (první se nazývá „Marta“, druhá „Monika“), jimž předchází samostatná báseň „Pokoj“. Oproti ostatním básním zaujme „Pokoj“ prací s rytmičností a rýmováním – báseň o ženách (dámách, pannách…) působí jako zaříkadlo.

Básně z prvního oddílu „Marta“ pojednávají závažné téma umírání blízké osoby (čtenář už podle titulu sbírky tuší babičku): ztrácející se paměť, lůžko i následná smrt a pozůstalá básnířka to vše zpracovávající. Objevují se motivy všednodenní i náboženské, něha se občas setkává s jistou hrubostí („Pak nemusíš nic vědět, / smát se, slibovat ženicha za rohem / a pán Bůh, že se postará. // Postačí, když nebudeš mít 40 kilo / a blbou polohovací postel / a budeš si pamatovat aspoň jeden pitomej recept, / a pak tě nechám“ – s. 19, báseň „Pořád se mě ptáš“). Tintěrová téma pojednává důstojně a bez zbytečného patosu. Jako básnířka nejvíce vyniká, když pracuje s titulní představou umělého chrupu v ústech starých žen.

Druhý oddíl obsahuje hlavně básně osobně laděné – řeší se tu láska, vztahy a (často z nich odvozené) chmury. Básně určitě nejsou napsané špatně, je ovšem otázka, nakolik zmiňovaná témata mohou po prvním oddíle ještě působit závažně – a naopak se zase lze ptát, jestli potom právě téma prvního oddílu neznevažují. Zároveň občas autorka až příliš reflektuje a málo básní. Vezměme např. báseň „Zavolej“ tematizující neschopnost navázat hlubší komunikaci – jistě jde o téma nikoliv nevážné, s nímž má leckdo z nás zkušenost. Nicméně při verších jako: „Až budeš mít čas, tak zavolej, / můžem si třeba popovídat nebo tak,“ (s. 57) si čtenář říká, že praktické řešení by v tomto případě bylo lepší než básnické.

Snad je vytvoření kontrastu vážného tématu smrti s poněkud banálními „bolístkami“ naší každodennosti záměrem – i tak se nelze zbavit dojmu, že literárně jsou přesvědčivější básně z první půle knihy. Autorka tak čtenáře na začátku knihy nadchne, ale ke konci jej trochu ztrácí. Naštěstí jenom trochu.

Starý paní mají v ústech porcelán