Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

V roce 1925 napsal Michail Anafasjevič Bulgakov svou novelu Psí srdce. Ironicky se dotkl tehdejší sovětské současnosti a tvrdě kritizoval stav společnosti. Proto také tato novela nevyšla až do roku 1987 knižně. Přesto se mezi čtenáři ilegálně šířila, ačkoliv za její vlastnictví byly nemalé tresty.

Bulgakov si nebral servítky, nemilosrdně analyzoval stav, který v Rusku panoval v dvacátých letech minulého století, a nastínil nepěkné perspektivy sovětské budoucnosti. Mnohé z jeho postřehů a vizí v sobě nesou poselství pro dnešní dny.

Příběh začíná jeden prosincový den, kdy se moskevskou čtvrtí potuluje zbídačený pes. Hledá něco k snědku, touží po laskavém pánovi, chce přežít. Zatím se mu však od lidí dostalo jen kopanců a nadávek. Potká dobře vypadajícího pána, který ho nakrmí a vezme k sobě domů. Psisko má pocit, že se ocitlo v psím ráji. Jeho nový pán je laskavý a všichni, kdo s jeho novým páníčkem bydlí, jsou k němu hodní. Baryk, jak začali psovi v domácnosti profesora říkat, přijímá své štěstí bezezbytku, aniž by tušil něco záludného, nečekaného.

Oním hodným mužem, který vyléčil a nakrmil nešťastného psa, je profesor Preobraženskij. Veliký vědec, významný experimentátor s noblesními způsoby a bohatou klientelou. Bohužel svou praxi provozuje v rodícím se revolučním Sovětském svazu, který v příběhu zastupuje skupina přihlouplých a všeho schopných členů domovního výboru, v jejichž čele se skví nadutec Švonder. Právě on bytostně nenávidí přezíravého profesora, jenže mu nemůže škodit, jak by chtěl, neboť významný vědec má přímluvce v nejvyšších kruzích.

Barykovi se v novém prostředí velmi líbí. Svou lásku projevuje naprosto přirozeně všem v bytě. Je vděčný za štěstí, kterého se mu dostalo. Ale už brzy se stane hlavním hrdinou nového objevného experimentu. Profesor mu za asistence doktora Bormentala voperuje lidské žlázy. Vědcům se bohužel pokus poněkud vymkne z rukou: z Baryka se sice postupně stává člověk, ale lidské žlázy se spojí s psím srdcem v nejhorší možné variantě a vznikne další průměrný sovětský občan se všemi negativními vlastnostmi – gaunerstvím, závistí, primitivností, nadutostí. Profesor si tak do vlastního bytu nasadí nepřítele, na jehož „polidštění“ pracuje nejúspěšněji právě závistivý Švonder. Ale i jemu se vymstí psí srdce občana Barykova. Ten totiž nehledí napravo, nalevo a jde tvrdě a bezohledně za svým cílem. S tím se musí něco udělat…

Krutě ironickou novelu z poloviny dvacátých let minulého století zinscenoval pro rozhlas Pavel Linhart. Baryka svěřil Borisi Rösnerovi, který je jako hladový a bitý pes naprosto okouzlující. Dalo by se věřit, že někdy někde opravdu psem byl. Krásně se lísá a podbízí svým dobrodějům, přímo slyšíte, jak touží po pohlazení a je neustále připraven vděčně lízat ruku svého pána. Pak se však z poddajného psa stane monstrum. Postupně se přetaví v urážlivého hulváta první kategorie.

Vedle Borise Rösnera slyšíme profesora Preobraženského v podání Ilji Racka. Jeho zpočátku noblesní a vyrovnaný pán se velmi brzy dostává do stavů hysterie, vzteku a bezmoci. Skvěle mu sekunduje v těžkých chvílích František Němec jako doktor Bormental a drze oponuje Zdeněk Žák v roli soudruha Švondera.

Psí srdce je skvělá novela a díky dramatizaci Anny Smetanové také velmi zdařilá rozhlasová hra. Je podnětná, vzrušující a hlavně značně inspirativní. Mnohé pravdy vyřčené M. A Bulgakovem před téměř devadesáti lety platí dodnes. A není lichotivé pro nás, že tomu tak stále je.

Ukázka:

Název: Psí srdce
Autor: Michail Afanasjevič Bulgakov
Hrají: Boris Rösner (Baryk/Barykov), Ilja Racek (profesor Preobraženskij), František Němec (doktor Bormental), Jan Kačer (Bulgakov), Eliška Vitanovská (Zina), Jiřina Třebická (Darja Petrovna), Zdeněk Žák (Švonder) a další
Žánr: rozhlasová dramatizace
Stopáž: 3 hodiny 25 minut
Vydavatelství: radioservis
Hodnocení: 90 %

Zdroj foto: www.radioservis-as.cz