Snad každá společnost kdekoli na světě se snažila zabránit šíření myšlenek či artefaktů, které vnímala jako rozkladné či z jakéhokoli důvodu - mravního, náboženského, ideologického, konkurenčního - nepřípustné. Jistě bylo možné nežádoucí knihu i s jejím autorem spálit, ale to bývalo až nejzazší opatření, které mnohdy vyvolávalo nežádoucí odezvu. Cenzura měla zajistit, aby taková kniha vůbec nevyšla či nejlépe ani její rukopis nespatřil světlo světa. A pokud už shodou okolností byla vytištěna, neměla se dostat ke čtenáři, tudíž měla být zatajena samotná její existence. O tom všem pojednává sborník Nebezpečná literatura?, poskládaný ze šestnácti přeložených statí a dvou původních českých textů, úvodního a závěrečného, které téma cenzury aplikují na domácí prostředí.
Zahrnuté texty lze rozdělit do dvou skupin: v první nalezneme teoretická pojednání, která se pokouší dospět k nějakým zobecňujícím poznatkům, v druhé se vyskytují studie, které zkoumají konkrétní případy cenzurních zásahů i reakce na ně napříč dějinami. Pro běžného čtenáře bude tato část zajisté záživnější i srozumitelnější, protože zjištěné údaje může porovnat s vlastními zkušenostmi, s vlastním povědomím.
Úvodní shrnující pojednání z pera Michaela Wögerbauera, jenž čtenáře zevrubně informuje, co jej při četbě jednotlivých příspěvků čeká, si dokonce dopřeje drobný žertík, když stejně jako v odborných publikacích z éry komunistického režimu začíná citátem klasika marx-leninismu - upozorňuje, že Karel Marx v jednom ze svých prvních článků příznačně napadl právě funkci cenzury. A vznáší otázku, zda to, co lze či nelze sdělit (i vinou autocenzurních zábran), nevypovídá spíše o stavu společnosti nežli o cenzuře samé.
Bezpočet příkladů nasvědčuje, že cenzura stíhala nejen knihy či texty prokazatelně (z jejího pohledu) závadné, ale vlastně vše, co se neshodovalo s prosazovaným "obecným" náhledem na prospěšnost. Vždycky jsem romanopisce Roberta Merla podezíral, že si přibarvil jednu výmluvnou epizodu, zapracovanou do historické fresky odehrávající se v době náboženských bojů ve Francii 16. století - když hrdinové procházeli před vstupem do Říma prohlídkou, byla jim zabavena pravověrně katolická kniha s odůvodněním, že proti jejímu autoru nikdo nic nemá, avšak překlad že pořídil kacíř. V Nebezpečné literatuře je podrobně rozebrán případ jednoho španělského augustiniána ze 16. století, profesora jazyků na univerzitě v Salamance. Inkvizice jej nařídila uvěznit za to, že biblickou Píseň písní přeložil z "nečistého" hebrejského originálu, a nikoli z kanonizované latiny...
Autoři jednotlivých statí se pohybují v časovém rozpětí od raného novověku až po současnost, mnohdy porovnávají události časově odlehlé, aby zjistili, zda obsahují nějaké shodné rysy - například situaci v předvečer Velké francouzské revoluce (1789) a v rozpadajícím se sovětském bloku (1989). Domýšlejí různočtení, skryté významy, schopnost čtenáře nacházet smysl mezi řádky - jedna ze studií se přímo nazývá Ezopský jazyk jako literární systém a soustředí se hlavně na ruskou literaturu.
Ale stejně tak průzkum divadelních textů z (post)alžbětínské Anglie - například Krále Leara - ukazuje, jak mocní tohoto světa si mohli tu či onu postavu, tu či onu situaci vztáhnout na sebe. Ostatně i různá vydání téhož textu vykazují odchylky, v některých případech nejspíš zaviněné cenzurním škrtem. Leckdy zazní stěží uvěřitelné informace, třeba o strastiplném vydávání proslulé osvícenské Encyklopedie (nejen editorsky se na ni podílel například Diderot), kterou zachránil její cenzor. Ale stejně tak si povšimneme deziluzivního zjištění, že běžného čtenáře - a to přinejmenším od 19. století - zajímalo hlavně oddechové čtivo, a nikoli přemýšlivé texty, byť i sebevíce provokující či přímo skandální.
Ačkoli stati mapují především literární oblast, nechybějí ani výpravy mimo ni, najmě do filmového podnikání. Ze studie Cenzor jako spoluautor se hodně dovíme také o zákulisí filmové cenzury v Polsku. Probleskne však i zmínka, že scénář ke slavnému východoněmeckému dramatu Jakub lhář (1974) existoval už v polovině 60. let, ale tehdy byla jeho realizace zamítnuta (nepochybně v souvislosti s tažením proti "netřídním" filmům). Spisovatel Jurek Becker jej proto přepracoval do románové podoby, která byla schválena a dokonce přivítána veskrze kladně. Na základě toho vznikla konečně i filmová verze, která záhy získala nejprestižnější umělecké ocenění.
Ostatně dnes stěží pochopitelné zákazové veletoče známe i z tuzemska. K dočasně zakázaným filmům patřila satirická pohádka Tři přání (1958), ačkoli divadelní hra, podle které vznikla, se bez potíží uváděla a televize dokonce vysílala záznam jednoho představení! Prostě Kocourkov, který zhusta bujel všude tam, kde cenzura měla rozhodovat o všem, co ke čtenáři, diváku či posluchači doputuje...
Tomáš Pavlíček, Petr Píša, Michael Wögerbauer (eds): Nebezpečná literatura? Antologie z myšlení o literární cenzuře.
Autoři statí: Michael Wögerbauer; Aleida a Jan Assmannovi, Pierre Bourdieu, Judith Butlerová, Michael Holquist, Reinhard Aulich, Armin Biermann, Andrzej Urbański, Beate Müllerová; Lev Losev, Annabel Pattersonová, Richard Burt, Roger Chartier, Robert Darnton, Marta Fiková, Thomas Loué a Blaise Wilfert-Portal, Brook Thomas; Magdaléna Pokorná, Petr Šámal, Pavel Janáček.
Vydalo nakladatelství Host, Brno 2012, 552 stran.
Hodnocení: 100%
Foto: Host, www.pirati.cz
< Předchozí | Další > |
---|