Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Mám ráda povídky. Plně vyhovují mému pracovnímu nasazení. Většinou stihnu celý příběh přečíst dřív, než usnu. Dají se taky krásně louskat v tramvaji, autobuse i vlaku. Jsou to skvělí kamarádi. Proto jsem zajásala, když jsem znovuobjevila v knihovně útlou knížku příběhů Michala Vaněčka. Její název je naprosto výmluvný – Každý průšvih nemusí být krize.

Šestnáct příběhů mne nadchlo asi před dvěma lety. A dnes jsem se k nim vrátila. Důvody: jsou to skvěle vypointované povídky, v řadě z nich se poznávám, v mnohém mi napovídají směr dalšího postupu, v neposlední řadě se vejdou do kabelky!

Michal Vaněček má dar jemné ironie, zkušeného nadhledu a jiskrné češtiny. K tomu přidejme mužský pohled na věc a máte chlapské povídky jedna báseň. Ptáte se na téma? Děti, žena, kamarádi – jednoduše život.

Hned v první povídce nás autor seznámí se svou dcerou. Jasně ukazuje, jak dcery mají tatínky omotané kolem prstu, jak si na nich cvičí svou budoucí roli ženy, jak velmi rychle dokážou vytěžit maximum, ze svého postavení. Situace je jasná – tatínek štípá dřevo na zimu, pak polínka uklízí do dřevníku, dcera chce pomáhat. Nejdřív nosí polínko až k dřevníku, posléze přináší polínko tatínkovi na půl cesty, pak začne podávat polínka z hromady, aby nakonec jen ukazovala, která polínka jsou na řadě k odnesení. Přitom jasně ukazuje, kdo je pánem situace a udržuje pekelné tempo, které tatínek nechce porušit, aby nebyl za slabocha. Aby v očích dcerky neklesl.

Takto začala velmi vehementně koordinovat moji činnost. Abych neupadl do stereotypu, místo „tumáš“ začala říkat pouze „tam“. Začalo ji to bavit do té míry, že přestala připouštět, abych si svá polínka vybíral sám. Mám na mysli například podle toho, zda se nacházejí navrch nebo vespod. Hromadu polínek jsem různě přehrabával, abych se neodchýlil od pokynů dispečera. Skrz pot v očích jsem si nebyl jist, zda malý dispečer nemá na sobě nějakou uniformu, když pravila: „Rychleji, táto!“ Vyčerpán, odnesl jsem poslední poleno.


Stejně svižné a nápadité jsou i další příběhy. Autor se rozhlíží kolem sebe, mnohé prozrazuje jak o sobě samém, tak své rodině, kolezích, kamarádech z vojny. Z vlastních zážitků vytváří moduly platné pro další jedince. Čtete, bavíte se, přitom vám proskočí hlavou – to je jako tenkrát, když… Takových „když“ mne napadlo mnoho. Třeba tehdy, když jsem četla o operaci synových mandlí (čtvrtá a pátá povídka). U nás doma to nebyly mandle, ale vypalování bradavice. Některé záležitosti kolem vyšetření však byly velmi podobné. Proto mne velmi pobavila věta:

„Tohle se jmenuje zdravotnictví, synu,“ vysvětloval jsem. „A dělá se to kvůli tomu, aby ses sám uzdravil dřív, než tě začnou léčit.“

Pány asi nejvíc pobaví příhody z vojny. Vždycky, když vojenské příběhy čtu, mám pocit, že pánové opisují jeden od druhého. Ale asi ne. Největší úspěch však u mne měla povídka Jak jsem si poslal balíček do Nepálu. Představa, jak kurýr šplhá se zásilkou pro pana Vaněčka do vesnice kdesi v Nepálu, protože v expedici zaměnili jméno cílové stanice, mne škodolibě rozveselila:

…zřejmě, když výrobce a distributor software předával balíček k dodání kurýrní společnosti, špatně přepsal název cílového města. Z Prahy se stala Parha, a tím se spustil řetězec neblahých událostí.
„Dojel jsem do vesnice Parha,“ psal ten nebohý muž. „Parha je v Nepálu a není tady žádná ulice Novodvorska. A nejen to, tady není vůbec žádná ulice, pouze pět malých domků a v nich mniši.“

Řekněte – není to krásný příběh na závěr veselých příhod ze života? Známe se – nic tak člověka nepotěší, než když čte/slyší o neštěstí druhých. Pokud máte někdy chuť na dávku písmenek, která se dotýkají této naší neřesti, pak vás určitě drobná knížka Michala Vaněčka nezklame.

Název: Každý průšvih nemusí být krize
Autor: Michal Vaněček
Nakladatelství: Maxdorf