Jednoho prosincového večera. Strhující literární skvost oblíbené autorky

Autorku Delphine de Vigan dobře znám, četla jsem od ní několik knih a každá z nich mě nadchla. Tato francouzská spisovatelka totiž patří mezi opravdové mistryně zacházení se slovy a její knihy jsou vždy jedinečné. Novinkou z nakladatelství Odeon je červená knížka nazvaná Jednoho prosincového večera. Není nijak objemná, ale číst ji nejspíše budete dlouho. Tento literární skvost je totiž potřeba pečlivě vychutnávat.

Novela plná vášnivých dopisů se totiž skutečně vychutnávat musí. I když je knížka spíše tenoučká, je lepší si jednotlivé kapitolky dávkovat postupně. Stejně vás ty emoce dále nepustí. Já osobně jsem měla z knihy dojem, že je opravdu jen pro literární fajnšmekry a náročného čtenáře, protože styl, jakým je napsaná, je vysoce umělecký a plně emočně zasahující, což naprosto přesahuje samotný obsah knihy, který mě v tu chvíli vlastně ani nezajímal. Stačilo mi přečíst si pár vět k dokonalému uspokojení intelektu i duše a přistihla jsem se, že je mi úplně jedno, o čem kniha je, jen že mě zajímá především to, JAK je napsaná. Takové dopisy, které v knize najdete, byste chtěli dostávat, a moc byste si je sami přáli psát. Myšlenky a pocity jsou základem této knihy a i když děj poněkud pokulhává, většině čtenářů to jistě vadit nebude.

Hlavní postavou je šťastně ženatý čtyřicátník Mathieu, otec dvou dětí, který se velice rychle stane slavným spisovatelem. Jednoho dne mezi dopisy od čtenářů objeví dopisy i od své dávné lásky, o patnáct let mladší Sáry, s níž si prožil vášnivý románek těsně předtím, než se oženil. Dopisy jsou sladkobolné, překrásné, vášnivé i erotické. A on se na ně velmi těší. Autorka zároveň vyzdvihuje lásku a oddanost ke své ženě a k rodině. To, že mu nic nechybí. Takže to, co se začíná odehrávat v dopisech je už jaksi navíc a jako by z jiného světa. Je to něco, co může způsobit problémy. Je to něco toxického, co odvádí daleko pryč od reality. A tak přichází krize…

Chválím i skvělý překlad Alexandry Pflimpfové, protože bez něj by to nebylo ono.

Ukázky:

Časuju sloveso čekat, využiju každý jeho význam, ve všech způsobech, ve všech tóninách. Čekám na autobus, čekám, až přijde můj čas, čekám až přijdeš, čekám, až na mě přijde řada, počkej na mě, počkej až si tě vezmu zpátky, čekám až mládí pomine, čekám v poklidu, čekám na tu správnou chvíli, kdo si počká, ten se dočká, vlak nepočká, čekám, až se vrátí, čekám na něj jako na spasitele, počká to do zejtra, co ode mě čekáš, budu čekat ve dne v noci, budu čekat pořád, nečekám na tebe, nečekám dítě, čekám, až mi zavolá, čekám, až se mnou promluví, v očekávání něčeho lepšího, tohle jsem nečekala, hlavně na mě nečekej. (...)

Milovala jsem tě. Už od toho prvního večera. Nevím, jestli mě třeba jen na okamžik napadlo, že bys to mohl ukončit. Nevím, jestli tahle láska sílila proto, že sis pro ni stanovil lhůtu, nebo jestli ji skrytě živila bláznivá naděje, že změníš názor. Milovali jsme se stále vášnivěji. Stále divočeji. Milovali jsme se, jako by to pokaždé mělo být naposled, jako by nic, nikdy nemělo být silnější, hlubší, jako bychom měli dojít až na hranici přijatelnosti, tam, kde se meze stírají, mizí, tam, kde je jiní zabrzdí. Chtěla jsem tě mít stále hlouběji a hlouběji v sobě. Pamatuji si, jakou sílu jsi měl v rukou, kdyžs mi svíral boky. Jaks mě kousal do krku. Na chuť tvého přirození ve svých ústech ještě dlouho poté, co jsme se rozloučili. Pamatuju si všechno. Zarývala jsem ti nehty do kůže, a když jsi odešel, hledala jsem na sobě otisk tvých rukou. V té slepé touze splynout v jedno, v té nenasytné žádostivosti jsem tě ztrácela. Nikdy jsme totiž nebyli zranitelnější než v téhle divoké vášni.

Jednoho prosincového večera jsi mi zavolal a navrhl, že zajdeme do kina. Ještě než film začal, jsem z toho, jak daleko jsi ode mě seděl, pochopila, že přišel ten čas. Že je konec. (...)

Po večerech bdím v zákoutí barů, ráno se tam vracím, sotva vstanu z postele, už se opírám o pult. Zatímco se mísí hořké a sladké vůně kávy a cigaret, naslouchám se zavřenýma očima zvuku podšálků odkládaných na barpult, vysypávaných mincí, výbuchům hlasů, zvukům, které tak dobře znám z dětství. Někdy se v myšlenkách přenesu o dvacet let zpátky, je mi deset a můj vesmír je tady, na tržišti, na křižovatce životů.

Jednoho prosincového večera