Hyperkorektní román o záhadné nemoci

Čtvrtek, 25 Březen 2021 07:00 Jana Mišúnová

psanci perex Zhýralá rocková hvězda. Hluboce věřící rozhlasový moderátor. Zostuzený vědec. Dívka, která je možná poslední nadějí lidstva. Když se Shana jednoho dne vzbudí, zjistí, že její mladší sestřička trpí zvláštní nemocí. Je náměsíčná, není možné ji vzbudit a míří k cíli, který zná jen ona sama.

Shana a její sestra nejsou jediné, které mají tuto zkušenost. Náměsíčnost se jako mor šíří celou Amerikou a brzy se na tajemnou pouť vydává celý zástup nemocných. Kromě Shany je doprovázejí i další lidé, kteří jsou odhodláni chránit během cesty své přátele a příbuzné. Co když je však strach z epidemie větším problémem než epidemie samotná? Je možné nakažené nešťastníky zachránit nebo je jejich vyhlazení jediným možným řešením?

Sci-fi román Psanci vyšel v Nakladatelství Laser-books a napsal ho americký spisovatel Chuck Wendig, který kromě knih píše o scénáře k filmům a PC hrám. V roce 2017 vyšla v českém překladu jeho kniha Nuly.

Hyperkorektnost jako sci-fi

Kniha Psanci zaujme především svým námětem. Epidemie náměsíčnosti a tajemství, které s ní souvisí, postapokalyptický svět, netradiční hlavní hrdinové a příslib ničivého konfliktu, to všechno vytváří poutavý mix, kterému lze jen těžko odolat. Když se k tomu všemu připočte i poutavý a čtivý styl psaní, měla by být výsledkem kniha, která nabídne strhující příběh, propracovaný svět, znepokojivou atmosféru a otázky vybízející k zamyšlení. Tak to ale bohužel není.

Autor nabízí nezáživný černobílý příběh, v němž je celá zápletka o záhadné nemoci odsunuta na vedlejší kolej. Místo ní se řeší nekonečné náboženské úvahy a otázky, barva kůže jednotlivých postav a politická situace, která přesně kopíruje situaci v Americe. Text vyznívá tak, jako by autor z každé strany křičel: „Já jsem tak chytrý, já mám ten správný názor!“ Jako by úplně zapomněl, že píše sci-fi.

Uspokojivý a logický závěr to nezachrání

Kdyby společenské problémy, na které se snaží upozornit, podal nevtíravě a bez naivních představ o světě, kde je přesně určeno, kdo je dobrý a kdo špatný, mohl svému příběhu dodat hloubku. Místo toho kniha působí jako hyperkorektní manifest, který zcela ignoruje fakt, že vznik společenských problémů způsobuje kombinace různých faktorů a že jejich řešení není nikdy jednoduché.

Změna v monotónním a opakujícím se vyprávění přichází přibližně v poslední čtvrtině, kdy se konečně odhalí myšlenky Náměsíčníků. Závěr je uspokojivý a logický, ale celkový dojem z knihy už nezachrání.

psanci