Kultura21.cz

Tak jako je Jana Boušková královnou v harfovém světě, je králem na světové špici hráčů na anglický roh Dominik Wollenweber. Také on má mimořádný hudební talent, cit a charisma. Se svou nahrávkou The Art of English Horn přichází etablovaný interpret na vrcholu svých tvůrčích sil a předkládá silný a krásný výběr hudby pro svůj nástroj.

Dominik Wollenweber je osmadvacet let členem skvělé Berlínské filharmonie a patří mezi světovou špičku hráčů na anglický roh. V produkci svého českého kolegy, skvělého hobojisty Viléma Veverky, vydal koncem loňského roku u Supraphonu album s příznačným názvem The Art of English Horn, a to v celosvětové distribuci na CD i v digitálních formátech. Berlínská filharmonie se Sirem Simonem Rattlem na nové nahrávce doprovází Dominika Wollenwebera v nádherné Sibeliově symfonické básni Labuť z Tuonely, členové Berlínských filharmoniků mu pak dělají společnost na celém albu. Těžko si představit desku věnovanou anglickému rohu bez Larga z Dvořákovy Novosvětské nebo bez sóla z Tristana a Isoldy Richarda Wagnera. Bachův koncert a Schubertovo Impromptu mohou být naopak překvapením a Kvartet Jeana Françaixe zvedne každému posluchači náladu.

Nejlepší hráč na anglický roh všech dob

"Pokud bych měl představit Dominika Wollenwebera (1967) jednou větou,“ říká Vilém Veverka, „vypůjčil bych si slova Clauda Abbada, který o něm hovořil jako o "nejlepším hráči na anglický roh všech dob". Jakkoli je na místě se v hudbě jakožto subjektivně-estetickém oboru kategorickému hodnocení typu "nej" spíše vyhýbat, v případě anglického rohu a Dominika Wollenwebera,, se tato smělá definice nabízí. Tím spíš se vkrádá otázka, proč je muzikant takových kvalit, nato bene od roku 1993 člen Berlínské filharmonie, "obsazen do hlavní role" a přichází se sólovým albem až v polovině šesté dekády svého života?

Předpokládané album a jeho sólista představují posluchači poněkud méně známý nástroj. Ale snad každý si vybaví Largo z Dvořákovy "Novosvětské" a specifickou intimní barvu sólového anglického rohu. A v intimním ladění se na tomto albu pohybujeme po většinou času. Ale zpět k výše položené otázce: zdá se, že "hlavní role" čekala na toho pravého "aktéra" a na správný čas. Se svou nahrávkou přichází etablovaný interpret na vrcholu svých tvůrčích sil a předkládá silný a krásný výběr hudby pro svůj nástroj. A posluchač má šanci v plnosti se nasytit a vychutnat jeho neopakovatelnou barvu, která je jinak k zaslechnutí spíše jako záblesk drahokamu na velkém plátně symfonických děl."

Rozmanitosti na albu The Art of English Horn

The Art of English Horn je výjimečné album, vrchovatě naplněné neodolatelně krásným tónem anglického rohu, k němuž Dominik Wollenweber poznamenal: „Velmi mi záleží na prezentaci anglického rohu jako sólového nástroje a na tom, aby se zbavil zařazení jako pouhý nástroj orchestru. Anglický roh má mnoho zvukových odstínů. Může znít žertovně jako v kvartetu Jeana Françaixe, je virtuózní jako v Bachově koncertu, a v dalších dílech má přirozeně také tu zamyšleně smutnou barvu. Myslím, že na rozmanitosti alba The Art of English Horn je cosi velmi zvláštního, a právě směs dramatických barev posluchače strhne. Aspoň v to doufám. Proto také nechci žádné ze skladeb, které jsem nahrál, dávat přednost. Každou z nich mám rád.“

O debutovém albu ostatně píše ve své recenzi Milan Bátor: „V obou krajních dramaturgických polohách, atraktivní i progresivní, lze dobře vnímat, s jakou bezmeznou oddaností, virtuozitou a lahodnou zvukovostí Dominik Wollenweber představil svůj milovaný nástroj. Je jisté, že interpret chtěl ukázat svůj nástroj v širokém spektru reprezentativních skladeb. Na seznámení s rozličnými barvami, rejstříky a polohami anglického rohu je tato nahrávka vlastně ideální volbou. Rozeznít tento nástroj v pestré zvukové škále, intimitě sólového hraní i uprostřed orchestrálního soutoku se Dominiku Wollenwebrovi podařilo skvěle. Nahrávka současně potvrzuje, že na sólový debut není třeba nikam spěchat.“

Hraje až tehdy, když se ostatní nástroje ztiší

Dominik Wollenweber tvrdí, že jako hráč na anglický roh mám orchestru mnoho času poslouchat. Většinou hraje až tehdy, když se ostatní nástroje ztiší. Zvuk anglického rohu ostatně poslouchal již v dětství, jeho otec na něj hrál v Bavorské státní opeře. Dominik Wollenweber hrál nejprve na flétnu, teprve ve čtrnácti letech přešel k hoboji, který studoval Hagena Wangenheima na Mnichovské vysoké hudební škole a později na Simona Denta na Konzervatoři Richarda Strausse tamtéž. První kontakty s Berlínskými Filharmoniky navázal jako stipendista orchestrální akademie, kdy byl v letech 1991–1993 studentem Hansjörga Schellenbergera. Během té doby byla zároveň sólo-hobojistou Orchestru evropské unie (EUYO) pod vedením Claudia Abbada.

Dominik Wollenweber, je laureátem soutěže ARD (1996). Kromě aktivit orchestrálního a komorního hráče se věnuje pedagogické praxi – od roku 2000 je hostujícím profesorem na Hochschule für Musik Hanns Eisler Berlin – v současnosti patří mezi nejvyhledávanější světové pedagogy vůbec a je také supervizorem sekce dřevěných dechových nástrojů v Gustav Mahler Jugend Orchester.

Pro jeho první sólové album se pak rozhodl z důvodu skvělé spolupráce se Supraphonem a s jeho kolegou a přítelem Vilémem Veverkou, s nímž se již v minulosti realizoval dvě důležité nahrávky právě pro toto vydavatelství, takže mu přišlo samozřejmé vydat tuto desku znovu u Supraphonu.

Na otázku, jak si vybíral pro debutové album The Art of English Horn repertoár, Dominik Wollenweber v rozhovoru pro www.klasikaplus.cz odpověděl: „Repertoár alba je krásnou směsicí originálních kusů od skladatelů, jako jsou Wagner, Françaix a Sibelius, a úpravami, jako v případě Bacha, Dvořáka a Schuberta. Vše spolu muselo pasovat dohromady. Chtěl jsem představit typický charakter anglického rohu v mnoha podobách a doufám, že se mi podařilo poskládat dohromady vhodný repertoár. A samozřejmě mi velmi pomohlo, že jsem měl po ruce dobrého aranžéra.“

Zdroj foto: Vilém Veverka/Supraphon