Kultura21.cz

Skladatel, dirigent a houslista Ondřej Kukal patří k nejvýznamnějším a také nejvšestrannějším českým hudebním osobnostem střední generace.

PAMATUJETE SI FILM Muž bez minulosti skvělého finského režiséra Aki Kaurismäkiho? Z vlaku přijíždějícího do města vystoupí muž s cestovní brašnou, ale ještě než stačí dorazit na místo určení, je přepaden, zmlácen do bezvědomí a okraden. Nějakou dobu se potácí na hranici života a smrti, ale díky péči dvou bezdomovců se po čase uzdraví, aniž ovšem nabude ztracenou paměť. Ondřeje Kukala (1964) sice nikdo nepřepadl, ale zažil podobnou příhodu, která jako by vypadla z filmového thrilleru. Dřív než se však pustíme po stopách jeho příběhu, musíme si něco povědět o „minulém životě“, jak tento skladatel, dirigent a houslista nazývá období před rokem 2003.

Ondřej Kukal pochází z hudební rodiny, na housle začal hrát v pěti letech, později přidal klavír a už ve dvanácti měl o své budoucnosti jasno. Na konzervatoři se věnoval i kompozici a nastoupil jako houslista do Nového Vlachova kvarteta. Později se stal koncertním mistrem Pražského komorního orchestru bez dirigenta, s nímž vystoupil na prestižních světových pódiích ve Vídni, New Yorku nebo Buenos Aires. Vedle aktivního hraní Kukal rozvíjel také úspěšnou dirigentskou dráhu. Stal se šéfdirigentem Jihočeské komorní filharmonie a Filharmonie Hradec Králové, působil jako stálý dirigent u Symfonického orchestru Českého rozhlasu a řídil také Českou filharmonii, BBC Symphony Orchestra a mnoho dalších orchestrů.

Vedle dirigování se Kukal věnoval také psaní hudby. V roce 1989 získal se Smyčcovým kvartetem č. 1 ocenění ve skladatelské soutěži Generace a díky Petru Ebenovi, dostal v roce 1999 stipendium od Bavorské vlády k půlročnímu tvůrčímu pobytu v Bamberku. Tam zkomponoval svou První symfonii, která získala v roce 2005 cenu OSA. Duše opojená hudbou se někdy vznáší v oblacích a zapomíná na tělo. Jako by enormní pracovní nasazení a vytíženost Kukala omylem zaklepaly na nebeskou bránu, odpověď zazněla nečekaně a tvrdě. V roce 2003, po oddirigování Vokální symfonie Vladimíra Sommera s Českou filharmonií, přišel náhlý kolaps. Kukal upadl do bezvědomí a po probuzení z kómatu se ukázalo, že přišel o paměť. Trhlina neuvěřitelná, absolutně nečekaná a vlastně tak trochu šílená. Kukal nepoznával vlastní rodinu, lidi kolem sebe, nechápal například, k čemu slouží řidičák. Zajímavé je, že schopnost tvořit hudbu nezapomněl.

Paradoxně v roce 2003 měl dirigovat Smetanovu Mou vlast na Pražském jaru, místo toho se učil chápat, kým vlastně je. Mužem bez minulosti… Po této události se Kukal jen pozvolna a opatrně vracel na hudební scénu. Dirigoval už méně, ale nakonec se přece jen dočkal: Pražské jaro, které měl zahájit v roce 2003, nakonec otevřel Mou vlastí v roce 2006. S ohledem na prodělané onemocnění však dirigování ustupovalo a komponování se stalo alfou a omegou Kukalova uměleckého bytí.

Přemýšlel jsem, jak představit hudbu tohoto skladatele lidem, kteří se s ní setkají třeba poprvé. A uvědomil jsem si, že Kukal je vlastně prototypem neoklasického a neoromantického autora. Potřebuje k svému sebeurčení melodii a rytmus více než avantgardní teorie. Jeho melodická invence je vždy konkrétní a bohatá na emoce. Rytmus je natolik tvárný a proměnlivý, že zasahuje jako nejvýraznější element do stavby celého díla. Harmonie vyznívá starosvětsky a má všechny znaky rozšířené tonality pozdně romantického slohu, včetně občasného využití modality. Zato instrumentace je vyloženě Kukalovou doménou. Málokdo ze současných skladatelů má takový dar zvukové představivosti. Skladatel prostě slyší originální barevnost nástrojů a dokáže je spojovat do nových a často naprosto nečekaných kontextů.

Hudba Ondřeje Kukala je neobyčejně vstřícná k posluchačům a mimořádně zavazující pro interprety. Má strhující výraz a orgastickou vášnivost, dokáže nenásilně mísit klasiku, folklorní akcenty i taneční prvky… Místy zní až populárně, jinde zase flirtuje s jazzem a swingem. Ale ať už je to jakkoli a s kýmkoli, vždy jde o rozpoznatelný, vybroušený a vycizelovaný artefakt. Pokaždé slyšíme výrazně propsaný skladatelský rukopis. Ostatně sám autor k zápisu své hudby používá tužku a papír. Počítač je na něj prý příliš moderní.

Své skladby také řadí do opusových čísel a sám s jistou dávkou sebeironie dodává, že počtem opusů už těsně překonal svůj fyzický věk. To je asi zhruba vše, co jsem chtěl o Kukalovi poznamenat. Ještě snad jen, že si jeho donkichotské snahy nahrát své skladby na CD a dát příležitost interpretům sáhnout si až na dno svých sil velmi vážím. Pojďme se tedy podívat na to, co skladatel na své nové nahrávce přichystal.

Dechový kvintet op. 47 „Jednovětý“ je turbulentní čtvrthodinové dílko, které po zhruba pětiminutovém pomalém úvodu proměňuje a zrychluje svůj tep. Hudba si doslova vychutnává barevné souzvuky dechových nástrojů, což se odráží i v sofistikované práci s imitací a kontrapunktem. Je to skladba, která si žádá špičkové profesionální interprety. Můžeme slyšet vířivé figurace a běhy. Dechový kvintet připomíná neustálými proměnami metrického impulzu vzdáleně Janáčkovy smyčcové kvartety, ovšem Kukalova hudba mluví k posluchači méně vyhrocenou řečí.

Saxofonianna pro smyčcový kvartet a saxofon zpočátku evokuje gipsy jazz, později se přidává saxofon se svými článkovitě úsečnými promluvami. Pseudofolklorní aluze se objevují i ve stylizaci partu smyčců, které obsahují názvuky improvizovaných pasáží, jež jsou ve skutečnosti přesně vypsané. Rytmus je často synkopický a posouvá vnímání skladby daleko za hranice domnělé improvizace. Kukal je mistr proměnlivých nálad. Nikdy nezůstává u jednoho tématu déle, než je skutečně nutné.

Tubopiccolarium je naprosto odlišná estetika. Úvodní introdukce ve smyčcích zní bezmála hindemithovsky. Hutná sazba je vystřídána groteskním dialogem pikoly a tuby, který přeneseně připomene kreslené animované seriály ze staré doby, kde se
povětšinou honila myš s několikanásobně větším a hloupějším protivníkem. Kukal do své hudby nalil nejen humor, ale i vzrušující momenty, které jsou plné dramatických zvratů. Zhruba čtvrthodinové Tubopicolarium je snímáno dynamickou optikou filmového střihu. Kukal používá metodu tempových kontrastů a gradační plochy dokáže vystavět s notnou působivostí.

Veliké stmívání pro baryton a klavír je cyklus šesti písní na básně Jiřího Ortena. Zde je hudba naopak gnómicky zhuštěná a mysteriózní. Dotýká se esenciální podstaty veršů a tragičnosti básníkova údělu.

Závěrečnou skladbou je Balada esspresiva pro violoncello a klavír. I zde můžeme postřehnout určité tajemství, které z hudby vyzařuje. Nikoli náhodou se jedná o jedno z prvních děl, které Kukal napsal po svém pádu do hluboké studny zapomnění. V hudbě Balady se vše naléhavě táže, doptává a touží vědět. Odpověď ale nepřichází, než ve smyslu hudby jako takové. V úvodu jsem zmínil Kaurismäkiho film Muž bez minulosti. Zapamatoval jsem si z něj jeden výrok: „Tak malé je lidské srdce, tak široké a bezedné, skrývá velké sny.“ Je skvělé, že velké sny Ondřeje Kukala se mohou realizovat, třebaže svou minulost ztratil. Znovu ji dokázal stvořit.

Milan Bátor

Ondřej Kukal: Veliké stmívání

Celkový čas 77:01
Obsah CD:

1. II. Dechový kvintet, op. 47 „Jednovětý“
Pražské dechové kvinteto

2. Saxofonianna – Concertino pro soprán saxofon a smyčcové kvinteto, op. 54
Roman Fojtíček – saxofon
Ančerlovo kvarteto
Marek Lustig – kontrabas

3. Tubopiccolarium – dvojkoncert pro pikolu, tubu, smyčce a bicí, op. 40
Dana Hegerová – pikola
Luděk Hrabec – tuba
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Ondřej Kukal – dirigent

Veliké stmívání – cyklus písní pro baryton a klavír na slova Jiřího Ortena, op. 17
4. Smutné vyznání
5. Noc ladí
6. Už ani psát
7. Cvičení o smrti
8. Ospalý číšník
9. Modlitba

Roman Janál – baryton
Daniel Wiesner – klavír

10. Balada espressiva pro violoncello a klavír op. 18
Jiří Bárta – violoncello
Jan Čech – klavír

www.radioteka.cz