Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Již dávní předkové pochopili, že lidská paměť je nespolehlivá a nedokáže vše uchovat pro příští generace. Čím vyspělejší společnost, tím víc bylo nutné řešení, a tak bohové věnovali lidem písmo. Nejprve obrázkové (hieroglyfy v Egyptě ve 4. tisíciletí před naším letopočtem), bylo tesáno do kamene. Pak si Egypťané upravili papyrus a psali na něj štětcem nebo rákosem již písmem hieratickým (kněžským písmem se 600 znaky). Od 8. stol. př. n. l. používají démotické (lidové) písmo až do roku 476.

Sumerové své písmo, nejprve obrázkové, ryli do hliněných tabulek. Později používají klínkové, kde jeden znak=jednomu slovu, později se jeden znak=jedné slabice. Co společnost, to jiné písmo a jiný nosič, všechny nosiče písma měly jednu společnou vlastnost, byly uchovány v knihovnách. Trvalo však tisíce let, než je lidstvo mohlo poznat a přečíst. Někdy pomohla náhoda, staroegyptské písmo pomohla vyřešit nalezená Rosettská deska (1799), kde stejný text byl napsán hieroglyfy, démoticky a řecky. Nebo pomohla nadšenost až posedlost lidí, záznamy vyluštit a přečíst. Na dochované části mezopotamské knihovny (cca 668 př. n. l.) na hliněných tabulkách dokázal Georg Smith přečíst osobní knihovnu krále Ašsurbanila ,jeho smlouvy, diplomatické i správní záležitosti. V této knihovně se nalezly i opisované staré texty se slovy „ze starého prvopisu opsáno a ověřeno“, tabulky měly nejen název a pořadové číslo, ale poslední řádek byl zároveň první na další tabulce. Chetitské texty dokázal přečíst jako první český vědec Bedřich Hrozný. Řekové využili a zdokonalili fénické hláskové písmo a používali papyrusové svitky. V dobách rozkvětu jejich městských států (5. - 4. stol. př. n. l.) vznikají i soukromé knihovny. Největší Alexandrijská obsahovala přes 700 tisíc svitků a měla i první knihovnický katalog. Řekové ovlivnili Řím, kde vznikají i velké opisovací dílny, knižní obchody i velké veřejné knihovny, a to zejména v době vlády Julia Césara (39 př. n. l.). Římané si knihoven vážili, pro ně budovali nákladné a bohatě zdobené mramorové stavby, zdobené sochami bohů. Četlo se v nich ráno, okna na východ umožňovala dobré osvětlení, a půjčovalo se i domů. Rukopisy byly na plátně i na slonové kosti. Vedení knihoven bylo svěřováno významným učencům a básníkům, další lidé se starali o přepisy rukopisů a pořádek v knihovně. Tehdejší římské impérium zasahovalo do Francie, Španělska, Alžíru či Turecka a všude se budovaly knihovny. Císař Hadrián v Athénách založil nádhernou veřejnou knihovnu. Mít knihovnu doma bylo v té době IN, i když mnozí majitelé číst neuměli. V roce 1738 ve městě Herkulane se našly svitky z knihovny bohatého Římana, tak jak se uchovaly po výbuchu sopky Vesuv v roce 79. Přes 2 tisíce papyrusových svitků, i když částečně ohořelých, vydalo svědectví o době svého vzniku.

Co knihovny tehdy obsahovaly? Zejména hospodářské záležitosti, různé smlouvy, náboženská, lékařská a právnická témata, ale i historii, válečné texty, také mýty, eposy, báje, básně, dramata, filozofická a vědecká díla, ale i kuchařky. I když po těchto knihovnách zůstaly jen zlomky, přece jen si lze udělat alespoň základní představu o životě těchto pradávných předků. Požáry, války, přírodní katastrofy i nestabilní nosiče byly příčinou jejich zničení a nastupující křesťanství zničilo i zbytek.

Křesťanství si vytvářelo vlastní vzdělanost, od papyru se přechází k pergamenu, místo svitků se používá kodex. V žádné knihovně nechyběla Bible – Starý zákon s věroučným základem židovství, Nový zákon a svaté spisy. Knihovny vznikají v klášterech a u panovnických rodů a byly zaměřeny především na náboženství. V klášterech se díla opisovala, zdobila a také vzájemně vyměňovala. Nejvýznamnější a nejbohatší byla a je Vatikánská knihovna. Z původních 3500 položek v době vzniku v 15. století dnes obsahuje přes 150 tisíc rukopisů a skoro 2 miliony tištěných knih (8300 je prvotisků). Nejstarší a nejhodnotnější je CODEX VATICANUS ze 4. století. V 16. století byla postavena knihovna nová se známým Sixtinským sálem. Seznam děl je veden od počátku vzniku knihovny a také byla přístupná, i když s omezením, veřejnosti. V současné době se připravuje digitalizace 75 tisíc vzácných děl, která tak budou zpřístupněna širokému okruhu badatelů.

S rozvojem měst stoupala potřeba vzdělaných lidí, zakládají se základní a odborné školy a v návaznosti i univerzity. Mezi nejstarší univerzitu patří Sorbonna, která již v roce 1338 měla skoro 2 tisíce děl a také katalogový seznam, nejen s obsahem díla, ale i se jménem dárce a cenou. Vzácné knihy byly v knihovnách připoutány k lavicím řetízkem, ty méně významné či duplikáty se půjčovaly i mimo prostor knihovny. Univerzity začaly být přístupné různým vrstvám společnosti a k tomu se přizpůsobily i knihovny, vznikají knihovny kolejní pro jednotlivé obory, tehdy pro teologii, medicínu, právo, přírodní vědy, matematiku či astronomii.

V polovině 15. století vynález knihtisku umožňoval zmnohonásobit počty knih i rozšiřování znalostí mezi učenci z různých oborů, i když proti rukopisům se zářící výzdobou a originalitou byla tato díla pro mnohé ponurá a jednotvárná.

Brzy se tomu velká většina přizpůsobila a v době renesančních humanistů se jen v italské Boloni během 20 let vytisklo přes 500 knih a jen malá část byla teologická. V Itálii byla veřejná knihovna vybudována zásluhou rodu Medicínu již v roce 1441. V nádherném sále na 32 čtenářských pultech bylo vystaveno na 400 kodexů. Tato knihovna již také měla seznam všech děl. V italské renesanci se vytvářely i základy knihovědy a odborného knihovnictví, což ovlivňovalo vývoj i v dalších zemích.

Francie doplatila na hugenotské války, kdy došlo k ničení knih i knihoven. V roce 1751 vychází první svazky slavné Encyklopedie, čili naučný slovník věd, umění a řemesel, která hlásala i omezení královské moci, a byla proticírkevně laděná. Rozvoj zaznamenala i Královská knihovna, která dostávala povinný výtisk a tím si díla zajistila cenzurní ochranu. Před francouzskou revolucí měl její fond 157 tisíc svazků a obsahoval i díla orientální. Nejcennější soukromá knihovna v 18. století měla přes 50 tisíc svazků a byla v aukci rozprodána. V roce 1789 byly knihovny „zestátněny“, což vyvolalo odpor hlavně ze strany církve i politické opozice. V době revoluce v roce 1792 byla Královská knihovna změněna na Národní a z knižních skladů, kam zestátněné knihovny musely knihy převést, se vybralo do Národní knihovny na 300 tisíc knih. V roce 1830 to byla nejbohatší evropská knihovna se 400 tisíci tištěných knih a 80 tisíci rukopisů. V době revoluce byla přístupná i ženám a dětem. Také se objevily snahy o decentralizaci a kooperaci knihoven, což trvalo další dvě staletí.
Po francouzském vzoru se postupovalo i v ostatních evropských zemích.

Pramen: Jiří Cejpek a kol. „Dějiny knihoven a knihovnictví“
Foto: internet