Byl inkvizitor Boblig sadistická stvůra, nebo nekompromisní právník?

Úterý, 18 Únor 2025 05:00 Jan Jaroš

Boblig perex Jaroslavu Čechurovi nedávno vyšla knížka o čarodějnických procesech, které se v druhé půli 17. století rozhořely zejména Šumpersku a kolem Velkých Losin. Dávné hrůzy vstoupily do čtenářského i diváckého povědomí díky Kaplického románu Kladivo na čarodějnice, podle něhož vznikl stále působivý Vávrův stejnojmenný snímek (1969).

Čechura ve své knize razil domněnku, že pod obviněním z čarodějnictví by se mohly doopravdy skrývat nějaké zločinné úklady, že samotné čarodějnické obřady nemusely být pouhou, mučením vynucenou smyšlenkou, ale že lidé vzývající ďábla je skutečně mohli praktikovat. V podmínkách bezpodmínečné víry v Boha by takové počínání bývalo snad nejtěžším zločinem, jaký si lze představit – a na tom se shodli jak katolíci, tak protestanti.

Sonda do duše inkvizitora

Nyní Čechura připojil volné pokračování nazvané Heinrich Franz Boblig – tak se jmenoval inkvizitor, jenž se ujal vyšetřování čarodějnických skutků. Dnes jej vnímáme jako zosobněné zlo, jenž po dlouhé roky udržoval čarodějnické procesy v chodu. Vyznával snad jedinou zásadu: vyšetřovaní vždy skončili na hranici, ať již upáleni živí nebo mrtví. Ani člověk, jenž přestál všechny stupně mučení (a měl být tudíž považován za nevinného), neunikl z jeho klepet.

Boblig 1

Vladimír Šmeral ve filmu Kladivo na čarodějnice jako Boblig

V úvodu se Čechura zabývá právě Vávrovým historickým dramatem a uznává, že režiséru více šlo o podobenství než o rekonstrukci. Vávra přiznal, že jej mimořádně zaujala podobnost mezi dávnou, již pozapomenutou událostí – a nedávnými politickými procesy, které prokázaly, že skrze stupňované fyzické i psychické násilí lze z obžalovaných vynutit vlastně jakékoli přiznání. A tato paralela je stále aktuální.

Nahlížet morálkou nikoli dnešní, nýbrž dobovou

Čechura se pokouší svého rozporného protagonistu představit v reálných rozměrech: nezamýšlí jej ani odsuzovat, ani hájit. Odmítá totiž na něho pohlížet dnešní morálkou, skrze dnešní zvyklosti. Zařazuje jej do složité pobělohorské doby, v níž žil, dotýká se niterných stránek jeho osobnosti, neboť je nepochybné, že bez výhrad věřil, že odpadlictví od Boha si zasluhuje jediný trest. A využitelnost dochovaných protokolů komplikuje jak jejich obrovské množství, tak i to, že jsou psány výhradně německy - tímto jazykem se totiž v oněch končinách tehdy mluvilo.

Boblig 2

Čechura ukazuje Bobliga (žil dlouho – asi 1612-1698) jako vzdělaného právníka a uznávaného člena tehdejší vzdělanecké společnosti, jenž nesledoval nic jiného než její uzdravení tím, že vyřízne všechna hnilobná místa. Zdá se, že nikdy nepopadl hrabivosti, touze obohacovat se na úkor svých obětí (ale o výši honoráře za prokázané služby se dokázal tvrdě přít). Že se až úzkostlivě, ale bez nejmenšího slitování přidržoval svých pravomocí. Že nikdy nepochyboval o správnosti toho, co celý život svědomitě činil. A jistě jej potěšilo, že na sklonku života byl za zásluhy povýšen do šlechtického stavu.

Boblig si asi nepotrpěl na sebeprezentaci

Žádný portrét Bobliga se zjevně nezachoval, možná ani nevznikl, protože to Boblig nejspíš považoval za světskou marnivost, takže v knize jsou výhradně použity fotografie z filmového Kladiva na čarodějnice (kde Bobliga mistrně ztělesnil Vladimír Šmeral). Další obrazový materiál se vztahuje k dobovým reáliím – stavbám světským i církevním, spatříme též výňatky z tehdejších map, novodobé pamětní desky upomínající na někdejší hrůzy. Dovíme se, že na místě popraviště se ve Velkých Losinách zřejmě rozkládá honosný lázeňský dům.

Pojednání o Bobligovi napsal Čechura čtivě, nezaujatě, hojně cituje z archivních záznamů. A můžeme se snad těšit, že Čechura v budoucnu vydá i monografii o asi nejznámější Bobligově oběti, šumperském duchovním Lautnerovi. Zatím odpočívá v rukopisu.

Boblig