Kultura21.cz

Už před lety si zvolil profesi maskéra, díky čemuž se podílel na řadě nezapomenutelných filmů a poznal přitom fůru osobností. Bobo Sobotka spolupracoval nejen s Karlem Kachyňou, ale také třeba s Milošem Formanem, když tady točil oscarového Amadea, a spoustou dalších tvůrců. Filmy, na nichž byl během uplynulých téměř čtyřiceti let pracovně zainteresován, prý ale nepočítá. Zato však rád vzpomíná na lidi, s nimiž se potkal. Byli nebo jsou to mistři svého oboru, což je označení, které sedí už i na něj. K náročné práci řadí vyhledávaný maskér rovněž svou současnou účast na televizním seriálu Mušketýři, jehož třetí řadu v Česku točí britská TV BBC.

Jak pokračuje natáčení seriálu Mušketýři a kde se všude třetí řada točí?

Letos natáčíme už třetí sérii televizního seriálu The Musketeers pro britskou TV BBC. Máme hotových šest dílů a před námi jsou čtyři zbývající. Natáčeli jsme většinou v Doksanech, kde je postavena velká dekorace  pařížských uliček, ale využívali jsme i zámeckých sklepení nebo rozlehlého parku. Často jsme zajížděli do Roudnice nad Labem, Libochovic či Dobříše. Neminuly nás ani hrady Točník, Křivoklát, Kokořín... Týden natáčení jsme strávili také v Kroměříži.

Dělal jste tedy i první a druhou řadu? Co taková vaše práce všechno obnáší?

Ano, pracoval jsem na první i druhé sérii v roce 2013 a 2014. Naše maskérská skupina se již třetí rok při natáčení seriálu The Musketeers stará o nespočetné množství komparzu, který je nezbytnou součástí natáčení. Našima rukama tak prochází například špinavá pařížská lůza, zmučení vězni z  Bastilly, ale i nádherně učesané dámy a páni na královském dvoře, sluhové v  bílých parukách. Také veškeré vojsko projde maskérským autobusem. Různí žoldáci, mušketýrští kadeti i králova elitní garda…

Nedílnou součástí naší práce je také líčení dublérů za herce.Pro některé  bojové nebo jezdecké scény se užívá kaskadérů a profesionálních jezdců. Je  třeba daného člověka nalíčit tak, aby byl co nejpodobnější herci, za kterého  zaskakuje. Je to občas tvrdý oříšek. Přizpůsobit líčením tvář, vousy a vlasy tak,  aby  podoba s hercem byla co nejvěrohodnější. Samotní herci si všímají, jak jejich dubl vypadá a zda je podoba dostatečná. Například líčení náhradníka za Porthose trvá přes hodinu...

Když jsme spolu telefonovali někdy v srpnu, bylo šílené horko a vracel jste se z natáčení celý schvácený...

Celé své mládí jsem miloval horké letní dny. Nevadilo mi to ani při práci. Dny, kdy teploměr ukazoval nad třicet stupňů, mi přinášely obrovské potěšení. Ale s přibývajícími roky se v člověku leccos mění. Horké dny snáším stále hůř  a o potěšení už nemůže být ani řeči. Pracovat v extrémně horkém počasí, jaké bylo letos, je náročné nejen pro herce, kteří mají na sobě složité a často i těžké kostýmy, ale i pro celý filmový štáb. V jedné scéně se odehrává dobývání osamělého statku. Místo natáčení obklopovalo ze tří čtvrtin pole s obilím. Barvu mělo jako saharský písek a  stejně tak do něj slunce pražilo. Horký nehybný vzduch byl všude. Tehdy jsme  si opravdu všichni sáhli téměř na dno…

Jestlipak jste si letos dopřál dovolenou?

Právě toto naše povídání vzniká v době mé dovolené. Celý filmový štáb měl oficiální dovolenou poslední srpnový týden. Odjel jsem na chalupu do jižních Čech, které opravdu miluji. Romantický Písek, něžný zámek Kratochvíle, impozantní Hluboká, ale i místa, kde nepotkáte človíčka. Na okraji Píseckých hor je zapomenutý kout, kde se toulám jen s lahví vody. Přijdu k rybníčku, který vypadá jako z pohádky, svléknu se a šup do vody. Lehnu si potom  na hrázi, dívám se na plynoucí obláčky a celý ten bouřlivý svět, který nás obklopuje ve všedních časech, je náhle hodně daleko. Louky s chaloupkami se střídají s hladinami rybníků a šumícími lesy. Krajina má tisíce barev. Tady jsem šťastný.

Zpět k vaší náročné a přesto krásné práci. Zajímalo by mne, na čem jste pracoval předtím. A zkuste se ohlédnout třeba i za minulými roky...

Jak jsem již předeslal, již tři roky se zúčastňuji natáčení seriálu The Musketeers. Předtím jsem například spolupracoval při natáčení amerického detektivního seriálu Crossing Lines, který byl u nás uváděn pod názvem Bez  hranic. V minulých letech jsem se také zúčastnil natáčení německých historických filmů Pomsta hříšnice a Odkaz hříšnice. Oba dva se částečně  natáčely také v Rakousku. Jedna ze zajímavých maskérských výtvarných prací bylo natáčení francouzského filmu Muž, který se směje s Gepardem Depardieu.

Jak jste se vůbec dostal k filmu a práci filmového maskéra?

Víte, od dětství mě lákal svět filmu. To není klišé. Oba moji rodiče byli totiž  zaměstnáni ve Filmovém Studiu Barrandov. Proto u nás doma nebyla o filmové hovory nouze. Také na návštěvy k nám domů přicházeli "lidé od filmu". Nasával jsem pomalu onu svým způsobem tajemnou filmovou atmosféru. A po několikáté prohlídce barrandovských ateliérů bylo rozhodnuto. Chci k filmu. Protože jsem nebyl zrovna technicky nadané dítě, lákal mě spíše tvůrčí svět. Rád jsem kreslil a maloval. Nakonec jsem si vybral obor maskérský. Cesta byla  dlouhá a ne vždy schůdná, ale vydržel jsem a příští rok tomu bude čtyřicet  let, co jsem filmovým maskérem…

Na jakou práci vzpomínáte obzvlášť rád? Je pravda, že jste spolupracoval i na oscarovém velkofilmu Amadeus?

Mám na své filmové cestě několik milníků, které ovlivnily nejen mou profesní dráhu, ale především mě samotného. Na prvním místě musím jmenovat spolupráci na několika filmech režiséra Karla Kachyni. Ještě jako asistent maskéra jsem pomáhal při natáčení slavné Malé mořské víly, následovala letní komedie Setkání v červenci a hned potom klasické dílo Oty Pavla Zlatí úhoři. Tady se pomalu lámalo poznání a poznávání, jak vzniká film. Ten dobrý film. Přede mnou  se rozkrývala zákoutí režisérského umu, ale i disciplíny a především pokory. V následující spolupráci se vše jen umocňovalo. Další film režiséra Kachyni  byly Lásky mezi kapkami deště. Nezapomenutelný Vladimír Menšík. Následně potom film s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli Pozor,vizita! Mohu říci, že v té  době jsem se opravdu dotýkal Hvězd. Tedy těch filmových. A bral od nich plnými hrstmi jejich moudra, poznání a postoje…

Samostatnou kapitolou je  film Amadeus. Jsou šťastné náhody v lidském životě, jejichž příchod člověk neovlivní i kdyby tisíckrát chtěl. A já jsem najednou stál na place vedle oscarového  režiséra Miloše Formana,kameramana Miroslava Ondříčka nebo producenta Saula Zaentze.Díval se pod ruce maskérského mistra Dicka Smithe, když měnil tvář Salieriho ve starce. Obrovské poznání. Žádná škola by mi nedala za roky to, co přinesl necelý rok strávený při práci na tomto filmu. A tím nemyslím zdaleka jen maskérský obor. Dodnes udržuji intenzivní přátelství s maskérem Karl – Heinz Teuberem, který žije v San Francisku…

S kým z české scény se vám za ty roky dělalo nejlíp, ať už jde o režiséra, kolegy, herce?

Snad od nepaměti se znám s režisérem Zdeňkem Troškou. Jeho znalosti historie jsou nekonečné. Jeho hudební rozhled nekončící. Málokdy při našich rozhovorech vedeme filmové řeči. To raději probíráme dynastii Romanovců, život Boženy Němcové nebo Dvořákovu Rusalku. Pracoval jsem na jeho komediích Slunce,seno a pár facek  a Slunce,seno, erotika. Podílel jsem se i na vzniku pohádky Princezna ze mlejna. Těší mě, že postava čertíka v podání Yvetty Blanarovičové téměř zlidověla a stále novým dětem  přináší radost.

Pokud se ptáte, s kým se mi pracovalo nejlépe, byl to právě Zdeněk Troška, který vždy přichází na natáčení s úsměvem a svým příslovečným klidem a  nadhledem dokáže po celou dobu natáčení udržet příjemnou tvůrčí atmosféru…

Nějaký silný zážitek z poslední doby?

Každý rok dostávám pozvaní, abych se zúčastnil jako člen poroty juniorských  soutěží v líčení a účesové tvorbě v rámci veletrhu World of Beauty and Spa. Pokud mi čas dovolí, rád se na této akci podílím. Mladí absolventi jsou totiž  plni fantazie,odvahy a jsou velmi zruční. Letošním tématem bylo flamengo. Tolik nápadů, kreativity a  fantazijních vizí se vidí málokdy. Líčení,účesy, ale i malby na těle (bodypainting, pozn. aut.) byly přenádherné.

Ale rád bych přidal také jeden filmový zážitek. Občas si jako kolegové vypomáháme při složitých scénách nebo při velkém množství komparzu. Já jsem byl požádán mojí milou kolegyní, uměleckou maskérkou Janou Radilovou, zda bych jí několik dnů  nepomohl při natáčení filmu o Lídě Baarové. Jedním z nich bylo natáčení scény Křišťálové noci. Rozbíjení výloh, zapalování obchodů a lidé vláčeni po  chodnících. Opravdu silný zážitek, naštěstí jen filmový, ale zanechávající ve mně dodnes hlubokou stopu.

Máte spočítáno, kolik filmů máte na svém kontě? A proč děláte hlavně zahraniční filmy nebo koprodukce?

Ne, svoje filmy nepočítám. Nerad se vracím do minulosti. Když, tak jen sám si ve  chvílích ticha promítám ve své hlavě některé úseky z natáčení. Nebývá to  ale často. Raději prožívám přítomnost. Každý nový den přináší tolik poznání a zážitků. Je to spíš souhra náhod, že se delší dobu pracovně zúčastňuji zahraničních zakázek a kooprodukcí. Český film se ale ubírá cestou, které již moc  nerozumím. Zdá se mi, že se vytrácí filmové řemeslo.To,co jsem obdivoval právě u režisérů Kachyni, Schorma nebo Svobody dnes mizí nebo existuje jen v malé  míře. Filmová výroba má svá pravidla. Právě prověřená třeba filmy jmenovaných tvůrců. Film nemůže vznikat jako akce bez řádu. A tak se dnes mnohokrát děje. O diktátu peněz raději nemluvě…

Na kolika českých filmech jste se v poslední době podílel?

V posledních deseti letech jsem se podílel pouze na třech českých filmech. Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště  režiséra Vladimíra Morávka a na dvou  filmech režiséra Zdeňka Trošky, což byla komedie Doktor od Jezera hrochů a pohádka Čertova nevěsta. V osmdesátých letech jsem ale pracoval výhradně na českých filmech, zahraničních zakázek tady v té době mnoho nebylo.

Co vás čeká v nejbližší době?

V nejbližších dnech mě čeká návrat mezi Mušketýry. Máme před sebou ještě čtyři díly třetí série. Končíme kolem 20. listopadu.V zimních měsících bych měl rád trochu volněji a věnoval se tak svým zájmům a zálibám, mezi které patří  především malování a fotografování.Ve všem jsem ryzí amatér a velký nadšenec. Tvořím tedy nikoli pro zisk, ale pro potěšení oka i duše. Své obrazy většinou daruji přátelům nebo kolegům. Neplánuji nic dopředu, rád se nechám překvapovat událostmi a každodenními  malými radostmi. Ne snad těmi, které člověka potkají, ale raději těmi, které mohu já sám druhým poskytnout…

Kdo vás vlastně přivedl k výtvarnému umění a fotografování?

Výtvarné umění mě provází celým životem. A to bez nadsázky. První obrazy, které jsem dostal, byly malované postavy z pohádek, jejichž autorem byl kamarád mého otce, akademický malíř Vladimír Dvořák. V té době byli oba zaměstnanci trikového studia na Barrandově. Na škole mi bránu do světa výtvarného umění otevřela profesorka Olga  Macková, autorka několika monografií malířů.Nejznámější je její kniha o Gustavu Courbetovi. Tady byl jen krůček od momentu zkusit to také. Maluji pro potěšení, většinou  jsou mé obrazy inspirovány hudbou, konkrétní skladbou nebo dílem. Pocit, vjem a zvláštní nepopsatelné chvění pak téměř intuitivně přenáším na plátno. Poslední obraz, který jsem vytvořil, se jmenuje Velmi hříšné Bolero. Inspirace skladbou Maurice Ravela je nepřehlédnutelná…

A moje fotografování?  Ryze amatérský přístup. Pouhá zábava. Nejsem technik, automat umí všechno. Baví mě  následná úprava fotografií. Žádný z mých snímků není prezentován přímo z fotoaparátu. Jediné, co tuším, je to, že ovládám,je cit pro kompozici. Za to opět může profesorka Macková. Její přednášky o kompozicích mohu odříkat i po mnoha letech doslova znovu...

Foto: Archiv Bobo Sobotka