Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Už dříve čeští filmaři, inspirováni skutečnými událostmi, učinili protagonistou svých filmů zločince (připomenu aspoň Sametové vrahy a Kajínka), a přitom se zjevně pokoušeli čerpat z poetiky amerických thrillerů. Takže leckdy převáží výrazová expresivita, vyskytnou se trhaně zrychlené záběry či nečekané významové zvraty v právě dokládané skutečnosti, která se ukáže být jinou, než jak se původně vyhlížela. Přidat lze často téměř šeptavé, přitom výhrůžné či naopak zarputile neústupné rozmluvy mezi ústředními antagonisty - prostě se dočkáme početných klišé, která zamořují kdejaký zámořský akční seriál. Takovou podobu rovněž nabývá nejnovější český příspěvek Příběh kmotra, který natočil Petr Nikolaev (2013).

Ač film přiznává, že předlohou mu byla Kmentova kniha o proslulém "kmotru" Mrázkovi, toto jméno nesmělo být zmíněno, takže titulní padouch byl překřtěn na Vedrala. Stalo se tak na žádost Mrázkovy rodiny - a je pozoruhodné, že stejný požadavek měl vznést i bývalý ministr vnitra Ivan Langer, jenž se nepřál, aby jakákoli postava byla spojována právě s ním. Takže nakonec se dočkáme politické sféry vzácně bezejmenné, nanejvýš probleskne název zastávané funkce. Proto také vznikla volná parafráze Mrázkova osudu, lišící se v některých bodech od skutečnosti.

Mrázek alias Vedral rozhodně nepatřil mezi zločince prvoplánově násilnické, jemu, podporovaného hrstkou kumpánů, šlo především o postavení a moc, které si budoval jak zásluhou podvodně získávaného jmění díky obratně vylákaným bankovním půjčkám, tak díky kontaktům na politické či policejní špičky. Aby spřízněné či dokonce spřátelené osoby udržoval v poslušnosti, postupně si vybudoval pověstný archiv kompromitujících materiálů, písemných i audiovizuálních - a v případě potřeby je neváhal použít. Splnil si odedávný sen o přepychovém domě, z něhož by viděl na protější fotbalový stadion, který samozřejmě také vlastnil i s tamním klubem...

Ač začínal jako vekslák a podloudný překupníček, po pádu komunistického režimu získal image důvěryhodného podnikatele, "darwinisticky" přesvědčeného, že se prosadí jen ti silní a bezohlední. A neváhal si objednat odstranění každého, kdo jeho postavení ohrožoval, ať již to byl novinář, rázná státní zástupkyně nebo mladý policista (ale kupodivu nikoli jeho ústřední pronásledovatel!). Policisté jej dlouhé roky sledovali, ale unikal z jejich sítí; přesto se jim podařilo vnést sémě nedůvěry mezi Vedralovy nejbližší spolupracovníky. A stejně jako ve skutečnosti i filmový hrdina končí přesně mířenou střelou nájemného vraha, aniž se dovíme cokoli o pozadí tohoto činu.

Příběh kmotra má vlastně dva protagonisty: vedle Vedrala je to (smyšlený) policista Cajthaml, vytrvale rozplétající předivo jeho počínání. Až upjatě lpí na dodržování etických norem a dlouho mu trvá, než si přizná, že v některých případech skutečně platí, že účel světí prostředky. Přitom se v pojetí ústředních postav i celého vyprávění uplatňuje, řekněme, vzdělávací názornost, daná Cajthamlovým průběžným komentováním sledovaného vyprávění. (Právě proto tvůrci ani nepomysleli na to, že by jej Vedral přikázal zavraždit - vždyť kdo by pak příběh komentoval?) Film tak nabývá rozměru stále rozšířenějších docu-dramat, která vlastně jen ilustrují a hojnými slovy dosvětlují jednotlivé záchytné body, více či méně pečlivě inscenované.

Režisér tím pádem zachycuje toliko zevnějšek, obrazem i slovním doprovodem popisuje v čase rozložené události, aniž by hlouběji postihl, co se skrývalo pod nimi a co vlastně reprezentovaly. S tím souvisí i zploštění jednotlivých figur, které toliko recitují příslušné repliky a teatrálně předvádějí předpokládané rozpoložení - ani Vetchého Vedrala, ani Vaculíkova Cajthamla nelze považovat za dramaticky plnohodnotné postavy. Jen se v pestrém kaleidoskopu čas od času vynoří a pronesou nějakou repliku, marně polidšťovanou na odiv vystavovaným procítěním.

Nikolaev stvořil bezvýrazné dílo, když si sporně naplněným příklonem k "realitě" jedině svázal ruce. Mohl se přece zcela oprostit od svazujícího konkrétna a vypovědět o provázání podnikatelského podsvětí s politickými špičkami, jak to kdysi předvedl italský snímek Ruce nad městem. Mohl poukázat na temné, stěží postižitelné sítě ovládající mocenské struktury, jak to učinil další italský film Ctihodné mrtvoly nebo americký Pohled společnosti Parallax.

V zahraničí rovněž vznikla působivá zpodobnění vzestupu a pádu mnohých obávaných gangsterů, ať již to bylo kdysi dávno v Americe (Malý Caesar, Zjizvená tvář) nebo nejnověji ve Francii (Veřejný nepřítel č.1, Carlos). A samozřejmě lze přidat vypravěčsky sofistikované příběhy o složitém stíhání zločinců mnohdy bezradnými strážci zákona (francouzská Povídka o policajtovi, americký Nelítostný souboj).

Jenže Příběh kmotra nic z toho nezužitkoval, zvolil ploše osvětovou polohu, snad připomínající klipově poskládaná zpravodajství na Nově, která se na financování filmu spolupodílela. Z pečlivě rozemleté podívané se nakonec vytratila jakákoli chuť...

Příběh kmotra
Česká republika 2013, 99 minut
Režie: Petr Nikolaev
Námět: Jaroslav Kmenta
Scénář: Miroslav Oščatka, Petr Nikolaev
Kamera: David Ployhar
Hrají: Ondřej Vetchý (Vedral), Lukáš Vaculík (Cajthaml), Kryštof Hádek (Bohoušek), Vica Kerekes (Zuzana), Andrej Hryc (Farkaš), Filip Kaňkovský (Zahrádka), Jan Vondráček (Tipl), Jiří Dvořák (Strnad), Kristýna Frejová (Zoubková), Vladimír Brabec, Ladislav Županič
Distributor: Bioscop. Premiéra 24.10.2013
Hodnocení: 50%

Foto: Bioscop