Sedmdesátiletý rakouský režisér Michael Haneke si během své více než dvacet let dlouhé filmové tvorby vybudoval pověst kontroverzního a odtažitě konceptuálního umělce proslulého svými nekompromisními analýzami temných stránek lidské psychiky. Jeho filmy přesvědčivě pojmenovávají úlohu násilí ve společnosti a prostředky divácké manipulace, která je spíše cílem než nějakým doprovodným naschválem, se v nich dosahuje zhmotnění zla jako takového. (Ještě dnes mám vzpomínku na zážitek z promítání filmu Funny Games, v jehož průběhu polovina publika neustála šok z Hanekeho terorizující upřímnosti a opustila kino.) Komorní drama Láska, s nímž Haneke vyhrál podruhé Zlatou Palmu v Cannes (tu první získal před třemi lety za film Bílá stuha), přestože je inzerováno jako autorovo nejlaskavější dílo, pořád potvrzuje pověst Hanekeho kontroverze vzbuzující filmografie.
Premiéra filmu s lakonicky znějícím názvem byla v Česku odložena až na 14. února, což je den, který se v angloamerické kultuře slaví jako svátek svatého Valentýna a standardně jej lze chápat jako výhodný byznys pro květinářské korporace, v horším případě jako příklad šíření amerického kulturního exportu kontinentální Evropou. Oslava valentýnského sentimentu zhlédnutím nesentimentálního příběhu o manželském páru před branami krchova tudíž vyhlíží poměrně surrealisticky, stejně jako představa, že by čtvrtečního večera zaláskované dvojice vzaly česká artová kina útokem. Vůbec tu totiž nejde o romanci, která by lásku velebila, nýbrž o příběh o umírání a smrti, ve kterém se láska vydává za složitou emoci a je charakterizována napětím mezi dvěma představami o tom, jak má vypadat důstojný odchod. Když učitelku hudby v důchodu Anne (Emmanuelle Riva) postihne mozková příhoda a je z nemocnice domů přivezena na invalidním vozíku, požádá svého manžela Georgese (Jean-Louis Trintignant), aby jí slíbil, že ji nenechá znovu hospitalizovat. Muž se ke slibu nejprve odmítá zavázat, ale postupně si uvědomuje, že musí z vlastního smyslu jejich společného života přání své ženy respektovat. Ve dnech, které Anne zbývají, o ni Georges pečuje sám a setkává se s nepochopením svého okolí, zvláště jejich dcery Evy (Isabelle Huppert). Navzdory mínění těch, kteří Hanekeho Lásce připisují divné žánry, na celém příběhu samozřejmě není nic romantického.
Haneke představuje Georgese a Anne jako kultivovaný pár, jehož život vyhlíží jako výkladní skříň ušlechtilého umění: koncerty vážné hudby, dcera hrající ve filharmonii, jejich bývalí žáci jako uznávaní hudebníci. Je to ukázka života osvobozeného od nouze a nedostatku, až se skoro nelze ubránit podezření, že tyto motivy zaopatřenosti a blahobytu mají podobně jako v několika Hanekeho předchozích počinech asociovat obraz zhýčkané buržoazie, se kterou Skylla a Charybda režisérovy obrazotvornosti obvykle neznají slitování. K žádné konfrontaci se světem potřebných ale nedojde: jako ryzí „komořina“ se Láska ze sta procent odehrává v interiérech a z naprosté většiny v bytě Georgese a Anne, kde se vystřídá jen pár postav – sousedi, příbuzní, ošetřovatelky. Haneke ústřední pár konfrontuje pouze s jedinou, zato zásadní skutečností – společensky uznaným postupem zacházení s člověkem před tím, než se jeho čas naplní.
Georges se například jednoho odpoledne vrátí z pohřbu souseda a vypráví Anne, která už je upoutána na lůžko, „jaké to bylo“. Uvědomuje si, že pohřební rituál, který nemá daleko k veřejnému ponížení zesnulého, nevyhnutelně potká i jeho ženu. Se zhoršováním Annina fyzického i duševního stavu, kdy jí Georges v její nemohoucnosti poskytuje péči mimo hospitalizační zařízení, se rýsuje jako nemožný i jakýkoli pokus vystrojit jí důstojný pohřeb. Místo toho doma její tělo obsype květinami a rozloučí se tak, že natrvalo opustí jejich společný byt. Svou ženu a nejspíš hlavně sám sebe uchrání od veřejné ostudy za jeho okolím neschvalované rozhodnutí. Každou vteřinu až do jejího posledního výdechu ponechává intimitě jejich společného života.
Je téma laskavé nebo kontroverzní? Z Hanekeho filmů obvykle čiší určitá chladnost, odtažitost a chirurgická přesnost, jejichž plynutí bývá nečekaně přerušeno šokujícím výjevem, a je úctyhodné, že se tímto stylem pokusil zpracovat i téma, které často svádí k trivializaci a spouštění jednoduchých emocí. Pokud bychom pro Lásku hledali vhodné kontinuum, nebylo by to laskavý-nevlídný ani citlivý-otupující, ale spíše intimní-neosobní, případně diskrétní-dořečený. Přesně v těchto protikladech se Hanekem uchopené téma lásky pohybuje. Není to ani laskavé ani brutálně realistické. Nehřeje nás z toho u srdce ani se díky tomu, jak je taky někdy zvykem, neobracíme ke smrti s cynickým úšklebkem. Je to drama, které se smrti věnuje bez sentimentu a ve svém pomalém plynutí neztrácí čas hledáním nástrojů k přesvědčení o „velikosti“ tématu. Učiním prognózu: pokud se někomu Láska může opravdu líbit, pak nejspíš asi těm, co si dovedou představit život a zvláště čtrnáctý únor i bez valentýnského mumraje. Snad se jich pár najde!
Láska / Amour
Drama
Francie / Německo / Rakousko / 2012
Scénář a režie: Michael Haneke
Hrají: Jean-Louis Trintignant, Emmanuelle Riva, Isabelle Huppert
Stopáž: 125 minut
Premiéra v ČR: 14. 2. 2013
Distributor: Artcam
Hodnocení: 80 %
Zdroj foto: Artcam
< Předchozí | Další > |
---|